Ráno je okamžik krásného světla

roztáhneš záclony je tady den

a duše tělo si pomalu sedlá

a pohled odlétl z očí tam ven.

Je vidět všechno teď v nahotě své

předjaří v polích tam i stíny snů

i bláto moje na bělosti tvé

a z cihel ticha se postavit dům.

Tam pokoj mlčení ze zdí vět minulých

ložnice z večernic, hořících hvězd

předsíně se sněhem dávno již roztátým

a dveře zamčené na prahu cest.

Ach březen dlouhý je jako most nad smrtí

nevím, kam jíti mám na který břeh

a Měsíc na nebi se za dne rozsvítí

a praská krásou tou v mořích a švech.

Tak lásko obejmi všechny mé podoby

a nechej na chvíli mne jen tak být

zabloudit ruce mé v bocích až do vody

a v kruzích doteků hladinou jít.