Klíč

Dívám se do slunce bolí mne oči

snad příliš brzy je a pozdě již

na těle tvém bílé víry se točí

a pohled padá můj stále jen níž.

A jaké krásné je kolem nás ticho

mlčíme, jak kdyby někdo se ptal

na cestu či snad na myšlenku lichou

a květy ve váze vadnou jak žal.

Co přišlo, odchází jak mraky na nebi

světlo den nakreslí a stíny ryb

ty jsou jak kameny černé a nehybné

jen proud jde okolo kamsi jak dřív.

V tom kamsi nakonec se krásně potkáme

i když se obléknu a půjdu pryč

i vážka zanechá stopy své v hladině

do zámku zapadne té chvíle klíč.