Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 452 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Možná tenkrát jen lehce pršelo
datum / id02.04.2021 / 519024Vytisknout |
autorStargazer
kategoriePovídkyDalší dílo autora
témaPsychologické
zobrazeno189x
počet tipů8
v oblíbených0x
Možná tenkrát jen lehce pršelo

„Táhla jsem už králem?“

„Řek bych, že ne.“

„Strašný! Už si nepamatuju, ani co bylo před chvílí.“

„Tu rošádu klidně udělejte, taky si nejsem jistý. Těšíte se na zítřek?“

„No, to mi ani nepřipomínejte. Zase přileze ta kráva s kyticí a dárkovým košem.“

„Co máte proti paní ředitelce?“ zeptal se Aleš a lehké cuknutí koutku prozradilo, že chápe moc dobře.

„Co proti ní mám?“ vzpřímila se prudce na svém křesle postarší dáma v letech. „Vám se snad libí ten její naučený úsměv a všechny ty rádoby pozitivní kecy o pomoci, podpoře a respektujícím přístupu? Co je na stáří sakra pozitivního? Myslí si snad, že když starobinci začnou vznešeně říkat domov pro seniory, že mě tím oblbnou? Nebo když mě zavírají do toho jejich reminiscenčního pokoje, zařízeného jako každý český obývák v sedmdesátkách, že začnu nostalgicky slzet dojetím? Nutí mě plánovat si týdenní program. Prý aby mi nezakrněl mozek. To nechápou, že na stáří chce mít člověk hlavně klid? Nejradši bych se někam ztratila, ať mě tu zítra nenajdou.“

„Ale to se přece dá zařídit, Marie. Zpětně uděláme změnu v týdenním plánu a vykážeme to jako stimulační výlet.“

„Vážně? To by šlo? Fakt musím před tou Matkou Terezou někam zmizet.“

„Akorát já zítra nemám službu, takže s vámi pojedou Petra, nebo Klára.“

„S nimi nikam nejedu. Pojedete se mnou vy.“

„Proboha, co proti nim zase máte?“

„Ženský nemaj hloubku!“

„Jéééžíííš. Fajn. Zkusím si s některou z nich vyměnit zítra službu. V sedm ráno vyrážíme. Buďte nachystaná.“

   

Vozovka byla mokrá od celonočního deště, ráno stále ještě lehce poprchalo. Červené služební vozidlo domova pro seniory opatrně projelo kluzkým esíčkem a na horizontu rozvláčně vplulo do vesnice.

            „Tady zastavte!“ vykřikla náhle dáma na sedadle spolujezdce, když míjeli opuštěný, značně zchátralý prvorepublikový grunt, kterým vesnice začínala. Řidič sešlápl brzdy, zručně odcouval pár desítek metrů a zapíchl auto do rozmočené trávy.

            „Víte, jaká je moje první vzpomínka z mládí? Sedlák z tohoto statku, podobně jako můj otec vášnivý holubář, odmítl vstoupit do družstva a raději všechen dobytek postřílel. Mohly mi být asi tak čtyři. Všude na ulici se válela mrtvá hnijící zvířata. Vidím to jako dnes. A ten odporný smrad! Národní výbor se mu mstil, neměli co do huby, nakonec sežrali i všechny ty prašivé holuby.“

            „Hrozná doba,“ povzdechl si pateticky Aleš, aby vyjádřil účast.

            „Ale houby! Bolševici jednali z pozice moci, kterou si násilím vzali. Člověk aspoň věděl, co je dobro a zlo. Dnes jsou ti stejní marxisté akorát zahaleni v demokratickém hávu. Přesně jako ta vaše pokroková ředitelka. Nebudete souhlasit s jejím připosraným liberalismem, kterému ani ona sama nevěří, a nechá vás umlčet. Jen s jediným rozdílem, že nebude mít na ruce pásku lidových milicí a u pasu ákáčko. Radši pojeďme, nemám to tady ráda. Některé vzpomínky by člověk raději zapomněl.“

            Silnici po obou stranách lemovaly zástupy řadových domků. Na jediné křivatce v obci se přímo u obecního úřadu dali doleva, minuli zvonici, mateřskou školku i starý mlýn, kde asfalt přecházel ve škvárovou polní cestu. Kolem větrolamu z topolů si to namířili ke zpustlému fotbalovému hřišti a myslivecké střelnici, kde odstavili auto. Tady začínala naučná stezka, jíž se obec snažila přilákat turisty. Vlastně to byla asi kilometr dlouhá stará křížová cesta s malou kapličkou na spoře zalesněném kopci.

