Post scriptum z bušení hořícího srdce

Strašně moc rád

mám ten pocit dojetí

z tvojí pouhé přítomnosti,

i když tvá jsoucnost

nikdy nebude jen lecjaká,

čas vleče se a jindy zase

po větru letí si koloběhem dějin,

je mi po tobě vážně smutno,

přesto nedá mi to,

abych se občas neusmál,

mám přece vzpomínky

a ty jsou tak reálně hřejivé,

až se musím sem tam štípnout

pro ujištění, že se mi jen nezdáš,

tak dlouho jsem pouze snil,

ale teď mám opravdu tolik

nádherných, skutečných vzpomínek,

tvůj vřelý úsměv je mým pokladem

a to je nejvíc, navěky nejvíc, nejvíc.