Z dávných dob, kdy se mohlo vyjet i za hranice okresu...

   Jelikož bylo jasné, že teta se do bytu ve Valašském Meziříčí (dále jen "Valmez") už nevrátí, bylo nutné nemovitost zkontrolovat, vyklidit a připravit na prodej. Nad cílem letošní dovolené jsme tedy nemuseli nikterak rozumovat; bylo rozhodnuto.

   Dle původního plánu jsme se měli v bytě usídlit, tu a tam některé věci zachraňovat, jiné vyhazovat. Týden před odjezdem jsem byl informován, že pobyt je znemožněn prasknuvší odpadní rourou. Tím lépe! Nocovat budeme na žerotínském zámku přímo v srdci města. Nebesa! Uctivě cupitat chodbami, kterými kráčely samotné dějiny a nechat působit místního genia loci? Sen každého vzdělance! V duchu jsem manželce za její výběr přidělil velký plusový puntík a dovolená se už nejevila jen v temných barvách.

   Mnohé nástrahy ale zůstaly - hned po koupi dálniční známky jsem zazmatkoval a jal se po obsluze vymáhat zaplacenou částku kvůli domnělé zmetkovitosti zboží. Ostrá intonace i používané výrazy zapříčinily, že atmosféra nestačila ani zhoustnout a už se stala výbušnou. Fyzickému konfliktu zabránila mladistvá brigádnice, když zvedla oči od displeje a ležérně předvedla, kterak je možno dostat se známce na kobylku.

   Po nalepení dálniční známky jsem vyrazil silnicí na Strakonice a dál. Na látanou a pořád rozhrkanou D1 jsem mínil najet až v okolí Jihlavy. Pod ledovým dechem klimatizace cesta poměrně rychle ubíhala a nebýt manželčiných přešlapů v právě absolvovaném navigátorském rychlokurzu, ani bych se pořádně nerozčílil.

   Konečně Valmez! Zaplatit, vyzvednout klíče a vzhůru do podkrovního pokoje! Nad výtahem jsem optimisticky zajásal, leč když nás zdviž vyplivla na konečné, nemohl jsem popadnout zavazadla ani dech. Dusná výheň na chodbě totiž trumfla i biblické inferno a já podvědomě hledal výstražné nápisy "MORITURI TE SALUTANT" či alespoň "VSTUP NA VLASTNÍ NEBEZPEČÍ".

   Pokud bylo na pokoji chladněji, my to nepoznali. Do jediného okna pražilo slunce mezi 10 - 21 hodinou, na střechu pak ještě o pár minut déle. Dalo se jen bezvládně ležet a už jen mrknutí víčky stimulovalo potní žlázy k činnosti. Večer jsme proklábosili u láhve vína na lavičce před zámkem a děsili se okamžiku návratu do pokoje. Krátký neklidný spánek přinesl sen o tragickém skonu mistra Jana v Kostnici.

   Ráno jsem ženě oznámil, že nemíním skončit jako vysušený Tutanchamon nebo plápolající kacíř, a proto balím kufry. Neprotestovala, jen vyjádřila obavu o již zaplacené peníze. Šel jsem na věc chytře - věda, že s poukazem na teplotu bych pravděpodobně pohořel, nasadil jsem masku rozezleného klienta a příslušným tónem zmínil nefunkční lampičku, rozbité odvětrávání i ulámané koupelnové háčky.  Mé rozhořčení bylo oprávněné, a tudíž přesvědčivé. Mladík za pultíkem se mírně uklonil, hluboce omluvil a žádaný finanční obnos neprodleně vrátil.

   Co teď? Kam nebozí poutníci složí své hlavy? Nebojte se, už jsem domluvil pokračování pobytu v pokoji soukromé vily. S klimatizací.