            „Nebyla jsem tady už roky. Jako malí jsme se sem utíkali před světem velkých, jako náctiletí pak na rande nebo alkoholové dýchánky s lahví laciného vína z koloniálu. A jako dospělí jsme přestali mít na normální život čas,“ posmutněl nezvykle Mariin obličej.

            Rozbahněná pěšina si se vinula nepříliš prudkým stoupáním horizontálně po svahu, střídavě se schovávala a zase vybíhala z lesa. Rodačka neodmítla nabízené rámě, zaklesla se do svého průvodce a oba společně pomalými kroky postupovali od jednoho zastavení ke druhému. Někde byl chodník po vydatných deštích rozbahněný takovým způsobem, že lidé jdoucí tudy v předchozích týdnech vyšlapali stezku paralelní. Na místech, kde pěšina uhnula z bláta a kamení do jehličí smrkového lesa, tam už se do původního koryta nevracela. Stezka se tak pod nohama nepozorovaně přetvářela a za pochodu si svévolně razila svůj vlastní nový směr.

            „Nezávidím vám svět, do kterého jste se narodil,“ prohodila Marie na lavičce u šestého zastavení, když rozbalovala chleba s rybí pomazánkou, co ráno nafasovali v erární kuchyni. Mezi prsty u toho ještě třímala doutnající špaček cigarety.

            „Chcete říct, že ten váš byl snad lepší?“ zarazil se mezi sousty suché svačiny Aleš, až mu z její nečekané poznámky lehce zaskočilo.

            „To nevím, jestli byl lepší, ale byl pravdivější. Člověk věděl, na čem je a kam se má zařadit. Na stranu zla, nebo dobra. Na stranu lži, nebo pravdy. Dnes největší zlo páchají právě ti, co se kasají být obránci nejsvětějšího dobra. Evropa popírá své základy. Strhává vlastní pomníky a sochy. Kaje se za svou vzdělanost na úkor falešného rovnostářství. Čekají vás perné časy.“

            „Zase ale máme svobodu. Můžeme tvořit svět vlastní. To vy jste přece nemohli,“ snažil se oponovat Aleš.

            „Máte hovno! Říkáte, co se od vás chce slyšet, abyste si budovali aureolu pokrokových humanistů. Samé líbivé fáze a naučená klišé, které vedou svět do záhuby. Když člověk pluje s proudem, musí se občas podívat, jestli kolem něj neplavou hovna a sračky. Sovětský svaz udělal ze svých lidí národ alkoholiků v montérkách, podobně se teď z Evropanů stává stádo připosraných levicových svazáků. Oklikou jsme se vrátili zpátky do normalizace, jen tahle názorová cenzura je latentní. Diktaturu proletariátu nahradila diktatura liberalismu.“

 

Vrch kopce byl příjemným poutním místem. Deštěm pročištěný vzduch se jim dral do plic. Zastavili se v kapli a zapálili každý po jedné svíčce. Stará dáma poklekla a schoulila hlavu na prsa. Aleš pochopil, že teď je třeba se na chvíli vypařit. Odebral se na vedlejší pahorek, kam ho přilákal starý, mechem obrostlý pomník. Když přišel blíž, na kamenném náhrobku se dal s jistým úsilím rozluštit text:

    

Světu kdysi chtěl jsem ukazovat cestu, opilý koukat na hvězdy,

teď jako misantrop vyhýbám se městu, sleduji supa kroužícího nad hvozdy.

Krouží nad stádem slepých ovcí, oči jim vypálila rudá záře,

bez cíle bloudí lesy za nocí, ubohý pohled na pokřivené tváře.

Bude s kým ještě sedět u kamen, až doneseme náš kříž?

Je náš vztah navždy poraněn, a mezi námi neprodyšná mříž?

Je ještě píseň, co přirazí mě k zemi, a nůž, co prořeže moji kůži?

Pravda nezvítězila a už tu není, známe ještě důvod, proč přivonět k růži?

Samota léčí a peklo jsou ti druzí, dějiny už neběží kolem nás.

Koho to však ještě mrzí? Údolím blahobytu rozléhá se nářek mas.

Já v okamžiku hledám všeho bytí smysl, ale jak vytrhnout ho z běhu času?

Jen utrpení umí osvobodit mysl, tak neprosme víc Boha… o spásu.

