Z manuálu pro sebevrahy

Z manuálu pro sebevrahy: Když se chcete střelit do hlavy, musíte vložit hlaveň do úst a pevně ji tam držet. Pokud přiložíte hlaveň ke spánku, může se stát, že v posledním zlomku vteřiny před vypálením kulky uhnete a ustřelíte si část obličeje. Po zbytek života pak přežíváte jako zrůda.

Vystěhování bytu bude trvat několik hodin. Ukázalo se, že k příbytku patří i sklep a domácí vyžadovala také jeho vyklizení. Neuvěřitelné množství starých televizorů, rezavé rámy na kola, několik těžkých kamen a hromada nepoužitelného odpadu. V koutě sklepa zbytek uhlí.

„Máte klíč? Musíte jít první a podívat se.“

Elektřinu někdo vypnul. Šero. Ticho. Uprostřed obývacího pokoje špinavé křeslo. Paprsek světla, ve kterém poletují zrnka prachu. Špína nabývá na konturách a táhne se k podlaze pokryté zaschlou černou krví. Původ nažloutlé voskové vrstvy mezi šupinami krve jsme si mohli jen domýšlet. 

Teď cítí hlavní hrdinka příběhu nutkání využít opět svých nadpřirozených schopností, odrazit se od země a vzlétnout. Pud sebezáchovy ji táhne někam pryč, daleko, a proto se pokouší dostat rychle k oknu a vysmeknout se ven z místnosti. Bohužel se zasekne u stropu a chtě nechtě sleduje situaci z výšky. Je přišpendlená v rohu místnosti a zápach dezinfekce jí zvedá žaludek. Hlavně se nesmí na celou scénu z výšky pozvracet. Protože tohle nemůže být skutečnost, je to jenom hloupý vtip, zaranžovaná scéna ze strašidelného filmu, který brzy skončí. Na zemí leží kupy fotek, knížek a krabic. A jakou má vlastně mozek barvu, žlutou nebo šedou?

Beníka hlídá sousedka, řekli jsme mu, že jdeme nakupovat. Oba stěhovací náklaďáky stojí před vchodem do domu a řidiči reptají.