Motorové kolo

 Babička byla odjakživa kolový maniak.Ve svých 65 letech s přehledem vyhrávala závody seniorů a jakýkoliv kopec byl pro ni příjemným zpestřením.

 Děda,aby měl  pokoj od jejích řečí o lenosti a tloustnutí,ji na cestách doprovázel.Než dorazil na domluvené odpočívadlo,měla už babička prostřeno a mohli posvačit oblíbená vejce natvrdo ,chleba s máslem a okurku.

 Posilněn na další cestu vyrážel děda dál a babička,která ještě všechno uložila,předjížděla ho po pár metrech s chápavým úsměvem

a lehkostí trénovaného závodníka.Často na něj čekávala na nějakém tom kopci,přičemž se ještě stačila hezky opálit a pohovořit s kolemjdoucími trampy.

  Někdy se stalo,že děda  nebyl zrovna ve formě a zakotvil v některé vesnické hospůdce.  Babička si tedy dávala jen zahřívací dvacetikilometrové kolečko a pak dědu,mírně společensky unaveného,vyzvedla a jeli domů.Ještěže cesta zpět vedla obvykle z kopce.

 Toto se opakovalo po celá desetiletí.Tak se nám jednou dědy zželelo a k jeho sedmdesátinám jsme mu pořídili motorové kolo.

 Nyní je často k vidění,jak děda s hrdým úsměvem zdolává velikány, babička za ním spokojeně šlape  a je ráda,že má dědu konečně na očích.