 

“Čí je to pomník?“ zahulákal přes rozsedlinu na Marii, která už mezitím na pařezu před kapličkou pokuřovala další retku.

„Jednoho básníka z počátku století,“ zakřičela jako ozvěna z oblak cigaretového dýmu, „prý sem chodíval, koukal dolů na jezero a psal básně. Možná je to ale taky jen pověst, každopádně je zcela zapomenutý. Stejně jako já. Ostatně každé město si vytváří své domnělé hrdiny. Schválně, zvládnete rozdělat oheň, i když je všechno kolem totálně mokré?“

„Jako malý jsem chodil do skautu,“ odsekl naoko dotčeně Aleš a zaplul do lesíka. Táhlo mu hlavou, proč stáří vždy každou přicházející generaci považuje za neschopné idioty. Ulamoval suché podrosty mladých jehličnanů, jak ho to kdysi naučil skautský vedoucí - jeho táta. Hlavně nebrat nic co leží na zemi, protože je to navlhlé, říkával, ber vždycky jen co nejtenčí suché smrkové větvičky přímo ze stromu. Ale to všechno je dávno pryč, zbyla jen tichá výčitka. Za chvíli už se vracel s plnou náručí jemného otopu. Na podpal posloužily papíry od svačiny a brzy z ohniště sálalo příjemné teplo. Seděli na lavičkách starého tábořiště a oba shodně zírali do plápolajícího ohně, každý uzavřen sám ve svém vlastním světě. Jen Aleš občas vstal, aby nalámal a přiložil pár haluzí.

„Bože, jak se to všechno mění,“ protknula náhle melancholické ticho Marie. Takovou ji Aleš neznal. Vždy za každých okolností jízlivá, sarkastická, protivná, ale dnes byla v něčem jiná.

„Kdysi tu nebylo nic, jen ta stará kaplička. Tohle tábořiště jsme založili s mojí maturitní třídou. Vyhloubili jsme jámu, natahali kameny na ohniště, stloukli lavičky, vysadili všechny ty borovice a břízy, co vidíte kolem. A pak sem chodíte týden co týden, měsíc co měsíc, rok co rok a nevnímáte změny, které se s tím místem dějí, jako by tu bylo odjakživa. Přetváří se za pochodu a vy nevíte, jestli je to díky vám, nebo se to děje samo od sebe. Dnes je těm stromům přes padesát a já tu sedím na tom samém místě stejně jako tenkrát, když jsem je sadila do země a holýma rukama přihrnovala hlínou.“

„Můj táta říkával, že stromy jsou svědky našich životů. Můžete tady postavit vilu s bazénem a tenisovým kurtem, televizní vysílač nebo buddhistický chrám - ale nikdy tu nebudete mít stoletý platan. Jo, ve stromech je něco nepoddajného, něco, co se nedá koupit. Ale můžu se na něco zeptat? Když jste to tu měla tak ráda, proč jste odešla?“

„Ale já neodešla. Po maturitě se spolužáci rozutekli po světě. Vdala jsem se, učila na zdejší měšťance, dálkově si dodělávala výšku, sem na kopec jsme s dětmi a manželem v létě chodili opékat buřty, v zimě sáňkovat. A pak jsem jednoho dne od všeho utekla a už se sem nevrátila,“ řekla posmutněle a v jejích očích Aleš poprvé co ji znal, zahlédl náznaky slz. Copak ta zatrpklá ledová královna má v sobě i nějaké city?

„Od všeho?“ zahleděl se jí s obavou do proměněného obličeje.

„Od všeho. Od stereotypu. Od práce, od muže, od kluků. Staršímu bylo osm, mladšímu šest.“

„Opustila jste své děti?“ nemohl uvěřit vlastním uším Aleš. „Proč?“

„Copak já vím?! Celý svůj život na to hledám odpověď. Utíkám před svým svědomím, ale je to kurva rychlá! Na univerzitě jsem poznala nové lidi, nové muže, jiný svět, otevřely se mi nové obzory a najednou jsem někde hluboko uvnitř chtěla pořád víc. Víte, život je jako když chytáte hada. Záleží na tom, v jakém bodě na něj chcete sáhnout. Buď se vám jej podaří zkrotit, nebo vás kousne. A jí si sáhla moc vysoko a pak už mi všechno tohle obyčejné bylo málo. To zvíře ve mně chtělo pořád víc a víc. Potřebovalo žrát. A já ho krmila. Myslela jsem si, že jsem něco víc než ostatní, pronásledoval mě všudypřítomný pach všech těch zahnívajících existencí tady, nedokázala jsem ho ze sebe setřást. Taková hloupost! Nešlo to ovládnout, jako bych tím na sebe přivolala tohle prokletí.

