Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 455 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Popelka
datum / id21.09.2021 / 524117Vytisknout |
autorGimouš Veliký
kategoriePohádkyDalší dílo autora
témaHumorné
zobrazeno63x
počet tipů2
v oblíbených0x
Prolog

Kocour Gimouš Veliký je vržen do pohádky O Popelce. Dnes dáme první část. Přečíst to celé v kuse by bylo o nervy. Uvidíte Popelku v pravém světle!

Popelka

O Popelce 

Kocour Gimouš Veliký je vržen do nové pohádky...

Sedím najednou na nějakým hřbitově, všude sníh a děsná zima! Nikde nikdo, jen nad hrobem sedí na stromě malej pták. Má na hlavě zlatý pírka a kouká na mě.

„Ahoj, můžeš mi říct, kde to jsem?“ ptám se ho. Bylo mi jasný, že je pohádkovej. Normální pták si na hlavu nedá zlatej plech, to dá rozum.

„Jsi v pohádce O...“ najednou se na hřbitově rozezní hudba, někdo začne zpívat a pták se celej napruží.

„Kdepak ty ptáčku hnízdo máš?
Skrýš a zázemí
Vždyť ještě léčky málo znáš
Málo zdá se mi“

„Slyšíš ho? Slyšíš?? Takhle se mě ptá snad po stý!!!“ poskakuje pták na větvi a je viditelně rozrušenej. „Snažím se mu vysvětlit, že hnízdo mám tady na lískovým keři. A já málo znám léčky!? Já!! Nejzkušenější zlatopírek daleko široko! Slyšíš, ty jeden zabedněnče?? Hnízdo mám tady!“ nadskakuje na větvi.

Ale zpěvák na odpovědi kašle. Zpívá něco o bílé bříze a o tom, že se bojí až sníh a mráz dá loukám plášť.

„Nemusíš mít strachy!! Já jsem na zimu zvyklý!“  ptáčkovi už jde pára od zobáku. Zpěvák jede dál:

„Kdepak ty ptáčku hnízdo máš?
Kdepak ty ptáčku hnízdo máš?
Kdepak ty ptáčku hnízdo máš?“

„TADY!!! TADY MÁM HNÍZDO!!!“ ptáčkovi se začínají tavit zlatý pírka na hlavě, je fakt vytočenej na maximum. Najednou hlasitě klapne zobákem, protočí očka a padne ze stromu. Jak padá, vezme s sebou i čtyři oříšky, který na keři rostou.

Sice jsem se lékařskýho vzdělání zbavil v minulý pohádce, ale na tohle nemusím být doktor. Jednoznačnej infarkt z rozčílení. Klepnu do ptáčka packou, jestli není jen v bezvědomí. Ale kdepak, bylo po něm. Slepici v minulý pohádce mi sežral šavlozubák a ptáček by tady zbytečně zmrznul. Tak jsem ho začal žrát.

Žeru, soustředím se na vynikající chuť a najednou za sebou slyším,  „Ach mámo, mamičko, proč jste mě zde zanechala, proč jste mě raději, děcko malé, s sebou nevzala!"

U hrobu klečí nějaká mladá polokočka. Je celá laděná do šediva. Šedivá sukně, šedivej kožíšek a k tomu dost umouněná. Naříká, ale přitom na mě přísně kouká. Dokončí nářek a nečekaně mrštně po mně hmátne. Chytí mě za kožich a pevně mě drží.

„Ty jsi sežral Zlatopírka! Měl mi nosit kouzelné oříšky! Pokaždé, když tuhle pohádku hraji, tak mě tak vesele vítá. Jak krásně poskakoval na větvi. Někdy mi i na ruku usedl. Měl i v mrazu tak horké nožičky. Stačilo, aby na hřbitově hrála ta krásná písnička z filmu o mně.“

Horký nožičky! Byl rozpálenej do běla vzteky. A tentokrát to už prostě jeho srdce nevydrželo.

„Dneska jsem přišla pozdě, nestihla jsem uklidit včas sednici. O písničku jsem přišla. Zazpívám ti jí!“ neváhá ani vteřinu a spustí dotazování na umístění ptačího hnízda.

Trochu při zpěvu povolí sevření. Využiju toho, uvolním si packu, rychle hrábnu do kapsičky, nadhodím brokolicovou kouzelnou granuli a spolknu jí.

„Nech toho, já už tu písničku slyšel. Hnízdo má támhle na keři!“ snažím se jí zastavit.

Polokočka na mě polekaně koukne. „Jak to, že mluvíš? A proč si zabil Zlatopírka? Mluv nebo tě stáhnu z kůže a vyměním jí za šípy do kuše!“

„Já ho nezabil. Zabila ho ta písnička. On byl celej bez sebe. Pořád se tomu zpěvákovi snažil vysvětlit, že má hnízdo na tomhle keři, že je zkušenej a zpěvák se nemusí strachovat o jeho umrznutí. Řekl bych, že mu ta písnička lezla fest na nervy,“ koukám polokočce do očí.

„Měl z tý písničky vysokej tlak a tentokrát to už nevydržel. Dostal infarkt. Já ho jen sežral. Ale zabila ho písnička, ne já. Jo, a jsem Gimouš, kocour, který musí procházet pohádkami. V jaký pohádce to vlastně jsem?“

„Zajímavé,“ povídá polokočka a cítím, jak mi rukou zkoumá kvalitu kožichu. Drží mě pevně. Nemůžu říct, že jsem klidnej. Představa stažení z kůže mě moc netěší...

„Jsi v pohádce Aschenputtel od bratří Grimmů. Když umíš mluvit, určitě jsi kouzelný. Pomůžeš mi získat prince, jasné?“

„Tak to teda ne! Já plním přání jen v českých pohádkách, německou jsem měl jen jako demo, tu s Karkulkou. A Grimmové jsou Němci, to vím na beton. Mluvil jsem s nima. Dokonce mi dali kouzelný granule, po kterých mi takový jako ty rozumí. Na přání v německejch pohádkách kašlu!“ snažím se jí vykroutit.

„Kein Problem!“ zazubí se na mě polokočka. „Já jsem tak slavná, že o mně napsala pohádku i Božena Němcová a dokonce o mě natočili i film! V česko německé koprodukci. Ta krásná písnička je z toho filmu! Takže mi můžeš říkat Popelko!“

„Musíš mi pomoct získat prince. Moc se mi líbí. A dokonce je i chytrý, což je vzácnost. Chytrý a urozený, to je ve většině pohádek nepovolená kombinace. Jen je složité se k němu dostat a okouzlit ho,“ poučuje mě.

„Podívej, jak umím dělat oči!“ zakoulí na mě očima. „Že jsem neodolatelná?“

No... možná pro polokocoura, pomyslím si.  Ale já jsem kocour.

„Takže teď sebereš ty tři oříšky a jdeme,“ koukne na hrob. „Hmmm, tohle je zvláštní, dneska jsou na větvičce čtyři oříšky. To nikdy nebylo. Zajímavá změna. Nes je opatrně, jsou kouzelné. Budeš mi pomáhat místo ptáčka!“ pustí mě na zem do sněhu.

„Nikam nejdu. Jseš německá pohádková postava. To ne a ne a neplatí!“ sednul jsem si do sněhu. „A lítat neumím, nemůžu vzít roli za ptáčka. Nejsi blbá, to poznám. Uznej.. chceš nemožný.“

Z ničeho nic se přede mnou objeví další polokočka. Je hezká, má úžasně černý vlasy a celkově působí mile. Klekne si ke mně, hladí mě a povídá:

„Gimísku, ty statečný kocourku. Popelka má pravdu. Já jsem opravdu napsala českou verzi pohádky O Popelce. Jmenuji se Božena Němcová a napsala jsem mnoho krásných pohádek. Třeba tu o kohoutkovi a slepičce, ta je moc milá,“ hladí mě.

Úplně jsem se otřásl. Ten masakr má za milou pohádku!

„Taky mám jednu pohádku bez konce. Ta se dá vyprávět pořád a pořád dokola. Chceš jí vyprávět?“

„Ne, ne. Moc děkuju. Já musím pomáhat tady Popelce. Už se nemůžeme zdržovat. Moc se vám omlouvám paní,“ honem chytnu oříšky do tlamy a jdu za Popelkou. Pevně doufám, že do pohádky bez konce se nedostanu! To snad nemůže být pravda, taková hezká polokočka a tak krutý nápady! Honem pryč!

Utíkám za Popelkou a radši se ani neohlížím. Pohádku bez konce ať si hraje kdo chce, ale mě do ní netahejte!




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

21.09.2021 17:28:00dát kritice tipblacksabbath

:-))))),....také jsem se začetla.....:-)))).....další?...*/**********

21.09.2021 14:20:08dát kritice tipvesuvanka

:-)))), těším se na pokračování, TIP



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor