Pozitivní? Nevím

Pozitivní? Nevím.

"Jste covid aladin... ehm, pardon...," odkašle si hygienik: "Jste covid pozitivní."

"To neni možný! Kdy?" 

"Jak 'kdy?' Teď. Teď jste pozitivní." Pracovník okresní hygienické stanice - říkejme mu třeba pan Vyšťoural - je velmi nevrlý. Je to totiž dnes již pátý rozhovor, vedený v obdobném duchu a začíná mu cukat oční víčko. Navíc má pocit, že člověk sedící proti němu není zcela střízlivý. Diplomaticky řečeno.

"Test, který jste absolvoval, se ukázal jako pozitivní. Právě došly výsledky."

Pacient v ušmudlaném respirátoru sedící naproti němu se krátce zadívá na stůl, zamračí se a vyhrkne znovu: "To neni možný!"

"Ale ano, je to možné" - vysvětluje pan Vyšťoural trpělivě. "Zde to máte i písemně."

Pacientem je jistý Jan Nevím. Podivná hříčka osudu balancující na hraně sociální existence. 

Své společenské entrée vykonal ve věku šesti let, když na učitelův dotaz na jméno odpověděl: "Ja..n-nevím." Užitou dikcí a nevinným dětským zadrhnutím nevědomky vyvolal v mysli učitele strohý a trvalý odsudek: Debil a ještě k tomu koktá. Táhlo se to s ním léta.

Teď pan Nevím pohlédne skelnýma očima na papír před sebou a nezanechá to v něm pražádný dojem.

"Hm," poškrábe se za uchem: "A kolik to teda bude stát?" 

To pan Vyšťoural nečekal: "Co tím myslíte?"

"A tak to nějak zahladíme ne? Hlavně ať se to neroznese..."

"No tak o to hlavně jde, aby se to nerozneslo!" - skáče mu do věty sebejistě hygienik a nenechá Nevíma dokončit poslední dvě slova. Měla znít: "...do řečí."

"Nyní budete muset nastoupit do karantény" - řekne Vyšťoural a opře se vítězně do křesla. "Na čtrnáct dní."

"Jak do karantény? Copak jsem indián?" 

Po tomto prohlášení Vyšťouralovi opět zacuká v oku a až po trapné odmlce věnované čtení v prázdném pohledu pana Nevíma to hygienikovi dojde. To nebyl vtip. Má před sebou opět skutečného génia ducha ve své nahotě.

"Vy jste asi myslel rezervaci, viďte?" - zeptá se unaveně a proti všem předpisům si promne oči. "Tohle je něco jiného, ale to vám pak vysvětlí... někdo jiný. Teď tu sedíme z jiného důvodu."

"Jsem jedno ucho." 

O nevinný pohled pana Nevíma by šla opřít zeď z párátek. A kolem ní postavit dívčí klášter s věžičkami, cimbuřím a rozhlednou. Začíná se bavit. Poslední sklínka vína se teprve dostává do krve a ten úřada v křesle je ukázkový máslo. Studovaný a vyškolený, ale furt máslo.

"Podívejte, pane Nevíme" - začne Vyšťoural zeširoka: "Jistě víte, jaká je situace a sledujete sdělovací prostředky a tak podobně. My od vás potřebujeme, abychom zabránili dalšímu šíření této zhoubné choroby, jistou vaši součinnost..."

"Říkejte mi Honzo" - skáče tentokrát do řeči Nevím.

"No... to jaksi..."

"Mně to nevadí" - usmívá se Nevím pod respirátorem.

"Ano, ano... ale nechme toho, prosím a..." - nadechuje se: "Toto je přeci jen úřední jednání.  Buďme tedy prosím korektní. Můžeme tedy pokračovat?"

"Jo, jasný, můžem." - přitakává Nevím, promne si nos a teatrálně a velmi silně kýchne do svého respirátoru. Hygienik Vyšťoural stěží potlačuje nutkání nabídnout mu kapesník. Neustálé posmrkávání vyšetřovaného je jen dalším hřebíčkem do rakve úředníkovy příčetnosti.

"Pane Nevím" - hygienik začne listovat v papírech: "Podle vládního nařízení ze dne 13. dubna 2020 je Okresní hygienický úřad pověřen zjistit od vás, s kolika a s kterými osobami jste se v průběhu posledních deseti kalendářních dnů bezprostředně setkal. Směrodatné jsou setkání  na méně než dva metry, případně setrvání v místnosti po dobu delší, než patnáct minut."

Hygienik cvakne propiskou a chystá se psát na připravený formulář: "Takže pane..."

"Ja..n-Nevím."

Hygienikovy začne k levému oku cukat i levý koutek úst. 

"Prosím?" 

"Ja..n-Nevím."

 

"No ano, já vím, jak se jmenujete."

"To je odpověď na otázku."

"Na kterou?"

"S kým jsem se potkal."

 

Tikot hodin na stěně slyšitelně zpomalil. Jsou chvíle, kdy i čas ubere tempo, jako by si i on chtěl vychutnat daný okamžik.

Vyšťoural v podstatě zapiští: "A kde jste teda byl?!"

"Já?" 

Zacukání oka a celé levé tváře.

"Nevím."

 

"Chlastal jsem. Probral jsem se včera a našel lejstro od vás ve schránce, tak jsem přišel. Byl jsem fakt úplně v lihu, sám se stydím."

Napočítání do deseti a pomalé dýchání Vyšťouralovi pomáhá alespoň trochu se vrátit  z hlubin svého vnitřního pekla do přítomnosti. Musí si sundat respirátor a na moment pokládá tvář do dlaní. Pak si odfoukne a znovu si jej nasadí.

"Dobře tedy. S kým jste pil?"

"To netuším. Nepamatuju si nic."

"Ale vy mi to říct musíte! Na to je zákon pane. Za zatajování a šíření choroby můžete jít i do vězení!"

"No to je možný. Jenže já jsem prostě hloupej a nic v hlavě neudržím. To snad není trestný být blbej, ne?"

"Jak dlouho jste pil?"

"Nevím? Asi dlouho. Takhle to u mě vypadá" - ukazuje na displaji telefonu pokoj zcela zaskládaný lahvemi.

"Proboha!"

"Já vím" - červená se Nevím.

"Léčíte se s alkoholismem?"

"Ne. Teda vlastně jo. Já nevím."

"Tak mi aspoň řekněte, kde jste ten alkohol kupoval! Kdo vám ho prodal?"

"Ja..n-Nevím."

 

Úředník láme propisku.

 

O tři minuty později do ordinace vbíhá zdravotní sestra společně s několika pacienty z čekárny. Vytrhává panu Vyšťouralovi z křesla urvané opěradlo, jímž se rozpřahoval po panu Nevímovi. Přiběhnuvší a notně zmatená ochranka hygienika odvádí pryč. O několik dalších okamžiků později  je tento odvezen do psychiatrické léčebny. K dlouhodobému pobytu.

Pan Nevím ještě před odchodem probere rozházené papíry a hrdě si odnáší jednak jediné dvě kopie svého pozitivního testu, jednak tablet pana Vyšťourala s vyplněným, leč neodeslaným formulářem k uvalení karantény.

Odehrálo se v jiné zemi, na jiné planetě jiné sluneční soustavy. Ostatně v úplně jiné dimenzi.

Podobnost je čistě náhodná.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

---