Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Amerika

21. 02. 2021
3
5
309
Autor
zArkadie

V tu noc přišla chvilku po půlnoci. Když vstoupila do ložnice, která měla být za pár dní její, jako kdyby jí do hrudi uhodilo tisíce kladiv. Lehce zavrávorala. Svlékla se a lehla si k němu. Pravda, do tohoto privilegia jí zbývalo právě těch pár dní, jenomže stejně na tom už dnes nikomu nesejde.

Lehla si a čekala. Čekala na spánek. Na jedinou spravedlnost, kterou člověk může za život dostat. Krásný, čistý, nevinný spánek.

Jenže on nepřicházel. Nebyl. Už svítalo a ona stále ležela. Hleděla ke stropu. Stále lehce křivila ústa. Snažila se něco říct. Odhodlávala se něco říct. Nešlo to. Sedla si. Opřela se o stěnu. Naproti ní stál krásný kovaný kříž. Zvláštní, on věřící nebyl. Nebo alespoň ne tak, aby musel mít před postelí symbol zla a odpuštění.

Nemohla to již vydržet. Tisíce lan se jí trhalo v hlavě. Nesnesla ten zvuk. Musela. Musela mu to říct.

 

„Drahý?“ špitla. Žádná odpověď. Spal. „Drahý, prosím tě, vzbuď se“ opakovala a rukou ho lehce hladila po hlavě. A přitom stále hleděla na ten kříž.

„Nepočká to do rána?“ zabručel.

„Nepočká. Prosím. Musím s tebou mluvit“ cítila, jak jí slza stéká po tváři.

„Tak povídej“ otočil se k ní obličejem. Usmál se na ní. Měl k tomu důvod. Za pár dní se berou. Byl nejšťastnějším mužem na světě.

„Něco jsem provedla“ pravila. Stále hleděla na ten kříž.

„Copak jsi mohla provést? Přibrala si do šatů?“ zalaškoval. Proč se obávat. On jí přece miluje. A ona jeho taky. 

„Ne. Je to horší. Mnohem, mnohem horší“ začala vzlykat. Hlavu si dala do dlaní. Propadla svému smutku.

„Ale no tak, drahá má, co se stalo. Řekni. Pověz“ chlácholil jí. Držel jí kolem ramen. Vzpomínal na to, co se mu zdálo. Byl to krásný sen. Byli spolu na cestách. Ale tento krásný sen mu právě zničila. Ale to nevadilo. On jí přece miluje.

 

„Nemohu. Nemohu, takhle nahlas. Nemohu, když ho vidím“ při poslední větě vzhlédla oči ke kříži. Věděl, že by ho už měl dát pryč. Byl už zbytečný. Nač mít doma Ježíše, když tam máte Panenku Marii.

„Tak mi to pošeptej“ navrhl s úsměvem. To je tou nocí. Proč by se jinak bála kříže? To bude dobré. On jí přece miluje.

Pomalu se její ústa přibližovala k uchu jeho. Když už byla tak tak na dotyk. Slyšel, jak se nadýchla. A s výdechem mu to sdělila. Teď se změnil svět. Co má dělat? Přece jí miluje.

           

Kvapně vstal. Chodil po pokoji. Na ní nepohlédl. Hleděl na podlahu. Nic neříkal. Jen vrčel. Jako pes. Jako pes, než se chystá zaútočit. A jako pes zaútočil. Ne na ni. Na skříň. Málem z ní vyrval dveře. Prohrabal se mezi kabáty. Vyhodil dva poměrně velké kufry. Prásknul dveřmi od skříně. Otočil se na ní. Viděl jí, jak se ustrašená kryje přikrývkou. Ta její nádherná tvář zkrásněná strachem. Mohl by ji zabít. Ale to by nikdy neudělal. On jí přece miluje.

 

„Ten vlevo je tvůj. Dej si tam všechno, co nutně potřebuješ“ jeho hlas se změnil. Už to nebyl ten jemný, konejšivý, který znala z námluv. Najednou jako by zestárl, stal se z něj opilec, hrubián, násilník. Změnil se během vteřiny. „Tak budeš něco dělat?“ rozkřikl se na ni. Věděla, že tohle je ten nejmenší trest, který může dostat. Vstala, vzala kufr. Podívala se na něj a řekla tence:

„Mám tu u tebe jen pár věcí. U nás se asi nezastavíme.“

„Nezastavíme. Do svítání musíme zmizet. Dokud na to lidi nepřijdou,“ teď už mluvil klidněji. Nic jiného mu nezbylo. Tím, že jí nezabil. Tím, že jí nevyhnal. Tím, že jí pomáhá. Tím se stal spoluviníkem. Ale nevadí, on jí přece miluje.

„Dobře. Tak já si začnu balit“ řekla a zmizela ve vedlejší místnosti, kde měla do svatby spát. Ale kdo to dnes dodržuje…

Začal chodit po pokoji. Hledal peníze. Byly ve stolku. Dobrých dvacet tisíc. To na cestu stačí. Zajímavé, že ho řešení napadlo během vteřiny. Nasednout na vlak. Pak ještě na několik vlaků a nakonec. Nakonec na loď.

          

„Mám sbaleno“ oznámila po pár minutách na prahu pokoje, kde byl.

„Já taky. Jdeme“ zavelel.

„A kam?“ špitla, i když věděla, že je marné se ptát.

„Povídá se, že existuje místo, kde je možno začít znovu. Kde minulost neplatí, kde neexistuje. Na tom místě jsou lidé, kteří ti pomohou najít nový život. Musíš se jen snažit. Tam jdeme. Tam nás nenajdou,“ mluvil, jako by to už měl připravené. Jako kdyby v hloubi své duše tušil, že tato chvíle nastane. Jako kdyby tušil, že ho zas tolik nemiluje.

„Kde to je?“ zeptala se vyplašeně. Zněl až moc připraveně.

„V Americe, drahá, v Americe“ usmál se na ní. Chytl ji za volnou ruku a vyšli z domu ven. Přece jí miluje.

Ani ne před hodinou spal. Ani ne před půl hodinou zuřil. Byl úžasný herec.

                       

„Brzy bude světlo. Pak na to už určitě přijdou. Až na to dojde, musíme být daleko. Jestli se to dozví někdo z nádraží, kam teď jdeme, tak to určitě předá dál. Chápeš vůbec, cos udělala? Tady nejde jen o tebe. Tady jde i o mě. Půjdou po nás obou. Po tobě, protože... Však víš. A po mně... Mně to budou připomínat. Pořád a pořád. Málem sis vzal vražedkyni…“ vedl monolog, když se blížili k nádraží.

„Málem?“ dovolila si.

„Myslíš, že by mi rodina dovolila si vzít vražedkyni?“

„Neříkej mi tak“ dovolovala si čím dál víc.

„A nejsi snad vrah?“ zeptal se ironicky.

„Ne. Já nechtěla. Ono se to nějak zvrtlo. Ono samo…“ začala vzlykat.

„Pššt“ uklidňoval jí. Mohl v rýpání pokračovat. Měl na to plné právo, ale pro tuto situaci bylo lepší, když bude klidná. Ačkoliv byla vrah ona, oba dva byli na stejné lodi. „Já to tak nemyslel. Já ti to odpustím. Ale teď. Teď mě chápej. Musíme se dostat do přístavu. Potom na loď. A potom už všechno bude dobrý. A za pár let se sem můžeme vrátit. Až nebudou stopy tak horký.“ Jako kdyby to už celý jednou vymyslel. Ale proč? On jí přece miloval.

 

Měli štěstí, pod dvou dnech cesty z města, kde spáchala ten svůj největší hřích, se dostali do přístavu. Peněz měli dost. Na lodi si pronajali společnou kajutu. Loď plula. Stáli spolu na přídi. On jí objímal. Ona se nechala.

Měla štěstí. Děkovala Bohu, že se takto zachoval. Mohl jí zatratit, zmlátit, měl právo na všechno. Jenže on zůstal. Zůstal s ní. I přes její vinu. Tohle musela být opravdová láska. Nebo opravdový strach. Strach z toho, že lepší mu už Bůh nedá.

Měl štěstí. Patřila mezi nejkrásnější, které na této zemi chodily. Proto možná čekal, že jednou budou muset prchnout. Krása je zvláštní věc. Krása je většinou synonymem pro hřích. Je pro něj i záminkou.

Nechápala, proč to pro ní dělá. Věděla, že by byl lidem pro smích. Málem si vzal vražedkyni. Ale opravdu to bylo jen jeho ego, které je hnalo přes oceán? Přišlo jí to nemožné, ale klid, se kterým jednal, plán, který ve chvíli zhotovil. Jako by si to tajně přál. Jako by to tajně chtěl. Chtěl, aby zabila. Chtěl být mučedník. Proto měl ten krucifix. Jeho nefascinovala víra. Jeho fascinoval Kristus. Byl mučedník. A všichni ho znají. Snad to opravdu bylo jen jeho ego, které jí zachránilo od jistého zapuzení. Snad to opravdu byl jen chtíč po politování. Chtěl být mučedník. A do toho jí přece miloval.

           

Jenže jako vrah jste stále pronásledováni stínem své viny. A ten nikdy neodejde. Nikdy nezmizí. Tento stín pronásledoval i ji. I když budou tisíce mil daleko, vždy bude s ní. Už navždy. Už provždy. Už napořád. Díky tomu hříchu, který nesla, přišla změna. Jako kdyby Bůh trestal vraždu. Ona se změní. Týden co týden bude jiná. Už to nebude ta, kterou potkal, ta, do které se zamiloval, ta, kterou si chtěl vzít. Ona se změní. Bude to chtít jen čas. Bude vypadat jinak. Její duše, její mysl, její tělo. Všechno bude jiné. Ona je vražedkyně a on jí přece miluje.

 

Dorazili. Bála se. Bylo to na ní vidět. Na něm ne. Držel ji kolem ramen. Šli nekonečnou řadou lidí. Tolik víry na tak malé místo. Všichni čekali na zázrak, odpuštění, na nový zítřek. Byli tady všichni zástupci všech možných lidských útrap. Byli tu hladoví, byli tu vyhnaní, byli tu vrazi i oběti, znudění bohatí i vyčerpaní chudí. Byli tu ti, kteří stále utíkali, ti, kteří se už chtěli usadit. Byli tu všichni. Všichni vkládali své naděje do Ameriky. Do jejich nového začátku.

On a ona nevyčnívali tak, jako by vyčnívali doma. Tady je to jedno, co jste provedli doma. Důležité je to, abyste to neprovedli zde. Amerika si zakládá na svém jméně. Nesnažte se ho pošpinit. Kdo ho pošpiní, už nikdy neuvidí denní světlo. Ale ona to už znovu neudělá. Pro ni je tohle největší poučení. On to věděl. On jí miluje.

„Tolik lidí“ vydechla, když viděla tu řadu.

„Ano, tolik lidí. Tolik bolesti. Tolik hříchů. Nikdo zde není jen tak. Každého sem něco žene. A teď jsme jedni z nich“ popisoval.

„Kvůli mně“ podotkla posmutněle tváří k zemi.

„Drahá, dáme si své slovo, že tady v této zemi už o tom, co se stalo doma, nepadne ani slovo, souhlasíš?“

 

Je projevem mužství či dospělosti toto jednání? Je největším projevem lidství – odpuštění? Pokud ano, musela si uvědomit, že stojí vedle člověka – dospělého muže. A zatím utíkala jako malé dítě, které se bojí výprasku. Bude mu celý život vděčná. Ať už jejich cesta bude jakkoliv klikatá. Ano, už o tom nepromluví. Už na to ani nepomyslí. Přísahala jemu. Přísahala sobě.

 

Ale já jsem vám to už říkal. Hřích vraždy je jako stín. Nezmizí, bude s vámi napořád. Jednoho dne se slunce dostane na dané místo. Jednoho dne bude ten stín větší než ona. Změní se. Všechno se na ní změní. Týden co týden. Věděl to? Přece jí takhle slepě nemiluje.

 

Kdo chce zapomenout, musí si najít rozptýlení. A oni ho našli. Cestovali. Amerika je velká. Je toho plno k vidění. Peněz měli hodně. On měl velké jmění. Pro jistotu dostali nová jména, nová příjmení. Všechno bylo nové. Ona zbožňovala přírodu. On zbožňoval vidět jí šťastnou. Někdy ale musel snášet opak.

Jak byla krásná, tak velké závaží sebou nesla. Neměla otce. Měla jen matku. Matka musela celé dny pracovat, aby se s dcerou uživila. Dceru neměl, kdo vychovávat. Dcera to musela dělat sama. V některých ohledech to zvládla úžasně. Ve většině selhala. Nešlo jí do hlavy, proč otec zmizel. On nezemřel. Jednoho dne zmizel. Myslela si, že je to její vina. Byla mladá, nevinná, nevěděla, co dělá a chtěla trest.

Když věděla, že matka bude v práci dlouho, brala si nůž. Sledovala krásu jeho ostří. Divila se, že může člověku pomáhat a zároveň ho může i zabít. Pak zjistila, že dokáže od každého trochu. Stačilo málo a nůž jí pomohl, ale nezabil. Potom panikařila. Nikdo nesměl vidět její ruce.

Dělala to dlouho. Vždycky když cítila vinu, vždycky když potřebovala trest. On nebyl její první. Čím víc jich bylo, tím hlubší a početnější jizvy měla. Věděl to. Měla jich šest. Šest jizev značící kroky vedle. Přísahal sobě, že jí zabrání, aby pokračovala. Občas zase objevila krásu nože, nikdy však ne tak, aby to na jejím těle zanechalo následky. Jedině těch šest jizev. Ty byly vidět stále.

Když se dozvěděl, že se zase trestala, nedokázal usnout. Nechtěl, aby to dělala, když je s ním. Myslel si, že ji dělá nešťastnou, že se o ni dostatečně nestará. Měl strach. Nechtěl se stát sedmou jizvou.

 

Ten stín byl stále s nimi a sílil. Už bylo nemožné nevidět změnu jejího těla. Hříchem se měnila. Prostupoval jí. Všude. Dlouho se to snažila krýt, už kvůli němu. Nechtěla, aby si myslel, že objevuje krásy přírody se zrůdou. Dlouho se snažila. Ale tomu nezabráníte. Bůh to tak chce. Spácháte hřích, bude to na vás vidět. Jako na Kainovi. Můžete to schovávat, ale nakonec vám dojde, že bude nejlepší, když dovolíte tomu stínu, aby na vás byl vidět. Nic jiného vám nezbyde. Bůh je totiž spravedlivý. On lid stvořil, on ví, jak ho zkrotit. A pro vrahy má trest nejvhodnější. Se svou vinou budou na celý život. To mají za to. Nemají vraždit. 

           

Bylo tak krásně. Březen. Na stromech byl vidět první záblesk jara. On jaro zbožňoval. Ani ne tak pro krásu, ani ne tak pro nový život pro jaro tak charakteristický. Tak nějak věřil, že tím, že roztaje sníh, roztaje také minulost. Jako kdyby ve sněhu bylo ukryté určité zlo roku minulého. Jako kdyby byla ve květech naděje na krásu zítřka. Miloval její vůni. Vůni krásy nového, nepoznaného. Pořád měl naději, i když ho život několikrát shodil na kolena, stále věřil. Ale čím víc pádů zažil, tím se měnil. Už víte, že chtěl být mučedník. Chtěl se obětovat. Co ale žene člověka k tomu, aby se obětoval? A jak velká musí být věc, pro kterou se obětuje? A proč se obětoval právě pro ni? Jaká síla hnala lidi k tomu, aby na sebe vztáhli bič? A proč se chuť obětovat se tolik liší. Proč je těch chutí tolik? Tolik důvodů. A některé z nich nikdo nikdy nepochopí. Ona byla vrah a on jí miloval. Dělalo mu to dobře, cítit bič na zádech při pohledu na její tělo a na to, co z něj ten stín udělal.

Právě ten den se to stalo. Bohu vyprchalo poslední zrnko písku, které měl v jejích přesýpacích hodinách. Dal stínu jasný pokyn: Ztrestej ji. A stín jejího hříchu s úsměvem vykonal. Hleděli na východ slunce. On už nevnímal, že jeho milá vypadá jako zrůda. Věděl, že je to součást jejího trestu. Lidé si toho stejně nevšímali. Však byli v Americe. Ale pak se něco stalo. Ona sebou cukla. Ne tak, jako by se lekla. Cukla sebou úplně jinak. On to věděl. Její hřích si jde pro svou daň. Tak dlouho chodila po světě jen se stigmatem na svém těle. Teď mělo přijít onen, jejím tělem dlouho avizovaný, trest. Stín hříchu se inkarnoval. Museli být silní. Oba. Musel mít chladnou hlavu, jako když odjížděli, jenže teď klid nenalezl. Až tak daleko neplánoval. Prohodili si role. Ona byla v klidu. On se nesmírně bál.

 

Bolest její se stupňovala. Potřebovala pomoc. Potřebovala lékaře. Lékaři léči i vrahy. Ty nezajímá, co jste zač. Oni vás vyléčí. Úřady vás potrestají. Museli se vydat na cestu. Ona v bolestech. On v panice.

Hlavou mu toho tolik kroužilo. Právě teď si začal uvědomovat, že kvůli její vině opustil vše, co měl. Svoji rodinu, své přátele, svoje zázemí. Šel jak slepý. Šel rovně, neohlížel se, měl svojí představu, představu mučedníka. Chtěl se jím stát. Teď mu docházelo, co všechno obětoval. Nevěděl, co se bude dít. Nikdy předtím tohle nezažil. Ona také ne. Když došli do nemocnice, odvezli si jí bůhví kam. Měl o ní strach. Až zjistí, že má bolesti, kvůli svému hříchu, možná že ji zabijí. Ale to přece lékaři nedělají. Oni léči. Vyléčí jí z této agónie, kterou si sama přivodila. Oni ji vyléčí. Až potom se budou ptát. Ale co jim odpoví? To, že prchají? To, že je vrah? To, že jí pomáhá? Nikdo neuvěří příběhu o tom, že to byla láska, co ho nutilo se o ní starat, ačkoliv byla vrah. Budou si myslet, že je blázen, každý jiný by ji nechal shnít v jejím vlastním hříchu. On ne. On ji miloval.

 

Ne. Nikdy ji nemiloval. Chtěl být jiný. Chtěl být litován. Chtěl být bičován. Snad byl blázen. Nikdo nechce nést hřích jiného. Ti dva byli tak jiní. Ti dva byli tak stejní. Oba dva běhali po světě s jeho zkreslenou představou. Každý ale držel tu představu za jiný konec. Jak byli stejní. Pošetilci. Blázni. Egocentrici. Zasnoubili se ze smutku. Oba dva někdo nechal. Řekli, že už milovat nebudou. Nikoho. Proto se chtěli vzít. Když si vezmete někoho, koho nemilujete, nikdy vám nemůže zlomit srdce. Proto byl tak klidný. Plnil se mu sen. Pomalu a jistě ho vyzvedávali na kříž. První hřeb byl útěk z domova. Druhý byl putování po Americe. A probodnutí kopím byla tato chvíle. Stal se novým Kristem. Chudákem, který si to zasloužil. A přesto spasitelem. Chtěl nosit bahno. Chtěl, aby mu někdo pomohl. Ale nikdo mu nikdy nepomohl. On nikdy bahno nosit nemusel. Jak moc si musí člověk lhát, aby uvěřil, že je ten nejpostradatelnější. Nikdo není. On to věděl. Jen si to nechtěl přiznat. Ona byla vrah. On byl blázen. A právě v tento čas se měla jejich já, ačkoliv to nikdy nezamýšleli, protnout.

 

Celé to začalo dávat smysl. Všechno to bylo krásné divadlo. Jemu se splnil sen. Měl děvče – snoubenku. Ona ho podvedla s jiným. Zavraždila jeho lásku. On přesto oddaný jí pomáhal. Jak šlechetné, řekl by někdo. Odešli z místa, kde žili, aby si na ní neukazovali, že ho podvedla. Odešli z místa, kde bydleli, aby si na něj neukazovali, že ho podvedla. Dítě jiného nosila. A on jako hrdina jí podporoval. A ke šťastnému konci si ji vezme. Odpustí jí její vinu a budou jako rodina žít navěky.

Takhle to bude vyprávět – dokonalé divadlo. Ale všichni budou šťastni. Ona už to nikdy neudělá. Bude mu věrná, snad se do něj i zamiluje. On bude mučedník. On bude spasitel. Bud mít proti ní největší zbraň.

Nikdo se nikdy nedoví, jak to bylo doopravdy – co doopravdy chtěl. Lid zbožňuje pohádky.

 

A právě teď jste jednu dočetli…


5 názorů

Prosecký
23. 02. 2021
Dát tip

Snad se do něj i zamiluje, no, ale také nemusí, když se to nepovedlo dosud ... je to věrohodné? 

Jsi si jistý, že žádnou větu nelze škrtnout?

Na přivítanou a za přece jen neotřelý text tip.


K3
22. 02. 2021
Dát tip

Lukáši, nedočetl jsem to an do poloviný. Odradilo mě to neustálé opakování stejných výrazů za účelem vyššího dojmu, či co. Tisíce lan, tisíce kladiv. Kdyby to bylo jednou, tak se to snese. Nebo, ona byla taková, on takový, to je jako při krasobruslení. Jinak mě to zaujalo a četl bych dál. To se dá ale snadno nahradit a opravit. Škoda, ale nevěš hlavu.


Provazat nadcasove uvahy s chronologickym dejem je asi to nejtezsi. Casto se pak stane, ze text ztrati na dynamicnosti, nebo se v nem ctenar zacne ztracet. Namet je zajimavy, mozna mene vysvetlovani, nebo mensi popisnost by pomohla udrzet lepe pozornost, stejne tak jako zjednoduseni/ zestrucneni spis ke konci pribehu, nez pouze v uvodu. Spatne to neni, jen je treba zvazit, jestli nekdy neni mene vice... ;) Kazdopadne za namet a odvahu zacit zde hned s delsim textem davam tip. Drzim palce, at se dari pilovat a najit ten spravny mix prvku jak pro Tebe, tak pro ctenare. Nedokonalostmi se nenech odradit. I ti nejlepsi zde a vubec kdekoliv se netrefi uplne presne jak by chteli a nekdy to dokonce muze nakonec byt i ku prospechu veci... Dekuji za pocteni a preji mnoho uspechu a vydrz nenechat se ubit pripadnou kritikou. ;) S.F.


stromeček
22. 02. 2021
Dát tip

Lucie i přes svůj věk má dobrý postřeh, protože méně je někdy více. Příbeh se musí vystavět a ve správnou chvíli gradovat, ale to ti dá zkušenost. Tady je dějová linie roztrhaná spoustou zbytečných dovětků a proto působí rozvláčně. Je velice těžké zachovat energii v příběhu, který postihuje delší časové období tak, aby z toho nebyla nastavovaná kaše. Nenech se otrávit a piš, fandíme ti....:-)


Lukáši, vítám Tě na Písmáku! Ať se Ti tu líbí a žádnou kritikou se nenech odradit od psaní... to by byla velká škoda :) 

Ještěže to byla jen pohádka, to jsi mě uklidnil :) Jinak bych neusnula! Po celou dobu čtení jsem měla velikou chuť se dozvědět, co udělala... Což je vlastně super! Odvedl jsi skvělou práci, protože napětí je důležité! Líbilo se mi jak ji on oslovoval "drahá" to je moc milé... Ze začátku jsem moc nechápala význam toho, že skoro každý odstavec končil slovy: On jí přece miluje. Ke konci povídky mi to už pak bylo jasnější, protože jsem viděla Tvůj záměr. A ten si mi začíná i líbit :) Ještě se musím přiznat, že se mi nelíbilo propletení děje s Bohem, vírou atd., ale zase chápu proč, si to použil. V posledních odstavcích si celou povídku hezky dovysvětlil a shrnul, to je určitě dobré. Jen nevím, jestli vždy, ale v tomto případě ano.

Oceňuji nápad! Zajímalo by mě, kde a kdy Tě napadlo, že to hodíš "na papír"?

Teď takové tipy k vzhledu a malých "mušek" textu:

Možná bych zmenšila písmo. Lépe by to vypadalo a zmenšil by se Ti tak i rozsah textu, který nějaké čtenáře může na první pohled odradit. Já jsem se nenechala :)

Chybějící tečky a jedno písmenko, kterého jsem si všimla při čtení:

Přece jí miluje.

...co dělá a chtěla trest.

...spasitelem ...

Celé bych to vystihla Tvými slovy: Ona byla vrah a on jí miloval. Ona je vražedkyně a on jí přece miluje.

Vše ber jen, jako můj osobní názor, o to jde :) Když budeš chtít, tak si z toho i něco vem. Je mi patnáct let, takže pochopím, když to budeš považovat jen za... nevím co :) Je to na Tobě :)

Za odvahu zveřejnění prvního díla tady na Písmáku tip!


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru