Každý či skoro každý je v mládí trochu Pirát... i když třeba bez dredů, trávy a nabubřelých slov

***

Třeba mi věřte, třeba nevěřte mi:

sám sebe jsem znenadání potkal

snad tak před anebo po půlnoci

nebo dokonce i časně ráno dnes

s načesaným na dvě patra hárem

jsem si svých patnácte let po ulici nes

oči palců protírám si párem

snad  - probůh - neklame mne sen

pro toho šedivého starce

(kdo - to – je       ten..?)

jenž proti němu tady kráčí

sám

slzy mu proudem obě tváře smáčí

a pro nějž sotva letmý pohled mám

Snad bolest v kloubech -

či oživly náhle šedesáte let staré vzpomínky?

či stará křivda ho ve vědomí dloube?

smrt táty před lety? a předtím maminky?

Pak ale instinkt mu poznání vnukl

a s hrůzou v očích sebe pozdravil

beze slov - fakt! aniž jenom mukl

a i dech se mu na chvilku zastavil.

Boj těžký vede - nechce se mu věřit,

že sebe sám za šedesát let

s despektem bude takhle měřit ...

a co dnes tuší vlastně nevědět.

Pomohl jsem mu (tedy vlastně sobě)

a přidal pak tajných intimností pár

jež vznikly právě v jeho (či mé mladé?) době

na důkaz že jsem on! - jen neskutečně stár...

Pak uvěřil a v obličeji hrůzu...

a ve mně vře zas nostalgie džber...

Nepadlo dál už ani jedno slovo

On šel dál na jih - já zas na sever...

Nelze říct všecko co se v noci stalo

a taky paměť už mi selhává

nebylo toho ale vůbec málo                   

velké proč? co? mi v hlavě

                                                         hlavanehlava...