Závrať

Život Tvůj,

je jako naděje sycená láskou,

jíž délce,

se nevyrovná žádná víra.

Člověk si připadá,

jako zhýralec, dýchající špatný vzduch,

básníka napadá,

jak opilý překročit bludný kruh…

Jako blázen na houpačce zla a dobra,

zmaten leskem Tvých šedých očí,

a znovu silou, jež smutná a mdlá,

do vody chladné se smočí….

Zas zvědavě rozpustile hravá,

s tóny lásky děsu,

s bolestí srdce člověku se dává,

ať v aréně či plesu….

Za námi,

už je dávno mnohem víc,

než několik bezvýznamných lásek,

a kromě mládí, nemáš už nic,

snad něhu bezbarvých krásek….

A hrubého básníka,

co dal Ti v životě mnohem víc,

než-li beztvaré srdce,

dobrou náladu a pocit důvěry.

Hledajíce společnou řeč lásky,

v květech, na louce pelíšků sena,

rozprostřel jednou plavé vlásky,

v bouři moří, co vše pokryla pěna..

Spíš,

nad víčky jinovatku hvězd

a já, ač bych strašně chtěl,

unaven utéci do dalekých měst,

bdím tu nad Tvou nocí šedou,

nad teplem Tvých snů,

tající láskou s tváří bledou,

a modré blues dalších dnů

rozevírá se nekonečně,

neskutečně…………

Blízko závrati……………………..