Do restaurace, krátce před zavíračkou, vešel starý pán. Starý pán s bílým plnovousem, vypadal "ikonicky" stejně, jako si lidé představují onoho "pána v nebi na obláčku". Lehce světélkoval. "Jedno pivo, prosím!" zavolal do sálu.
Číšník přinesl kýžený nápoj. Ukázal pánovi hodinky: "Za chvíli budeme zavírat, pane!"
"No jo, čas," vzdechnul host, "o něm bych vám mohl povídat celé hodiny: jak to běží v jednotlivých cyklech, přírodních, poté kosmických, ale ve skutečnosti máme jen ten jeden přítomný okamžik, že?"
Číšník se ze slušnosti usmál.
"Sedněte si sem, mladíku, říkáte, že hospoda bude za chvíli končit... tak jsem pro nás trochu dekomprimoval běh času, abychom si mohli popovídat."
Číšník se znovu podíval na hodinky a zjistil, že jdou nějak pomaleji. I velké hodiny na zdi běžely stejně pomalu.
"Vy jste... Bůh?" zeptal se číšník světélkujícího staříka s nábožnou úctou.
"Ále - chraň Pánbu, chlapče," usmál se děd, "v tom je právě ten problém, víš? On je... Absolutno, prostě naprosto Nepopsatelné, vymykající se všemu: takže když jde o to naprogramovat nějaký ten svět, udělá se - co? Prostě se stvoří nedokonalý programátor: takový polobůh, polotvůrce: lidé mě nazvali Demiurgos."
"O tom nevím," odvětil ten druhý.
"Ve skutečnosti, podle Gödelovy věty neúplnosti, či nerozhodnutelnosti problému zastavení nemohou logické systémy, jaké já tvořím, být všechno co je: dochází k paradoxům čisté logiky. Selfreferenční smyčky samy sebe popřou..."
V číšníkově tváři se objevily otazníky.
"Promiň, napil jsem se trochu piva, tak jsem se malinko rozjel do nepochopitelna - víš, když si mě lidé pletou s Bohem, není to zas tak zlé. Pak se ke mě třeba modlí a chtějí věci, které jim nejsem oprávněn poskytnout. Ale někteří si mě pletou s ďáblem. A to je pak neštěstí. Myslí pak, že jsem zlý: ale pokud nejde o nesnáz danou nějakou implementační nutností, žádné zlo negeneruju. Nejsem škodolibý."
Demiurgos si ještě loknul piva.
"Prostě věřící lidé jsou přesvědčení: je Bůh, pak je ďábel. A že je tam ještě někdo třetí vzadu, tedy vlastně uprostřed, skoro nikdo neví. Vymazali to ze všech rozšířených náboženství. Asi se to vládnoucí vrstvě nehodilo do krámu."
"A bude se jim to do toho krámu vůbec někdy hodit?" zeptal se číšník.
"Hochu, já přece neznám budoucnost: tu si tvoříte vy, lidé. Máte Boží jiskru, čili svobodnou vůli. Tu si chraňte a nedopusťte, aby vám ji někdo vzal. Ti, kdo ji nemají, vám ji závidějí. Třeba andělé. Nebo já."
"Vy?" nemohl uvěřit mladík.
"Ano, já jedu podle programu. Co je vaším osudem, si určujete sami, já jen vytvářím to hřiště, to pole, ve kterém se to odehrává. Show must go on, jak je napsáno v jedné vaší písničce. Ale kolik nedorozumění, kolik zbytečného utrpení si svojí svobodnou vůlí způsobujete... ale já nejsem ten, který by vás soudil. Rozhodně ne. Mám jen implementovat svět podle Božího zadání: nemůžu měnit pravidla hry. Když se náhodou někde objevím nebo inkarnuju, lidé mě většinou nepochopí. Většinou, jak jsem už říkal, si mě spletou buď s Bohem, nebo s ďáblem a pak udělám zjevením či inkarnací víc škody než užitku. Něco chtějí udělat, narazí na nějaký můj přírodní zákon, který jim v tom brání: a tak jsem ten "zlý". Nebo jim ten přírodní zákon zrovna jde k duhu a pak mě zkouší adorovat. Obojí je nepochopení... "
Mladý muž se zatvářil soucitně. Starý pán posléze prohlásil:
"Ale náš čas, i ten dekomprimovaný, za chvíli vyprší. Víš co? Jen si tak spolu v tichu sedneme."
Číšník natočil Demiurgovi další pivo a posadil se vedle něho. Rozuměl jeho trápení, jeho zneuznání: vždyť nebylo tolik odlišné od trápení nějakého člověka.