Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seJízda vlakem
Autor
Jamardi
Plánované pochůzky mám za sebou, nesehnala jsem, co jsem chtěla, ale to nevadí. Alespoň jsem se sem zase jednou podívala. Vcházím na nádraží. Jdu právě včas, vlak pojede asi za pět minut. Zpáteční jízdenku mám. Ve vestibulu moc lidí nevidím. Ani se nedivím, kdo by v tomto zimním počasí dobrovolně cestoval? Koutkem oka zpozoruji nervózní mladou ženu u okénka pokladny:
„Jednu jízdenku do Libic....ne do Prahy.“
„Tak kam to chcete?“
„Vlastně do Olomouce. Podívejte, to by bylo do Prahy málo, že?“
„To ano. Ale do Libic by vám to vyšlo. Tam jste chtěla původně.“
Žena váhá. „Ne, do Olomouce.“
Vlak přijíždí a nastupuji. Sedám si k prvnímu oknu čelem ke dveřím. Vlak se rozjíždí a po chvíli slyším od druhého okna šikmo přes uličku:
„Nevadí vám moje noha?“
„Ne, je to v pořádku.“
Mladá žena mluví velmi hlasitě. Muž, který ji odpověděl méně hlasitě, ale i jeho slyším zřetelně.
„Jedete daleko?“
„No, jak se to vezme. Do Bukovan.“
„Já jedu do Olomouce. Ale potřebuju se dostat do Prahy. Mě dneska pustili z kriminálu.“
„Vy jste něco ukradla?“
„Těžké ublížení na zdraví.“
„A jak dlouho jste tam byla?“
„Sedm let.“
„To je dost dlouho. Můžu se zeptat, co se stalo?“Dodává: „Jestli nechcete, tak mně to neříkejte.“
Něco říká, ale nerozumím. Špatně artikuluje. „Já jsem to musela udělat. To těžko pochopíte.“
„Zatmělo se vám před očima.....a bum ?“
„To taky. Ale ne tak docela. Postupně se to nabalovalo a pak toho bylo příliš. Už dřív jsem myslela na to, že to možná udělám, jen jsem nevěřila, že to tak skutečně bude.“
„Byl to někdo z rodiny?“
„Ano.“
„Měla jste to řešit dříve a nenechat do dojít až tak daleko.“
„Jo, to mně říkal psycholog taky. Jenže já jsem nevěděla jak.“
„Ale teď už víte, zkušenost máte.“
„Snad ano.“ Smích a pláč zároveň. „Ano.“
„Kolik vám bylo let, když se to stalo?“
„Sedmnáct.“
Žena pokračuje zase o něco hlasitěji: „Víte, nemusela jsem dostat ani tolik, kdybych měla polehčující okolnosti. Jenže já jsem řekla, že toho nelituju. A pak už se se mnou nikdo nebavil.“ Drží si statečný tón, ale hlas se jí zadrhává.
„To nebylo moudré.“
„Já vím, to mně říkal i psycholog. Jenže jak se říká, pozdě bycha honit.“ Odmlčí se.
„Dnes dopoledne jsem šla na pivo. Na to jsem se těšila celou dobu. Jak si ho dám. A kdyby bylo teplo, ožrala bych se jak prase. Sedla bych si na lavičku a …..“ Smích.
