Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Pozemské bytí

20. 02. 2021
6
11
322
Autor
Tetřev

V základní škole Na vršku právě zvonilo na velkou přestávku. Ve sborovně bylo téměř prázdno. Helena odsunula testy vpravo a na volný pruh stolu položila igelitový pytlík s obloženým chlebem. Zdvihla se svižně ze židle. Má docela pevnej zadek, teda na to, že je to už stará rašple. Kdyby nebyla tak protivná...Pomyslel si fyzikář Antonín a usrkl studenou kávu. Ušklíbl se.  

Helena napustila konvici plnou, aby si nikdo nestěžoval, a dala vodu vařit. Místnost se začala zaplňovat. Na to, jak byla místnost malá, se jich sem vešlo dost. Ředitelka školy před časem rozhodla, že v rámci stmelování kolektivu budou všichni kantoři sdílet jednu sborovnu. Každý měl k dispozici jednu židli a stůl, který by nepotěšil nikoho, kdo by na něm potřeboval mít víc než penál a notebook. Helena se prodrala úzkou uličkou mezi kuchyňskou linkou a pracovním stolem až ke svému místu. Kolegyně Hana, která na školu přišla chvilku po ní, už nedočkavě poklepávala hrnkem do desky stolu. “To máš dobrý, že druhou neučíš. Já si nedám kafe až do zvonění. “ 

 Helena se zastyděla. Ale jen na chvilku.  

“Na, zbylo mi kousek od včerejška.”  

Hana hrábla po čokoládě. Svět je nespravedlivý, pomyslela si Helena. Já skoro nejím, a přitom hubená je ona.  

“Učila jsem v sedmičce. Připrav se. Dneska jsou obzvlášť mimo. Já fakt nevim, jak se mohlo sejít tolik ignorantů v jedný třídě. Nic je nezajímá, ni neumí,” chrlila slovo za slovem Hana.  

Helena přitakává: ”Já se tam snažím od začátku roku – a půlka z nich mi doposud nerozezná základní slovní druhy. Úplně základní. A literatura? Tam se už vůbec nemusím snažit. Ty děti vůbec nečtou.” 

Hned vedle Heleny, po pravé ruce, Adéla dopisuje třídnici. Přišla do školy chvilku po mateřské dovolené. Nic nestíhá a většinou ani moc nemluví. Antonín se vrací od kuchyňské linky s vítězoslavným výrazem na tváři. Po hrnek s horkou kávou překvapené Adéle. 

“To máš za tu třídnici,” vysvětlí Antonín. “ A těch vedle si nevšímej, jsou tu už moc dlouho. Jeden by z nich taky vyhořel. Jdu na vzduch. Kravky.” 

“Zato ty jsi vzor všech ctností, “ křikne za ním tělnatá chemikářka Markéta.  

“Dej si na něj pozor, Adélo. Bude na tebe chtít hodit všechny svoje třídnický povinnosti. A vůbec. Má doma rodinu.” 

Adéla se beze slova zakousla do koblihy. Potřebovala cítit sladké na jazyku víc než jindy.  

Helena uraženě mlčela. Zlobila se na sebe. Proč mu nikdy neumí nic říct, hulvátovi? Minulý týden jí přede všemi řekl, že se nediví, že nemá žádného chlapa. Kdo by s ní taky vydržel. Možná má pravdu. 

“Helčo, už zvonilo,” vytrhnula ji z myšlenek Adéla a nesměle se na ni usmála. Helena nechala nakousaný chleba na stole a shrábla ze stolu učebnice pro 7.ročník.  