„A to vám nebylo líto, nechat děti jen tak?“ při této tvrdé poznámce jí už z očí vytryskly léta zadržované proudy slz. Poprvé ve svém životě dala naplno průchod emocím. Slané kapky se jí teď nezadržitelně řinuly po tvářích.

„Jenže to není tak snadné. V tu chvíli tak nepřemýšlíte. Neuvažujete racionálně, prostě žijete a pak nic nejde vrátit zpět. Snad jsem jen na kratičký okamžik ztratila směr cesty, možná mi v mokrém bahně pod nohama na kratičkou chvíli zmizela vyznačená pěšina a já se vydala jinudy, třeba mě někdo schválně navedl do slepé uličky. Nevím, neumím to vysvětlit.“

 

Smrákalo se. Červené auto domova pro seniory si to šinulo ozářenými ulicemi města. Na večer začínalo opět lehce poprchat. V kulturní místnosti už všichni čekali na příjezd oslavenkyně. Ředitelka v parádním kostýmku netrpělivě přešlapovala s dárkovým košem a kyticí bílých růží a šeptem si přeříkávala pečlivě připravený proslov. Dnes na sebe byla obzvláště hrdá. Stereotyp domova už zase široce rozevíral svoji všestravující náruč.

„Nebude vám vadit, když trochu zesílím rádio?“ rozetnul Aleš tíživé ticho provázející celou zpáteční cestu. Ale byla to jen řečnická otázka ze slušnosti. Od spolujezdkyně upřeně zírající do tmy se žádné odpovědi dočkat nemohl. Hráli zrovna Těžký koně, milovanou píseň jeho táty. Pouštěl si ji z gramofonové desky vždycky těsně před tím, než vyrazil do práce. Klidně několikrát za sebou. Jednou deštivé ráno ale hudba bytem nezněla. Chlapec se šel podívat a tátův pokoj byl prázdný. To bylo v den, kdy odešel. Ale kam vlastně odešel? A proč?

Co když tenkrát jen lehce pršelo…




Názory čtenářů (Skrýt smazané)

25.04.2021 07:24:06dát kritice tipStargazer

K3, pokud uznáš za vhodné povídku nominovat, tak ano...

24.04.2021 18:17:43dát kritice tipK3

Nechceš nominovat?

14.04.2021 11:32:20dát kritice tipStargazer

Děkuji, Revírníku. Mně právě psát úvahové monology absolutně nevadí, nebojím se jich, ale dělají mi problém popisné pasáže prostředí, které Ty máš naopak skvělé ve svých přírodních sceneriích... 

14.04.2021 10:31:45dát kritice tiprevírník

Taky jsem uvažoval o těch monolozích, říkal jsem si, že sám bych se tak dlouhých při psaní bál. Ale máš je skvělé. Věty úderné, každá něco sděluje, jejich posloupnost má spád. Navíc je to v situaci, kdy stará žena účtuje se životem, a to v přítomnosti trpělivého posluchače, kterého si jako doprovod sama napolo vynutila - jistě věděla proč -, tak co jí už brání, aby pověděla, co má na srdci? Přemýšlel jsem o nich, četl opakovaně - a ne, v tomto případě mi vůbec ta délka nepřekáží. Rád dávám povídce tip.

14.04.2021 09:15:41dát kritice tipStargazer

Potěšil jsi mě, Oskare, díky...

14.04.2021 07:44:02dát kritice tipOskar Koblížek

Hezké vyprávění. Musel jsem se u čtení usmívat (i když to až tolik veselé není), protože podobné rozhovory jsem vedl se seniory taky. :-) Vzpomněl jsem si na ně.

Naslouchat vyprávěním „starých“ lidí je pro mě tím nejpřínosnějším procesem v lidském životě vůbec.

A pokud jde o filozofování některých staroušků, tak s tebou naprosto souhlasím. Mnozí by se až divili, co je mezi nimi filozofů. Někteří by dokázali svá moudra předávat celé hodiny, ale copak na to měl člověk čas? Jsou plni životních postřehů, ale málokdo si najde chvilku je poslouchat a tak jakmile mohou, tak je ze sebe chrlí. :-))

Ještě jednou, líbí se mi to.

14.04.2021 07:35:27dát kritice tipOskar Koblížek

Hezké vyprávění. Musel jsem se u čtení usmívat (i když to až tolik veselé není), protože podobné rozhovory jsem vedl se seniory taky. :-) Vzpomněl jsem si na ně.

Naslouchat vyprávěním „starých“ lidí je pro mě tím nejpřínosnějším procesem v lidském životě vůbec.

A pokud jde o filozofování některých staroušků, tak s tebou naprosto souhlasím. Někteří by dokázali svá moudra předávat celé hodiny, ale copak na to měl člověk čas? Jsou plni životních postřehů, ale nikdo nemá čas je poslouchat a tak jakmile mohou, tak je ze sebe chrlí. :-))

Ještě jednou, líbí se mi to.

13.04.2021 23:33:15dát kritice tipStargazer

Andělko, díky z čtení.

Zdá se, že ještě žijeme...

13.04.2021 23:32:25dát kritice tipStargazer

K3, díky za tip. Ta rovina chlapce měla být celou povídku spíše skryta - ale jak píšeš, možná by neškodilo ji v závěru více rozvinout.

13.04.2021 23:30:40dát kritice tipStargazer

Goro, díky za recenzi. Přemýšlím o Tvých postřezích. Ty ideologické úvahy je možná opravdu třeba proškrtat - ale jsem toho, co se v současnosti děje kolem, plný a dere se mi to i do povídek :-) Na druhou stranu, poznal jsem "důchodkyně" s vysokoškolskými tituly, které velmi rády vyprávěly a dlouze  filozofovaly, takže mi to tak nepřirozené nepřijde.      

13.04.2021 23:25:31dát kritice tipStargazer

Lastagspe, díky za komentář. Zkusím se po těch "nepřesnostech a vadách" podívat.

13.04.2021 22:05:15dát kritice tiplastgasp

Pro mě, až na některé nepřesnosti a vady je povídka napsaná s vírou v pravdu a způsob života, jak ho bylo možné žít v podmínkách té doby, od které jsme se domnělel odpoutali, ale která se vrací s obráceným pláštěm. Ani se mi nechce domýšlet. 

02.04.2021 10:26:31dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Povídka je tady podruhé, rozumím - dals jsi ji do Arény. Já tedy jen zopakuju, že podle mne by tak dlouhými a filosofujícími monology nehovořila žádná důchodkyně, a to jediné se mi na povídce nezdá.

Oceňuji silný příběh a odstavec o poslání stromů, tuhle větu bych odstranila: Slané kapky se jí teď nezadržitelně řinuly po tvářích.

 

02.04.2021 10:19:45dát kritice tipK3

Opustit rodinu je pro mě nepředstavitelné. Ale stává se to. Je to něco jako zabít novorozeně. Vlastně nová rodina je také novorozeně. Těžko říct, co k tomu člověka žene. Já si to vysvětluji asi tak; něco ho žene kupředu dál a dál, a pak, když by se chtěl vrátit se bojí a stydí a čím déle to trvá, tím je možný návrat méně pravděpodobný. Škoda, že by tu povídka málem zapadla. Já ji vedl v patrnost. Je rozhodně k zamyšlení a má hloubku. Pár překlepů, nebo ne zcela přesných formulací tu asi je, ale to se dá přelédnout. Třeba v jednom odstavci žena říká, že by neodešla a v témže odstavci od všeho utekla. Nebo na konci s chlapcem by asi chtělo přidat odstavec, aby to bylo srozumitelnější. Hráli Těžký koně, odtud by to chtělo zvýraznit odstavcem. Je ale možné, že je to i mou nepozorností. Povídka se mi však líbila a dávám tip.

02.04.2021 10:10:33dát kritice tipAndělka1

MOC KRÁNÉ, TÉMA ...KÉŽ BY BYLO MOŽNÉ TAKTO VZÍT KAŽDÉHO - KDO JE V DOMĚ SENIORŮ- A NEMÁ NÁVŠTĚVY , KTERÉ BY HO PROVEZLY ŽIVOTEM ZPĚT...SVĚT SE PŘECI ZMĚNŠIL...A TAK...

02.04.2021 10:03:40dát kritice tipAndělka1

To je život, který nám nepatří, je třeba ho sprvovat dobře, jsem jeho Správci - a nikdy není na nic pozdě. Nikdy . Ani při Umírání.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor