Balalajka První

Jižanský otrokář Solomon Whitehouse Třetí byl velice nešťastný, ale ne z toho důvodu, že venku zuřila občanská válka, nýbrž z ryze soukromých příčin. Trápilo ho, že jeho jediná dcera Balalajka První byla černoška, i přesto, že on s manželkou byli ortodoxní křesťanští běloši. Manželka mu přede všemi přísahala věrnost na Bibli, k čemuž se přidali oba černošští komorníci i černošský kočí, ale stejně měl své pochybnosti.

Když Balalajka dospěla, bylo už dávno po válce a jejich otroci byli svobodní, což znamenalo, že mohli bavlnu, na rozdíl od dřívějších dob, okopávat naprosto svobodně. Jakožto dceruška bohatých rodičů se občas procházela kolem polí a mile povzbuzovala svobodné černochy bičíkem k většímu pracovnímu úsilí. U toho si prozpěvovala rozličné melodie, přičemž zejména gospely jí šly téměř samy.

Balalajka První byla naprosto alergická na jakékoli narážky ohledně její barvy pleti. Jednou jí jeden ze svobodných okopávačů bavlny na její povzbuzování řekl, jak to může dělat, když je v podstatě jednou z nich, tak ho nechala dvěma hlídači tak důkladně povzbudit, až umřel. Po smrti jejího otce Solomona, kterému se později narodily ještě černošská dvojčátka (farář to vysvětloval historickým genofondem Mojžíšovým), zdědila jako nejstarší potomek farmu, čímž začaly všechny problémy, jelikož bývalí otroci začali poukazovat na její zjevný původ. Nejvíc jim vadilo, že nová majitelka všude neustále zdůrazňovala svou zděděnou bílou rasu, přitom byla barevná jako oni.

Odvetou na podobné narážky začala být Balalajka zcela posedlá svým domnělým bělošstvím, čímž jen dokazovala, že běloši jsou ti největší rasisti na světě (samozřejmě hned po Japoncích a Židech). Každé ráno si natírala obličej bělidlem, ale dosílila pouze toho, že se jí vyhodila vyrážka. Potom zkoušela překrýt svou přirozenou barvu pleti vápnem, ale jelikož pak připomínala pomatenou příšeru z hororu, nechala toho a začala si alespoň odbarvovat vlasy. To jí však přišlo málo, tak začala jezdit po svých polích v bílé kápi, aby si zjednala respekt. Nakonec zemřela v záchvatu zuřivosti, když jí došel peroxid a byla pohřbena do společného hrobu s ostatními nevolníky.

Ve své době byla považována za šílenou, ale sto padesát let po její smrti tento příběh vyhrabali aktivisté hnutí Black lives matters a prohlásili ji za svatou. O její soše z bílého mramoru se uvažuje před budovou Kongresu. Prezident básní o návrhu bankovky s jejím portrétem a všichni intelektuálové se můžou přetrhnout v deklamacích, že není důležité, jak člověk vypadá, ale co si o sobě myslí.