Vyučovací hodiny střídaly přestávky ve svižném tempu. Helena stihla dojíst svačinu a studenou kávu vylila do dřezu. Přípravy nechala na doma. Do oken sborovny se opíralo slunce a zdálo se, že se oteplilo. Rychle shrnula ze stolu učebnice a písemné práce, na které se stejně nebyla schopná soustředit, a s obvyklým “tak zítra” opustila budovu školy. Sotva vylezla na mrazivý odpolední vzduch, bylo jí lépe. Nechtělo se jí přímo na zastávku tramvaje, ráda se procházela úzkými vydlážděnými uličkami staré Prahy. Zastavovala u výloh knihkupectví a zkoumala, co nového vyšlo. Málokdy vešla dovnitř. Toho dne slunce svítilo obzvlášť silně a sluneční paprsky vysoušely poslední stopy mokrého šedavého sněhu. Minula ji elegantní dáma v koženém kabátu a vysokých kozačkách, obtloustlý turista s vlněným kulichem a šálou obmotanou kolem brady, dvojice studentů, kteří se zahřívali navzájem. Voněli svařákem a také trochu skořicí. Na rohu ulice spatřila muže v černé kožené bundě a opraných tmavých riflích. Skláněl se k bedně s knihami a něco hledal. Po chvíli vytáhl úzký svazek a podal ho paní v šedém kabátě. Jejich rozhovor ji zaujal, tak se opodál zastavila. 

“O Myších a lidech. John Steinbeck. Získal Nobelovu cenu. Tahle kniha je přesně to, co potřebujete. Lidská, ze života. Dočkala se i divadelního a filmového zpracování...” mluvil se zaujetím a listoval stránkami knihy. 

 Paní naproti přikyvovala. A není to smutné?” 

Prodejce se usmál.” Jako sám život. Uvidíte, že budete spokojená. Je to o snech. A také o tom, jak je těžké jich dosáhnout. A vy se taky zajímáte o knihy?” 

Helena se lekla. Vůbec si neuvědomila, že na ně zírá. “Já....Ano. Učím literaturu...” 

“Tak....Učitelka. V dnešní době. To není jednoduché povolání,” konverzoval prodejce a schovával do peněženky mince. Rychle je přepočítal.  

“Není,” souhlasila Helena. “Alespoň pro mě ne.” 

Muž se na ni podíval. “Koho učíte?” 

“Celý druhý stupeň. Nemají zájem o nic a o nikoho. A vůbec ne o čtení.” 

“Není možný,” zapochyboval muž. “Všechny děti rády čtou, když jim dáte dobrou knížku.” 

Helena povytáhla pravé obočíTy tomu nějak rozumíš 

Muž rychle dodal: 

“ Mám dvě dcery. Už dospělé. Mají své rodiny a velmi málo volného času. Ale čtou. Každou chvíli jim pošlu odkaz na novou knihu. 

“A byly vždy takové....knihomolky?” nenapadlo Helenu lepší slovo.  

“Ano. Už jako malé holčičky mi seděly na klíně a hltaly každé mé slovo. A já jim četl a vyprávěl...Je důležité děti k četbě vést. 

“Tohle by se určitě dětem ve škole líbilo,” podával jí Deník malého poseroutky.  

Ten název se jí moc nelíbil, ale měla pocit, že už to před ní ve škole někdo z dětí zmínil. Měla to za nevhodný žert a provokaci. 

“A je to pro ně vhodné?” zapochybovala.  

“Jestli mi nevěříte, něco si o té knize najděte. Cílí to přesně na skupinu nesmělých a zamindrákovaných puberťáků, kterých tam jistě pár máte.” 

Z jeho tónu pochopila, že se ho dotkla. Aby si ho udobřila, knihu si koupila, a slíbila, že přijde znovu. 

Když dorazila do svého bytu, zalila zplihlou palmu u vchodu. Co jí chybí? Kocour Tomsa se jí propletl mezi nohama a přičichl k navlhlé zemině. Přikrčil čumák.  

“Že ty ses tam zase vyčural?!” zděsila se Helena. Kocour pelášil do ložnice a zalezl pod postel. Helena si povzdechla a přešla k lince. Postavila vodu na kávu, zapnula počítač a napsala do vyhledávače: Deník malého poseroutky. Asi to nebude marné. Knihu přečetla ještě ten den. 

Od té doby k Pepovi, prodejci knih na rohu Revoluční, chodila pravidelně každý týden v pátek. V rozhovorech nad knihami přišla řeč na ledacos, takže se Helena dozvěděla, že Pepa je nezadaný, že pravidelně sportuje a udržuje se v kondici a že dbá na svou životosprávu. Překvapivé, taková disciplína se u chlapa jeho věku jen tak nevidí. Šedesátník, a denně posiluje. A umí se chovat. Ten by si nesedl k telce s lahváčem v ruce. 

“Tak kam půjdeme dneska?” zeptala se Helena, když Pepa zamával poslední zákaznici.  

“Jako vždycky?” Pepa knihy srovnal do příruční tašky a přehodil si ji přes rameno. Vyrazili přes Čechův most k Letenským sadům.   

“Kam ty knihy vůbec pořád nosíš?” prohodila vesele Helena.  

“Ale....Mám je raději pořád u sebe. A večer si je dávám pod polštář, aby mi je nikdo neukradl” žertoval Pepa a nadhazoval knihy na rameni. 

Minuli kavárnu U studenta a Helena měla na okamžik pocit, že u jednoho ze stolků zahlédla známou tvář. Nerada zírala na lidi, kteří si chtěli užívat svou chvilku soukromí nad šálkem kávy. Také by si dala říct. Ale těch peněz... 

Pepa si všiml jejího pohledu.  

“Jo, kávu jsem měl taky moc rád. Ale vadili mi ti lidi kolem. Rád jsem četl noviny nebo nějakou dobrou knížku. Ale ty řeči. A když si u toho ještě někdo zapálil...” 

“No, to už asi teď ani nemůžou, ne?” zamyslila se Helena. A zrovna by si tam šla sednout, když tak fouká. 

“Neměli by. Ale to záleží, jak velký jsi zvíře. To já jednou dělal šoféra, jo, vozil jsem takového frajera v obleku, no a on si zapálil během jízdy v autě. No, chápeš to?” 

“A co jsi udělal?” zajímala se Helena. 

“Řekl jsem mu, ať to típne. Dal mi padáka.” 

Chvilku jen tak mlčeli. Helena přemýšlela, jestli by někdy tohle dokázala. Říct to takhle šéfovi. 

“Někdy je možná lepší mlčet,” navrhla. 

“Jo, a co si tím pomůžeš? Vždyť jsi zažila partaj, ne? Všichni mlčeli a jak to tu vypadalo. Vždycky je lepší se ozvat, i když tím přijdeš o ty svý zatracený jistoty,” zvyšoval hlas Pepa. 

“Nemusíš se hned tak rozčilovat. A taky nemůžeš všechny házet do jednoho pytle. Ti lidé měli rodiny, nešlo jen o ně.” 

“No právě”, opáčil Pepa.” Na to se vymlouvali všichni. Taky jsem měl rodinu. Holkám bylo šest a čtyři roky. A právě proto jsem chodil na demonstrace a nechal se mlátit. Teda nechal...Pár jsem jich taky ubalil. A u Charty jsem vůbec nezaváhal. Manželka mi to teda trochu rozmlouvala, ale nakonec to uznala. 

“A proč jste se vlastně rozvedli?” zajímala se Helena. 

“Nerad o tom mluvím, “ uhýbal Pepa. “Asi jsem pro ni nebyl dost dobrej. Já se rozvádět nechtěl.” 

“ A co děti? Navštěvoval jsi je?” zajímala se Helena. Pepa se zastavil u lavičky a položil na ni tašku. Bolelo ho rameno. 

Když to šloMěl jsem existenční problémy. A oni si žili ve dvougeneračním domě, byl tak velký, že bys v něm mohla provozovat posilovnu nebo ubytovávat turisty.” 

Hlas se mu třásl utajovaným hněvem. 

“Stýskalo se dětem?” 

“Myslím, že časem pochopily, jak to bylo. Vždy jsem jim zdůrazňoval, že jsem tu pro ně, kdyby něco potřebovaly. Snažil jsem se na ně působit později alespoň na dálku. Posílal jsem jim odkazy na zajímavé články, knihy. A snažil jsem se je podporovat, aby to někam dotáhly, ne jako já. 

Cítila dojetí. Objala ho. 

“Nikdy bych si nepomyslel, že budu zase chodit s učitelkou,” zamumlal Pepa, ale už daleko spokojeněji než před tím.  

“Píšeš si taky na stůl každý den seznam?” smál se. 

“Píšu, “ přiznala Helena. “A odškrtávám, co jsem všechno stihla.” 

“Hele, a kde vlastně bydlíš?” zeptal se Pepa. 

Tys mi to taky neřekl, “ durdila se Helena.” Ráda ti to ukážu, až bude příležitost. Máš rád kočky?” 

“Jo, kočky jsou super. Jednu mám teď před sebou,” řekl Pepa a vlepil jí uličnicky pusu. 

Helena byla ráda, že foukalo a že mohla svůj obličej zabořit do jeho bundy. Měla pocit, že se vrátila v čase a že je znovu studentkou pedagogické fakulty UK.  

Když znovu vzhlédla, všimla si, že na ně civí chlápek v pleteném svetru.  

“Zdar Pepo,” zubil se bezzubými dásněmi. Pepa mu pokynul. Nezdálo se, že by se s ním chtěl vybavovat. 

“Hele, včera se mě na tebe zas ptali. Však víš. Nic sem jim neřek. Máš cigáro?” 

Pepa zalovil v kapse a vytáhl jednu Malborku. “Že jsi to ty. Máš štěstí, že už nekouřim.” 

Helena se na toho člověka ve svetru nedůvěřivě dívala. Vypadal jako bezdomovec. 

“Hele, tak já už musim. Loučím se, madam.” Teatrálně se vypoklonkoval a zamrkal na Pepu. 

“Kdo to byl?” 

“Ale jeden známej. Trochu jsem mu pomohl z bryndy,” utrousil Pepa. 

“A co ty cigarety? Neříkal jsi, že nekouříš?” divila se Helena. 

“Taky, že ne. Ale hodí se, viděla jsi ne? Jinak by nám nedal pokoj.” 

To musela Helena uznat. Stejně ale měla zbytek procházky zkažený. Rozloučili se u tramvaje a Helena se za Pepou dívala, dokud jí nezmizel z dohledu. Šel jistým, vzpřímeným krokem, mírně se pohupoval v kolenou. Ruce držel pod boky jako by byl neustále připravený tasit revolver. 

Když dorazila domů a vybalila nákup z tašky, všimla si nepřijatého hovoru na svém mobilním telefonu. Adéla. Asi něco zapomněla ve škole. Raději jí zavolá zpátky. 

Adéla telefon zvedla hned napoprvé. 

“Helčo, už jsi doma?” 

“Ano, jsem, dorazila jsem před chvílí. Proč? Něco se stalo?” 

Adéla se nad chvíli odmlčela. V pozadí bylo slyšet hluk hrajících si dětí. 

“Počkej, přesunu se do ložnice, ať máme soukromí,” pokračovala Adéla a Helena slyšela skřípění dřevěné podlahy a bouchnutí dveří. 

“Tak o co jde?” nemohla vydržet Helena. 

“Musela jsem ti ještě dneska zavolat. Víš…viděla jsem tě dneska z kavárny. Dokonce jsem na tebe i mávala – ale tys nevnímala.” 

Helena si vzpomněla. Tak přeci jen ji neklamaly smysly. 

“Vidíš, myslela jsem si, že jsem někoho zahlédla...Škoda, že jsem tě nepoznala. Možná bychom...bych se přidala.” 

“No, právě proto volám. Víš, já toho chlapa znám. Toho, co byl s tebou. A musím ti o něm něco říct.” 

To se nevyvíjelo dobře. Helena měla chuť ji zastavit. Neudělala to. 

“Je to můj táta.” 

“Pokračuj,” řekla slabým hlasem Helena. Musela si sednout. 

“Neříkala bych ti to, kdyby o tobě ve sborovně nekolovaly drby, že máš vážnou známost. A pokud to tak je, tak bys to měla vědět.” 

“A co jako?” zatracená škola. Tam se neutají vůbec nic. 

“Začnu od začátku. Raději si na to sedni.” 

“Už se stalo.” 

“Naši se rozvedli, když jsem byla v první třídě. Bylo to těžké období. Byla jsem tátova holka, ségru tolik nemusel, protože víc odmlouvala. Ale já jsem byla hodný dítě, četla jsem, psala básničky. A úplně bezmezně jsem ho milovala. No a on prostě sbalil kufry a odešel. Nedokázala jsem to pochopit. Nejtěžší asi byly první Vánoce. Vyrobila jsem mu dárečky a pořád doufala, že si pro ně přijde. Nepřišel.” 

“A co tvoje máma?” hlesla Helena. 

“Máma mi nic nevysvětlovala. Jak chceš takové věci vysvětlovat sedmiletému dítěti? Důvody, proč odešel, jsem se dozvěděla až daleko později. Pořád jsem se snažila zjistit, co se stalo, co je za člověka. Všichni kolem mě mlčeli, ale postupně jsem se stejně dozvídala, co se stalo. 

Táta byl vždycky okouzlující člověk. Jediné, co si z něj pamatuju, je to, že uměl nádherně mluvit. Každého si tím hned získal. A taky tím, že byl sečtělý a dost toho věděl. 

“To sedí,” zamumlala Helena. 

“No ale asi ti neřekl, že sotva dostudoval základku. Jeho matka se o něj, ani o jeho pět sourozenců, příliš nestarala. Moje máma ho potkala na ulici a získal si ji nejspíš tím, jak mluvil 

“a jak vypadal” doplnila Helena. 

“Přesně. A taky rád demonstroval a dával o sobě vědět. Ale to je super, když nemáš rodinu. V práci mu naopak to jeho rebelování moc netrpěli. Nikde nevydržel déle než půl roku. Pak ho vyhodili, protože se s někým pohádal nebo porval. Doma s ničím nepomohl, na co šáhl, to rozbil a už nikdy nesložil. O nás se nestaral, ale o sebe ano. Dokázal hodinu v kuse cvičit, a pak se stejně dlouho sprchoval." 

“To je asi verze tvojí maminky, ne?” zapochybovala Helena. 

Trochu si toho pamatujuAle to ještě není všechno. Po rozvodu se odstěhoval a neviděla jsem ho až do svých třinácti let. Pak občas přijel a vyprávěl mi něco o knihách, které zrovna četl. Vlastně to bylo jediné společné téma. On nevěděl, na co se mně má ptát – a já se od něj nikdy nic nedozvěděla. Co dělá, kde bydlí.  Nic nám neplatil, protože neměl z čeho. Máma po něm nakonec žádné peníze nechtěla, snad jen to, aby jí dal pokoj. Ale ve styku s námi mu nebránila. Po čase nám ale začala volat policie a vyptávala se, jestli víme, kde náš otec bydlí a jestli s ním udržujeme styky. Pak zase na dlouho nepřijel. 

“Proboha proč policie?” lekla se Helena. Ztrácela poslední špetky naděje. 

“Zpronevěřil nějaké peníze. Jeho zaměstnání se vždy pohybovalo na hraně legality. Když jsem se ho na to později zeptala, tvrdil mi, že mu nějaký “kamarád” ukradl občanku a páchal jeho jménem trestné činy. Už tenkrát jsem mu nevěřila ani slovo.” 

“Víš, kde bydlí? "odvážila se zeptat Helena. 

“Nevím, nechci to vědět. Už kvůli tomu, že nemusím policajtům lhát. A taky kvůli tomu, že vím, že jsou období, kdy žije na ulici. Hlavně mu, prosím tě, nepůjčuj žádné peníze...” 

Helena položila telefon. Neměla už sílu dál poslouchatBezmyšlenkovitě vzala do ruky knihu, kterou si od něj posledně koupila.  

Nejtěžší břemeno nás drtí, klesáme pod ním, tiskne nás k zemi...Čím je břemeno těžší, tím je náš život blíž zemi, tím je skutečnější a pravdivější. Naproti tomu absolutní nepřítomnost břemene způsobuje, že se člověk stává lehčí než vzduch, vzlétá do výše, vzdaluje se zemi, pozemskému bytí, stává se jen napůl skutečný a jeho pohyby jsou stejně svobodné a bezvýznamné. 

Pepa je spíš vzdálený pozemskému bytí, usoudila Helena.  Najednou dostala chuť ho najít a na všechno se ho zeptat. 

Následující týden jí utíkal velmi pomalu. Adéle se vyhýbala, ale nebylo to nijak těžké, obě měly plný úvazek. Když na sebe náhodou narazily, tak uhnuly očima a šly si po svém. Helena byla Adéle vděčná, že nic neprozradila. I tak si všimla významných pohledů kolegyň, které každý den hodnotily její zjev. Antonín si ji nedobíral, dokonce se jí zdálo, že mu o něco méně vadí. Možná proto, že se uzavřela do sebe. 

V pátek se vydala na obvyklé Pepovo stanoviště. Pepu ani knihy na něm ale nenašla. Automaticky pokračovala směrem k sadům, jako by ho tam měla najít na lavičce, s knihou v ruce. Vyhlížela jeho seprané džíny a koženou bundu. Náznak úsměvu nebo ironie v koutku jeho úst. Oči, které se dokázaly smát i zlobit. Nakrátko střižené vlasy, které přispívaly k jeho mladistvému vzezření. Nikdy nenosil čepici 

“Hledáte Pepu, že jo?” ozval se za ní povědomý hlas. Chlap ve svetru za ní musel jít kus cesty, než ji oslovil. 

“Nechtěl sem vás vylekat,” omlouval se, když viděl její výraz. 

“Pepu zas zabásli. Prej pro ty kradený knížky. Já mu řikal: Pepo, dej si s tím čtenim pokoj. Je dost jiný zábavy. A on na to, že je jeho poslání ty knihy předat dál. Jo to mi připomíná, že pro vás něco mám.” 

Muž vytáhl z pod svetru útlou knihu. Helena zahlédla titulek Jana Eyrová. 

 “Říkal, že to si určitě musíte přečíst.” 

Jistě,” řekla Helena bez špetky ironie. Děkuju vám. 

 Dala pletenému svetru na pivo a pomalu se loudala zpátky. V ruce svírala knihu a přemýšlela, kdo ji asi četl před ní. Je to kniha s historií. Těšila se, že si ji večer přečte. Bude tak zas alespoň na chvíli s ním, vzdálena pozemskému bytí. 

 

 

 

 

 

 

 


11 názorů

Silene
26. 02. 2021
Dát tip

Ještě mi brnkla o nos problematická formulace "sotva dostudoval základku" z úst Adély. Základka se vychází, studenti minimálně od střední. Zrovna u příslušné přímé řeči schází označení jejího zakončení, Helena skočí do řeči na dalším řádku. Z kontextu je mi situace jasná, přiřazování přímých řečí mi problém nečinilo, ovšem povídka je navíc graficky ještě nestabilní, což může mást rovněž. Jak odskok omylem v onom místě.


Silene
26. 02. 2021
Dát tip

Tedy určitě jsem opět ráda četla, zvědavá, cos vymyslela, text mě svou výstavbou bavil, nenudila jsem se a patřičně mě motivoval potrénovat pozornost. Přikláněla bych se k preciznější práci s jazykem, pokud sama povídku nějak nezavrhneš, že prubneš radši jinou a jinak. (Já bych nezavrhovala, i když myslím dost práce na této by tě ještě čekalo, ale už sis jí kus dala, že jo...) Dost se opakují formulace záhy po sobě, koukej, co myslím:

na to, že je to už stará rašple…/na to, jak byla místnost…

jednu sborovnu/jednu židli a stůl

Hana hrábla…/Helena… shrábla učenice (tu výrazné slovo, utkví), dál je shrnula, to je fajn.

Poměrně hodně ukazovacích zájmen, uvozujících spojek ale atp.

 ni neumí, (nedoklep: nic)

Zkusila jsem schválně sepsat, s čím mám instinktivně problém, ber prosím jako službu, ne zdrcující kritiku, samozřejmě nemusím mít pravdu.

Chápu, že dotyční sedmáci mají být v tristním stavu vlastních znalostí, a asi jsem přílišný optimista-šprt, ale slovní druhy jsou učivem tuším přibližně čtvrté třídy, zkrátka prvního stupně jistotně, snad by bylo věrohodnější posunout se někam k závislým větným členům nebo až větné skladbě. (chce to prověřit)

Dtto s konkrétními knihami, vybrané nabízené tituly jsou příliš známé, aby učitelka nepůsobila sama jako ignorant, takže volit něco sofistikovaného, aktuálně uvedené totiž typově kopírují někdejší povinnou školní četbu pro střední, a to působí prostě rozpačitě co do autenticity.

Deník malého poseroutky je sice fajn outsiderstvím, ovšem opět brutálně podhodnocen, přece jen ta cca třinácti- až čtrnáctiletá mládež by asi ocenila spíš už nějakou young adult, fantasy, upírštinu, holky cosi mírně prvoláskového. Ať jsou ty knížky třeba tenké, ale Poseroutka je prostě dětštější. Ti nečtenáři by pravděpodobně skousli spíš cool-komiks pro náctileté než dětsky zaměřenou knížku malo-mikulášovského střihu. Ne že bych sama doporučovala něco dočista na míru, ale on Poseroutka je pro povrchní trendy-nečtenáře asi i relativně zastaralý. Jako když Generace Z už nebere Harryho Pottera. (Možná projet stránky nějakého katalogu, Albatros Media, tam vybrat, mají i věková doporučení. Jo, tyhle katalogy se do základek filtrují, přímo se přes ně hromadně objednává, tedy v nepandemii, v níž je i povídková situace, takže je náležitě nepravděpodobné, že by Helena o Poseroutkovi jen zaslechla a měla jej za nevhodný žert.) Heleně by mohl Pepa podsouvat třebas i něco čerstvě oceněného, co vzhledem k vytíženosti zaměstnáním nestačila ještě zaznamenat, než takovou dřevní klasiku. (ovšem chápu, že i novinka v té povídce časem zastará, hm, slabina. Takže spíš nějakou minoritní fajnšmekrovinu z exkluzivního nakladatelství.)

Možná vůbec nemám pravdu, rychle přemítám, kam časově umisťuješ své postavy, šedesátník Pepa tvrdí, že chodil na demonstrace, jeho holkám kdysi čtyři a šest let, k tomu Charta (77)… viz pravděpodobný věk dospělé dcery čerstvě po MD; Poseroutka vyšel v originále prvně 2007, česky 2009, Helena doma „hodí do vyhledávače“, takže musí být běžné připojení, žádná vytáčená vzácnost ještě –- sedne si to vše pospolu? Přepočítala sis? (já ne, umím jen do sedmnácti) V toleranci je slušný interval, jen aby tam nebyl třeba vyložený kiks.

Za mě má bedna s knihami takový ten individualizovaný čmuch antikvariátu předhozeného před prodejnu, což je fajn motiv, ozvláštňující, na druhou stranu bývají-li bez dozoru, jsou to pětikorunové kusy, na jakých si nevydělá, takže… přítomnost charismatického prodejce umí celkem důvěryhodně ospravedlnit právě fakt, že náruživě rád šije na míru doporučení k honosnějším exemplářům, což právě zaujme. Jen Pepu situovat někam, odkud ho hned měšťáci nevykážou, třebas na stížnost těch za výlohami okolních kamenných prodejen. Nejsem si už vůbec jista tím centrem Prahy. Ale pravda, je zas mobilní jak žebrák, takže holt upřímně nevím. Sejde na tom, zda prodává stále na tomtéž fleku, je-li věc dále z povídky patrná. (A je, jasně, viz „obvyklé stanoviště“. Jo, a roh Revoluční… aha. Nevím samozřejmě který, ale není tam moc kravál? To místo by asi mělo být relativně rušné, ale i idylické, aby v kupcích čtenářské buňky šly dobře naladit, navnadit.)

Na můj vkus notoricky sečtělý Pepa vyjevuje poněkud chudou slovní zásobu, mohl by více přepínat mezi jednotlivými módy s ohledem na různé příjemce jeho řeči (zákaznice, Helena, bezďák), taková schopnost je u široké slovní zásoby dostupná (neříkám, že zaručená), a možná by to svedlo drobet přibarvit i samotnou povídku.

Ještě mě zarazilo, že maminka po mateřské Adéla má čas a finance (viz popis ze sborovny a bytu) na pobyt v inkriminované kavárně, odkud dvojici zahlédla, zatímco osamělá postarší Helena nikoli. To by si asi také zasloužilo přepracovat. Příliš nevěrohodný rozpor pro příslušnou náhodu na malé ploše možná. Navíc působilo na mě nejprv nepozorným čtením, jako by osoba zahlédnutá první den za sklem kavárny U studenta byla Adéla, ačkoli mezitím k telefonnímu hovoru uplyne mnoho setkání. (míním situace je vlastně totožná, trochu splývající, je to dobře, špatně? Helenu dle narážek na zájem ve sborovně viděl kdekdo, na druhou stranu Praha není taková potkávačka na ráně jako desetitisícové město...)

Pepovo postižení ideály a knihami je naopak dobrý nápad, opravdu.

Že jsem si navymýšlela… vyhodím se sama.


annnie
22. 02. 2021
Dát tip

Dobrej příběh. Začátek se mi taky zdá nedůležitej a vzhledem k délce textu zbytečně rozvláčnej, odvádějící pozornost od podstaty. Ale stejně tip a.


Tetřev
21. 02. 2021
Dát tip

Goro, Makajs, K3, Zboro, díky za čtení a za názor.


Gora
20. 02. 2021
Dát tip

Ty okrajové postavy se mi /při dalším čtení/ také zdály nějak "navíc" - a rozpačitý úvod jsem zmínila.

Z některých vět mám dojem, jako by byly přímo určeny ženám - Honza měl trefný postřeh. Možná je právě čtenářky víc ocení... 

V každém případě jsem ráda za tvé povídky. Vypracovala ses.


Zbora
20. 02. 2021
Dát tip K3

Po povídce Za ruku, která mi svým stylem učarovala, jsem měl dojem, že dnes jdu najisto. Člověk ale asi nemá mít velká očekávání.

Tahle povídka je pro mě docela zklamáním. Připadá mi uspěchaná, zbytečně rozvleklá (hlavně na začátku, kdy by člověk čekal nějaký strhující vstup do děje, se poměrně nudně a zbytečně vleče a tlačí před sebou nánosy strnulých a bezvýznamných vět, které nenesou vzásadě žádný význam pro stavbu příběhu.

Námět mi připadá jako určitá sázka na jistotu, což může být fajn pro scénáře telenovel nebo povídku do edice České povídky z nakladatelství Listen.

Ale jistě i všední námět lze zpracovat neotřele. Ani to se zde bohužel neděje. Povídka je napsaná konvenčním stylem, navíc s množstvím drobných formálních chyb. Některé už zmiňuje Gora,  já doplním ještě, že v přímé řeči někdy není jasné, kdo ke komu hovoří . Nejvýmluvnější je to asi tady, kdy knihkupec mluví v jedné přímé řeči bez předělu nezávisle ke dvěma osobám.

Uvidíte, že budete spokojená. Je to o snech. A také o tom, jak je těžké jich dosáhnout. A vy se taky zajímáte o knihy?” 

Začínat pak větu obratem: Na to, jak byla... je podle mě vcelku učebnicová ukázka jazykové neobratnosti.

Úplně vytržený z kontextu je pak popis postav, které Helena potkávala cestou ze školy - navíc je tak fádní, že se chce zeptat: proboha, proč?


K3
20. 02. 2021
Dát tip

Tetřev, myslím si, že by se na té povídce dalo ještě zapracovat. Začátek je takový dost těžkopádný, rozvláčný, v té sborovně je to příliš popisné. Také se tam dost opakují jména. Ten chlapík na mě moc dojem neudělal, bylo znát, že je to někdo jiný, že to hraje. Divím se tedy, že ho neprokoukla, kor když sama byla učitelkou češtiny, měla by tedy mít o knihách přehled. Nakonec se mi nejvíc líbil závěr, tam jako bys chytil druhý dech. Za ten tip.


Gora
20. 02. 2021
Dát tip

Tetřeve, mně se povídka dost zamlouvá... tedy začátek mi připadá trochu rozvleklejší, ale rozumím, potřebuješ charakterizovat Helenu v prostředí, ve kterém dochází ke konfrontaci její osobnosti s kolegy...

Pepa se v jejím životě nečekaně objevil a okouzlil, to se stává, a o jeho motivech "známosti" z ulice se dá spekulovat - ale i po zklamání, když už Helena zná pravdu, něco zůstává, na čem by se možná dalo do budoucna stavět... závěr se mi líbí moc...

..........

text v bloku zarovnaném z obou stran se mi nečte dobře /to jen poznámka na okraj/---

Helena napustila konvici plnou, aby si nikdo nestěžoval, - tomu "nestěžování" mi zde chybí důvod...

 Skláněl se k bedně s knihami  - předtím jsi popsala knihkupectví - a najednou je tu bedna s knihami, možná nějak líp umístit tu informaci o "bedně na rohu ulice"do textu...

 


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru