2102 - Vítězná próza únor 2021

Návštěva přítele Mikuláše Týře

Jedna noc jako moře byla

A do ní vlévaly se řeky

Vzpomínám toho ba vzpomínám toho ještě

Ulice blízko nádraží jsou všude stejné. Rušné, a přesto podivně tiché, bez obsahu. Nesčetné pocity převážené krajem tu nastupují a vystupují, vzájemně se vybíjejí, neutralizují. Výsledným vakuem se pohybují prázdné schránky, stíny lidských bytostí – spěchají, jen tak se potloukají, ulpívají na místě. Někdo odjede, někdo zůstane, prodá kus života, koupí jiný.

Stal jsem se jedním z těch stínů pátečního večera, nenápadným váznoucím stínem, nádobou čekající na naplnění.

Byl jsem ještě vyhřátý z vlaku a pouštěla se do mě zima. Přešlapoval jsem na chodníku, abych se co nejméně dotýkal země. Chlad jsem ale nesetřásl, nořil se do mě, vstupoval do mě stejně jako pouliční hluk a smrad rychlého občerstvení. Kolem nohou se mi kutálely odpadky. Koupil jsem si kebab, jedl a vyhlížel přítele.

Stál jsem naproti výpravní budově, na druhé straně široké ulice, ale byl jsem si jistý, že Týře nepřehlédnu, Týř byl odjakživa nepřehlédnutelný. Ulice byla navíc téměř prázdná. Pojednou se ze dveří začal valit dav, šedivé postavy se rozprchávaly všemi směry a za nimi se hrnuly ven další. Tu se mezi nimi objevil Mikuláš Týř, hubený, s dlouhými vlasy a v barevných šatech se z dálky vyjímal, stanul na chodníku a mžouravě se rozhlížel, masa lidí ho koordinovaně obeplouvala jako hejno ryb. Neviděl mě, i když jsem na něho mával. Bylo šero, mlžila se mu skla. Vydal jsem se k němu. Než mě konečně zaregistroval, dav se rozptýlil. Byli jsme sami.

„Zdar, Miky, vole!“

„Jé, čau, Hermanne,“ usmál se na mě ten brýlatý hippík a najednou mi přestala být zima.

Měl v každé ruce dvě plechovky piva. A další měl v batohu. Nějací studenti, co vystupovali v Berlíně, je zapomněli v kupé. Místo podání ruky jsem od něho převzal pivo. Bylo německé pšeničné a chutnalo překvapivě dobře. Vyrazili jsme do města. Občas se zastavovali a upíjeli. Rozhodli jsme se vypít zbylá piva u vody. Vedl jsem přítele ulicemi.

„Třeba jsou ty piva otrávený.“

„Nebo je v nich nějaký sledovací zařízení.“

„Určitě. Nenechali ti tam taky nějaký kuřivo?“

„Bohužel ne, vypadalo to, že asi nekouří.“

„Neva. Stejně jsem rád, žes přijel.“

Posledních pár měsíců mě přimělo přiznat si, co už jsem dlouho tušil. Nedovedu žít sám, nedovedu žít sám pro sebe, a dá se tedy dost dobře říct, že prostě nedovedu žít. Nepohání mě žádná vnitřní síla, jen nahodilé poryvy větru a moje kormidlo se volně protáčí. Ponechán svému osudu, nevyhnutelně skončím sám, opuštěný na širém moři. Sliboval jsem si od Týře, že mě zas natočí správným směrem a trošku popostrčí, zlehka mi foukne do plachet.

Smáli jsme se a hovořili jeden přes druhého. Bylo třeba odbýt si všechny povrchnosti, než dorazíme k přístavu. Konečně jsme se blížili. Zastavovali jsme se na mostech přes kanály, objemné černé domy vyrůstaly přímo z vodní hladiny. Propletli jsme se mezi nimi až někam, kde už cesta nevedla dál. Před námi byla jen široká hladina řeky, na druhé straně temné siluety přístavních jeřábů a hory kontejnerů.

Seděli jsme na zábradlí tam, kde se kus pevniny mezi dvěma kanály zužoval jako lodní příď. Podivně rozkročení mezi temnými skladišti zašlých časů a staveništěm nové moderní čtvrti, obklopeni řekou, která vypadala jako moře. Dnes se na tom místě vyjímá budova filharmonie s velkolepým skleněným plachtovím, tehdy tam stáli dva námořníci, kteří se dlouho neviděli. Zdálo se, že jak večer postupuje, zároveň se otepluje. Měli jsme dost piva i tabáku. Nic nám nechybělo. Zírali jsme na vodní pláň před námi. Dva remorkéry táhly zaoceánskou loď do hlubin přístavu. Dopíjeli jsme třetí plechovku.

Lehce jsem se zasnil. Zdálo se, že scenérie na nás působila stejně, ačkoli jsme ji každý každý viděli jinak. Týř se svými silnými brýlemi pozoroval na hvězdné obloze obvykle jen Měsíc, za dobrých okolností Venuši, a jednou na odlehlé horské chatě zahlédl údajně na okamžik i devět let staré světlo Siria. Spíš to ale byla nějaká družice. Teď pozoroval tři lodě spojené neviditelným vlečným lanem.

Seděli jsme dlouho, popíjeli, kouřili. Řekli jsme si toho hodně, ale především jsme mlčeli. Já o osamělých dnech mezi cizími lidmi, o zoufalé nudě víkendových výletů – a o čem mlčel Týř? O snoubence, která ho čeká doma, o napůl přiznaných touhách, o nejistotě a úzkosti?

„Flusnul sis v Praze do Vltavy?“

„Cože? Ne. Proč?“

„Mohli jsme tady čekat, než ten tvůj heml připluje.“

Týř se odmlčel. Zdálo se, že přemýšlí.

„A jo, kurva,“ zvolal po chvíli, když mu došlo, že ta širá vodní pláň před námi není moře. Marně ještě zamžoural do tmy, pak zmačkal poslední prázdnou plechovku a vyskočil na nohy. Byl čas vyrazit z našeho útulného soukromého ostrova směrem do vnitrozemí. Předehra skončila, za zády nám duněly hoboje přístavu, zepředu zněly trombóny velkoměsta.

Napadlo mě, že si můj přítel Mikuláš Týř možná od téhle návštěvy taky něco sliboval.

Opustili jsme město sýpek. Ubírali jsme se ulicemi stejným směrem jako početné skupinky lidí kolem nás. Splynuli jsme s proudem. Lidí postupně přibývalo, narůstal hluk a zdálo se, že vzrůstá i teplota. Netrvalo dlouho, octli jsme se v ústí ulice, do níž se všechny vlévaly. Od jedné fasády k protější hlava na hlavě. Neónové vývěsní štíty, nad hlavami visely barevné poutače, z oken a dveří se rozlévala další světla, hudba a hovory. Vše se divoce mísilo. Dav se pomalu, ale dychtivě šinul za vidinou zábavy, drog a alkoholu.

„Dem do bordelu, voe?“ křičím na Týře, ale ten se ostýchá.

„Pojď, vole, vojedem spolu nějakou pořádnou děvku.“

Týř mlčí.

„Tak nějakou hodnou holku, vole, co měla v životě smůlu. A dáme jí pořádný dýško. Dobrej skutek, ne?“

Ale Týř se odmítavě kaboní. Je čistý, silný a nepotřebuje platit za sex. Dost mě sere.

„Oukej, tak jo. Tady je jeden bar, byl jsem tu minulej týden.“

Byl to malý bar, skoro celý ho zabíral stůl ve tvaru písmene U, bez židlí, bez stoliček, mezi ním a stěnami už nebyly žádné stolky. Uvnitř stolu barmanka. Stejná jako minule. Právě probíhalo vystoupení. Hlasitá hudba znemožňovala jakýkoli hovor. Prodrali jsme se dozadu. Posunky se mi podařilo objednat dvě piva. Zdálo se, že barmanka netuší, že jsem na ni celý týden myslel. Na dlouhém stole se do rytmu klátil zpěvák, měl na sobě jen kalhoty a vysoké kožené boty, zakláněl se a předkláněl, divoce se kroutil, zvedal pravici, v níž držel mikrofon, do vzduchu a zase ji vracel k ústům. Hudbu obstarával playback, jen basovou linku držel živý basák, taky na stole, i když poněkud nenápadný, se svěšenou hlavou a dlouhými vlasy, které hrozily, že se zamotají do strun. Skrze jeho rozkročené nohy jsem sledoval světlovlasou dívku na protějším konci stolu, povolila si horní knoflíky své kancelářské blůzky, rozpustila vlasy a křičela spolu se zpěvákem ‚Fuck you, I won‘t do what you tell me‘ a základy její korporátní existence se rozechvěly v revoluci pátečního večera. Za jejími zády táhly ulicí davy demonstrantů. Pokusil jsem se u barmanky objednat druhé pivo. Její unavený pohled se mi vyhýbal. Šel jsem se vychcat.

Vrátil jsem se a navázal, kde jsem předtím přestal. Barmanka měla spoustu práce. Nakonec se nade mnou smiloval její kolega. Zkontroloval jsem blondýnku. Byla na svém místě, celá se chvěla. Zvedala ruce a kroutila se a ve výstřihu se jí objevoval střídavě levý a pravý prs. Na Týře jsem si vzpomněl, až když se objevil vedle ní. Něco mu křičela do ucha a prsty s červeně nalakovanými nehty mu hladila zápěstí. Tiskla ho k sobě, zatímco Týř se jen neurčitě usmíval, rozhlížel se po baru a nezúčastněně jí, nejspíš česky, odpovídal. Nikdy jsem nechápal, jak to dělá, nicméně byl čas přítele zachránit. Než jsem se k němu prodral, byla blondýna pryč.

„Kde je, vole?“

„Kdo?“

„Neser, pičo, kdo asi.“

„Nevím, někam šla.“

„Pryč?“

„Nevím, asi.“

„Spíš šla na hajzl, ne?“

„Možná.“

„Ty vole, říkala něco?“

„Něco jo. Ale německy.“

„Ty vole, ty jsi takovej kretén, ta po tobě jede jak sviňa.“

„Myslíš?“

„Jasně, vole. Počkáme a ojedeme ji spolu.“

„Hele, Jürgene, pojď radši jinam.“

A tak jsme šli jinam. Do dalšího baru a pak do dalšího. Já v závrati smyslnosti, přítel Týř s pobaveným, štítivým výrazem ve tváři. Vystřídali jsme asi pět podniků. Blondýnku už jsem nezahlédl.

I Reeperbahn má konec. Došli jsme na něj už dost opilí. Dav zřídl, objevovala se volná místa na chodníku, ostrůvky podupané městské zeleně. Týř se potřeboval vychcat. Vybral si jakýsi holý keř. Pár lidí se ohlédlo, z nedaleko parkující dodávky vystoupil policista. Zůstal jsem opodál, tentokrát se mi přítele zachraňovat nechtělo. Týř mocně močil v blažené lhostejnosti k okolnímu dění. Policista stál za ním a vyčkával. Bál jsem se, že se Týř otočí a policajta počůrá – ale to se nestalo. Stalo se to, že se Týř zdlouhavě upravil, zakasal košili, obrátil se a cajt ho bez varování praštil obuškem do čela. Ne, ani to se nestalo. Policista Týře oslovil a dali se do řeči, po chvíli se oba smáli, pak policajt ukázal Týřovi cestu a při odchodu ho přátelsky poplácal po rameni. Týř vyrazil, kam policajt ukazoval. Popoběhl jsem, abych ho dostihl.

„Ty vole, co to mělo znamenat?“

„Nevím, asi mu něco vadilo.“

„Vždyť s jim málem pochcal dodávku.“

„Fakt? Ale nakonec byl docela hodlej.“

„Co říkal?“

„Vím já... Mluvil anglicky hůř než já. Ale ukazoval, že máme jít tudy.“

„Proč?“

„To vlastně nevím.“

A tak jsme uposlechli pokynů policie. Ulice působily najednou tiše a prázdně, i když nějací lidé se tu pořád ochomýtali. Zpozdilí prospektoři povyražení, mladé páry, opilí ztroskotanci. A taky čiperný človíček, který se z ničeho nic vynořil ze tmy. Drobný muž měl několik igelitových sáčků. Žongloval nám jimi před očima, až se motala hlava. Měl trávu, měl hašiš, spoustu pilulek, hodně prášku. Mluvil o extázi, o kokainu, o LSD, PCP. Už jsem vytahoval peněženku, ale Týř ho poslal do prdele. Řekl „Hovno, čůráku“ a mužík to pochopil. Pak mi Týř vysvětlil, že už se nafetoval dost. Díval jsem se za mužíkem, mizel a odnášel drogy krásným děvčatům pod neonovými světly v dáli. Týř mě táhnul opačným směrem. Do tmy. Bolely mě nohy.

„Říkám ti, vole, ta blonďatá štětka teď bloudí městem a všude tě hledá. Je sama, je zoufalá. Nakonec ji znásilní parta přístavních dělníků. A za všechno můžeš ty.“

„Myslíš?“

„Jo, určitě, to je jasný. Ty vole, já bych tak chtěl mít tvoji kliku.“

„Hmm,“ uzavřel téma Týř.

Šli jsme nazdařbůh. Obloha zbledla. Paty mi krvácely jako slunce nad obzorem. Chytli jsme se s Týřem kolem ramen a do spící ulice vykřikovali Kaťušu. Dva osvoboditelé z východu v zelených uniformách rudé armády. Řev se odrážel od stěn činžovních domů. Jestli jsou nádraží všude stejná, pro periferie to platí taky. Z oken se do šedivého rána vykláněly statné matky, mávaly a teskně s námi zpívaly o lásce k vlasti.

Únava zatlačila všechno ostatní. Už jsme jen motali nohama. Když se na rohu objevilo jakési pohostinství, bez zaváhání jsme do něj zapluli. Interiér vypadal celý odlitý z plastu. Špinavý plastový ubrus, uvadlá umělá kytka. Servírka byla tlustá. Nejspíš plastová. Snídaně byla hnusná. Kafe odporný. Dal jsem si ještě jedno, Týř si šel ven zapálit. Civěl jsem na něho prosklenou stěnou. Ten věčně nespokojenej, přemoudřelej klikař.

Nově nabyté síly přišly vhod, ukázalo se, že jsme ulicemi St. Pauli zabloudili až kamsi do Eimsbüttelu, jak jsem přítele poučil, aby viděl, že se vyznám. Původní plán byl strávit den ve městě obvyklými turistickými činnostmi, ale z pohledu na výletní loď se mi rozhoupal žaludek. Týř zvracel na chodník. Na plavbu po přístavu to nevypadalo. Beze slov jsme se shodli na dalším postupu, cestou na nádraží jsme hovořili o štětovnicích.

„V tomhle kraji na nich normálně zakládají baráky.“

„Kreténi.“

Zpět na začátku. Nádraží, kdekoli, člověku vždycky připomene domov, ať už nějaký má nebo ne.

Vlak vyjel a zároveň začalo pršet. Výhled na předměstí, plačtivé stádo krajin. Rychle jsme oba usnuli, ale průvodčí naštěstí Týře včas vzbudila, asi jí byl sympatický.

Z největšího německého přístavu jsme se přesunuli do hlavního přístavu východního Německa. Rozdíl to byl dramatický.

„Tady teď žiju, kamaráde.“

„No paráda, tady to vypadá jak v Plzni.“

Větší část dne jsme strávili v manželském loži. Spali jsme tvrdě. Odpoledne jsme vstali, omyli puch předešlé noci. Vzal jsem si červené tričko se zlatou hvězdou a přes ně tmavé sako. Na hlavu leninskou čepici. V botách náplasti. Týř zvolil barevnou pletenou čepici, triko s dlouhými volnými rukávy a hlubokým výstřihem. Spoustu korálí, sandály. Vyrazili jsme do ulic maloměsta.

Před domem jsme potkali mého domácího, káravě si nás měřil.

„Říkám ti, vole, je to Polák druhý generace, není mu vůbec rozumět. Když jsem se ubytovával, významně mi hrozil prstem, že vedle mě bydlí nějaká panna, tak ať si dám pozor. Fakt bych přísahal, že řekl Jungfrau, ale asi prostě myslel mladou ženskou.“

„Jo? A bydlí teda vedle tebe mladá ženská?“

„Jo. Bydlí.“

Bydlela vedle. A rozhodně to nebyla panna, což jsem si jasně uvědomoval, když jsem v noci slýchal její vzdechy za tenkou zdí. Někdy jsem s hrnkem přitisknutým ke stěně zatajoval dech. Vrzání hrnku po omítce znělo dráždivěji než cokoli na světě.

„Ještě jsem se nějak nedostal k tomu ji opíchat. Mám navíc z Poláků respekt. Ten národ se s ničím nesere.“

Občas jsem ji potkával na schodech i na ulici. Nikdy jsme spolu nepromluvili.

Měl jsem spokojenou příjemnou kocovinu, někdy mi bylo líto, že musím podstupovat opilost, abych se do toho stavu dostal, do toho zpomalení, zklidnění smyslů, jako když si Bystrozraký přetáhne šátek přes oči.

Najedli jsme se v Borwinu, vyhlášené restauraci na nábřeží. Šli jsme podél zakotvených jachet. Dospívající dívky mávaly na Týře. Dychtivě na něho koukaly, i já jsem koukal, a Týř jen s úsměvem odmítavě kroutil hlavou. Možná je ani neviděl. Ostatně už jsem se ničemu nedivil.

„Na mě tu za půl roku nikdo nezamával.“

„No jo, to bude tou čepicí, jestli chceš, nechám ti ji.“

„Asi ani ne, díky, stačí mi, že nosím tohle tričko kvůli vietnamský restauraci, vždycky si tam se mnou rádi pokecaj.“

„Dobrý.“

„Jenže místní levičáci si mě pak pletou s anarchokomunistou. Furt se na ulici domáhaj nějaký almužny.“

„No vidíš, mohl by ses s nima skamarádit.“

„To těžko, vždycky mi sprostě vynadaj, když jim nic nedám.“

Dojeli jsme S-Bahnem k moři. Chvíli civěli na obzor plný plavidel. V důchodcovském městečku snědli večeři a na víc už jsme se nezmohli. Sobotní noc pro nás zemřela už v pátek.

Vrátili jsme se do bytu. Cítil jsem to jako prohru, ale Týř se tvářil spokojeně. Byl zřejmě o dost dospělejší než já, věděl, kdy je čas bloudit ulicemi a kdy je čas na klid a odpočinek. Jungfrau zřejmě nebyla doma. Bylo ticho. Týř rychle usnul, ale já to nedokázal. Ležel na boku, otočený ke mně, chlupatou nohu vystrčenou zpod peřiny a ruku nataženou, jako by někam běžel. Já ležel vedle něho strnule na zádech a čuměl do stropu. Týř se vedle mě protáhnul a položil mi ruku na břicho. Vzdal jsem to, znovu se oblékl se a sešel do ulic. Zase sám v sobotní noci. Mohl jsem jít kamkoli, a tak jsem někam šel.

V přízemí jednoho z domů někdo souložil. Zastavil jsem se u pootevřeného okna a naslouchal dívčinu sténání. Teprve za dlouhou chvíli jsem se přiměl pokračovat v chůzi, a to jen proto, abych obešel celý blok a za pár minut stanul na stejném místě. Mohla to být moje Jungfrau?

Když jsem se vrátil podruhé, bylo už ticho. Napínal jsem uši několik minut a nakonec jsem zaslechl lehké chrápání. Pro jistotu jsem blok obešel ještě jednou.

A pak mi to došlo.

Zatažený závěs na okně tlumeně zářil. V místnosti bylo namodralé šero. Týř ležel tak, jak jsem ho opustil, jakoby usnul v běhu, uprostřed skoku. Opatrně jsem z něho stáhnul peřinu. Byl nahý. Prohlížel jsem si jeho vychrtlé tělo. Vystouplá žebra na hrudníku, hubené šlachovité údy. Penis zakrývalo nakročené stehno, zato na objemné koule jsem měl dobrý výhled. Velký chlupatý pytel spočíval nehybně mezi stehny, jako by ho tam někdo jen odložil, jeho rozměr se vymykal proporcím zbytku těla. Lehl jsem si za svého přítele. Jeho vlasy mě šimraly v obličeji. Odhrnul jsem je a položil ruku na jeho koleno. Nepohnul se, stále pravidelně oddechoval. Pomalu jsem začal stoupat vzhůru, čeřil jsem hladinu přítelova ochlupení, pod nímž jsem cítil teplou lepkavou kůži.

Zrychlil se mu dech, ale zdálo se, že pořád spí. Hladil jsem teď vnitřní stranu jeho stehna. Penis se mu začal topořit. Ukazováčkem jsem mu přejel po koulích, zatímco palcem jsem se blížil k řitnímu otvoru. Přítel spokojeně zavrněl. Zavrtěl se mojí ruce naproti. Prudce jsem palcem přitlačil. Týř zachroptěl. Jeho tělo se sevřelo. Zdálo se mi to, nebo na okamžik přestal dýchat? Je možné, že se nevzbudil? Pak se uvolnil a opět dýchal pravidelně. Zadkem se na mě ovšem nepřestával tlačit. Tu noc jsem nespal.

Zato Týř se vyspal do růžova. Celou snídani se usmíval.

Seděli jsme u okna v kavárně za rohem, cpali se sladkým pečivem, srkali černou kávu. Počasí se vyjasnilo, přišlo slunce a s ním chlad. Venku občas proběhl kondiční běžec nebo běžkyně, tu a tam opozdilec, co se teprve vracel domů. A co budu dělat já? Zadumaně jsem si tiskl palcem nos a přítel Týř naproti mhouřil oči do slunce a nepřestával se usmívat.

Pak přece jen posmutněl, přišel čas rozloučení, stará známá osiřelost nádraží. Loučili jsme se předtím i potom tolikrát a nikdy to nebylo jiné: Stojíme vedle sebe mlčky na nástupišti, pohledy upřené před sebe; dva námořníci, co se nikdy neopustili.