Jdu životem, před plotem válí se na zemi strach. Prach se mi lepí na obličej tam, kde dřív stékaly slzy. Brzy i šepot kroků mizí. Hmyzí oči mě sledují. Radují se až srdce drnčí. Srnčí zpěv vyšlou za mámou. Nezlámu zlobu neznámou. Čelo pokryté krůpějemi, usedám na rezavý rám. Mdlá pachuť lechtá na jazyku, bez cavyků teď snídám sám. Jejich hru já už dobře znám.

Ale přeci, tam za plotem, jsou mezi nebem, zemí věci, kvůli nimž stojí zato hrát. Miloval jsem se s blondýnou. Ostatní dámy prominou, ať mají klíny nadpozemské, budou to pořád jenom ženské. Nikdy nebudou takové. Pět týdnů s ní já byl jak ve snu. V balóně letěl neděl pět. Vědět jak rychle ke dnu klesnu, chtěl bych vše zase vrátit zpět. Hrál bych tu hru, co hrají druzí, vždyť ona za to stála. Jak jsem moh´ vědět, že se pletu? Tak nádherně se smála. Chtěl jsem jí vzít do svého kraje, ukázat modrý ptáky. Slunce, co hladí hranostaje. Tajemně, taky jemně. Šel bych s ní, dál a dál. A ona by šla ve mně.

To ale nebylo nám přáno. Vyšli jsme sotva za město. Prý, co je psáno to je dáno, jiný jí říká nevěsto. Neuvidí už žádný ptáky, nebem se plazej hustý mraky a zakrejvaj nám cestu. Proč dali mi tu vestu? Na rámu sedím, koukám ven. Nepoznám, zda je noc či den. Hranostaj taje v pasti.

Zbyl mi jen strach a hrachu hrst. Barák, co nemá duši. A doktůrek, co blekotá, až bělají mu uši.  Hlasem ze sladký pěny, denně nám dává rady. Nabídne prášky z krabičky, tablety plný zrady. Pilulky na jazyk si dám, i večeřím snad posté sám. Podobá se to zvyku.

Hra ještě není dohrána. Přežiju-li to do rána, ty hmyzí oči po tmě skočí. Jen co se k plotu doplahočím, zvednu ten strach tam z prachu cesty.

Ucítím znovu stékat slzy (s tou blondýnou mě to fakt mrzí, byla tak křehká po ránu). Hlava se ještě trochu točí. Se srnčím řevem pro mámu, ty mříže jednou rozlámu!

Vysypu z hrsti všechen hrách.