„Štěstí, že je zima.“
„To jo, já v hospodě moc dlouho nevydržím. Nesnáším kouř.“
Jde na záchod. Poprvé si ji pořádně prohlédnu. Obyčejná mladá žena v riflích a vzorovaném svetru. Když se vrátí, muž ji uvítá slovy:
„Jste hodně upřímná.“
„Já vím, mám takovou povahu. Ale to už jiné nebude.“ Zase nabrala dech. „Před chvílí jsem si málem koupila jízdenku do Libic. Pak jsem se vzpamatovala a jedu do Olomouce. Tak je to lepší.“
„Musíte vědět, co je pro vás lepší.“
„No, to je otázka...“ Rozpačitý smích. „Psycholog mně říkal, že by mně to nedoporučoval.“ Zase se odmlčí. „Řekl, že na oznámení, že budu propuštěná neodpověděli. A nikdy za mnou nepřijeli. A víte, že když jsem dnes vycházela, rozhlížela jsem se, jestli někoho z nich neuvidím?“ Poslední slova se ztrácí v jejím pláči. „Říkal, že budou chtít, abych se omluvila a že by to nedopadlo dobře.“
„Rozhodla jste se správně. Možná později, až si zařídíte vlastní život.“
„A táák!“ Hlas ženy pookřál a bylo z něj slyšet radost. „Vy mě hlídáte! Co byste dělal, kdybych jela do Libic?“
„Nic, já vás nehlídám, já jedu do Bukovan.“
„A mohla bych vás požádat o peníze? Dostala jsem pražskou adresu, kam bych mohla jít a nemám peníze na cestu.“ Její hlas je teď trochu žertovný.
„Ne, vysvětlete průvodčímu svou situaci, ukažte propouštěcí dokumenty. Jsem přesvědčený, že vás pochopí.“
„To nevadí. Nějak to dopadne. Myslíte, že je to zkouška, jestli tam dojedu? Kdyby bylo teplo, byl by to problém....“ Zadrhávaný smích. „Teď v zimě bych peníze za nic jiného neutratila. Dala jsem si jen jedno pivo. Na to jsem se těšila!“
„Jste velice emocionální a upřímná. Vždycky počítejte do tří než něco uděláte.“
„Máte pravdu. Věřím, že mám v Praze šanci a nechci si to zkazit. Ve vězení jsem se vyučila obraběčkou kovů, to je perspektivnější obor než ten, který jsem studovala předtím a který mě nebavil. A to ostatní snad taky přijde.“
Vlak jede dál a už nic neslyším. Pak vystupuji a mou mysl zaměstnávají mé problémy a můj život.
Někdy vzpomenu na tento zimní rozhovor ve vlaku a říkám si, jak to asi bylo dál. Jenže to nevím. V duchu oceňuji snahu dvou mužů - psychologa a muže ve vlaku.
34 názorů
Díky za tip. :) Nevím ale kde jsi přišel na 24. prosinec, v textu o tom není zmínka.
No jo, chtěla zdůvodnit, proč nepíšu o dalších osudech odsouzené ženy. Myslela jsem si, že to tak bude jasnější.
Tys napsala, že to není příběh ženy, v jejíž blízkosti ses ocitla, ale tvůj. Ta žena v tvé blízkosti (kterou ty jsi viděla jako cestující) někomu ublížila a pak byla zavřená. Pokud by to byl tvůj příběh, tak TY bys byla ta žena, která byla zavřená (pouze popsaná někým jiným). Prostě jsem nepochopila, jak to myslíš, že je to TVUJ příběh.
Původně tam ta úvodní věty nebyla. Myslela jsem si, že je jasné, kdo je vypravěč. Píšu to z hlediska osoby, která jede vlakem z místa A do místa B. Kdyby jsem chtěla psát příběh odsouzené ženy, budu od začátku psát o ní. Mohla bych sice napsat, že jsem se o ní později náhodou něco dozvěděla, ale nezdá se ti to moc přitažené za vlasy, moc náhod najednou?
Nechápu, proč v tobě ta věta vyvolává pocit, že osoba která vystoupila z vlaku, ví o osobě, která v jízdě vlakem pokračovala něco víc. Tak tedy tu větu zase smažu, původně tam stejně nebyla.
Děkuju za tip :)
Hezky zpracovaný odposlechnutý příběh. Jenom nechápu úvodní poznámku
Toto je můj příběh, ne příběh ženy, v jejíž blízkosti jsem se náhodou krátce ocitla.
Pokud je to opravdu Tvůj příběh, tak tím vyvoláš zvědavost, jak to bylo dál. Protože to víš.
Nebo to má být jako jakási povídka na druhou? Předstírám, že je to cizí příběh, ale prožila jsem to sama?
Jarmilo, kvůli mě ho rozhodně nemaž. Všeobecně si myslím, že přidávat k textům obrázky není vhodné. Sám jsem k tomu měl ale taky sklony:).
Majaksi, asi jsi také chtěl číst příběh o paní. Je mi to líto. Děkuju za tip.
K3, toto je můj příběh, ne příběh paní, v jejíž blízkosti jsem krátce pobyla. Kdyby jsem měla psát její příběh, bylo by to na prózu na pokračování. I tak bych nevěděla, v jakém okamžiku to ukončit, aby to bylo pro čtenáře završeno. Nalezením partnera? Porodem dítěte? Úspěchem v práci? Vždyť všechno se může během okamžiku změnit a vše je jinak. Nebo že došlo ke smíření s její rodinou? Toto je tak složité a komplikované, že o tom vůbec nemám odvahu psát.
Ten obrázek jsem chtěla po přečtení tvého komentáře smazat, ale teď si říkám, že je tam pro pochopení, co jsem chtěla důležitý.
Asi by stálo za to, na konci něco vymyslet, přidat překvapení, aby z toho byla povídka. Jinak mám rád takové rozhovory, to jo. Takhle je to spíš miniatura. Ten motorák mě taky nesedí, ruší.
Vesuvanko, jsem ráda, že tě to zaujalo. Děkuju za tip.
Tomu, že dojela do Prahy věřím na 99 %. Protože i kdyby ji průvodčí ve vlaku nechtěl, mohla by dojet jiným vlakem. Jezdí jich tam hodně. Pokud si vybere rychlíky, které nezastavují často, tím rychleji. Spíše bych se bála toho potom.
Já Lucie píšu...
22. 02. 2021Jarmilo, naprosto Tě chápu :) Znám to...
Zajímavý a smutný příběh ze života mladé ženy, škoda, že se nedozvíme zda se dostala do Prahy a mohla začít nový život. TIP
Lucie, naučila jsem se vkládat obrázky, to je začátečnický zápal :)
Děkuju.
stromečku, máš pravdu, člověk je chtě nechtě svědkem různých příběhů a událostí, vstoupí to určitým způsobem do jeho života a nedá se s tím nic dělat. Děkuju za tu poznámku i za tip.
blacksabbath
22. 02. 2021připojuji se k již komentujícím......*/************
Jarmilo, ráda jsem si přečetla! Jen ten obrázek na začátku mě uvádí malinko do rozpaků... Mně se moc líbí, ale myslím, že ke kontextu povídky se moc nehodí..., ale zase hezké zpestření :)
Té ženy mi bylo v nějakých chvílích líto. Asi tím, že mám ráda také příběhy lidí v dopravních prostředcích! Jak můžeš ostatně vidět v mé povídce Rum, pivo a cigarety. Dopravní prosředky jsou něčím jedinečné! A to tím, že je tam spousta lidé s různými příběhy. Musím říct, že jsi zachytila zajímavé postřehy :) TIP!
Žít s údělem vrby není zas tak jednoduché, protože se člověk, ač nechtěně cítí částečně zodpovědný i za dění, které nemůže ovlivnit.
Dobře, ale ještě bych to tedy v té větě upřesnila, takhle to vzbuzuje dojem, že ve vlaku s ní hovořili dva muži...
Goro, děkuju.
Počítala jsem i psychologa, proto píšu, že byli dva. Vlastně se neví, kolik jich bylo, ale dva určitě.
Třikrát jsem četla - a stále mi vychází jeden muž, který vede dialog s propuštěnou paní... ty v závěru zmiňuješ úsilí dvou... tak nevím...
příběh docela zajímavý, paní byla velmi otevřená, možná to jedno pivo /po letech/ napomohlo výmluvnosti...
za odposlechnutý "záznam" tip... škoda, že nevíme, jak to s paní dopadlo.