Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 455 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Řetěz moci Irián 21.díl
datum / id06.10.2021 / 524536Vytisknout |
autorkatt-chan
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno10x
počet tipů0
v oblíbených0x
Řetěz moci Irián 21.díl

Řetěz moci Irián 21.díl

„Chceš odmítnout božský dar?“ Pán Iriánu mě znovu odsunul z vlastního těla. Jeho moc prostupovala tělem a já cítila příval jeho moci. Ziel držel v ruce bičík v černé kůži. „K čemu mi bude. Je moc malý a krátký.“ Moje tělo se pohnulo a uchopilo bičík. Mohla jsem to pozorovat dokud se nevrátím zpátky do svého těla. „Vypadá neškodně, ale opak je pravdou.“ Pán Iriánu v mém těle vzal bičík a zkusmo s ním máchnul. Jeho síla se nesla větrem a srazila nedalekou stěnu. „Ještě pořád si myslíš, že je to hračka a nechceš ji? Vezmu si to zpátky.“ Díval se na něj s takovým chtíčem. „Vezmu si ho.“ Ziel mi vytrhl bičík z ruky. Přesně v ten moment jsem se vrátila do svého těla. Shrbená záda  a klouby neprotestovaly, když jsem se napřímila do výšky. Léta spojena s bolestí byla najednou pryč. Pán Iriánu mě znovu obdaroval a zmizel ve svém paláci vznášejícím se nad Iriánem. Jen já mohla vidět jak mizí v zákrytu mraků. Bylo to jako se dívat na zrcadlo dvou měst. „Říkala jsem ti, aby si neodmítal. Užívej ho s rozmyslem.“ Ziel se stále díval na bič ve svých rukou. Zřejmě mu došlo, že získal něco cenného. Pak mu začalo vadit, že tam pořád stojím. „Zmiz mi z očí.“ Chtěl po mě šlehnout bičem, ale v polovině pohybu si to rozmyslel. Otočil se a odešel zpět do domu. Hlídka se vrátila na své místo. Byl právě čas poohlédnout se po Renovi. I on musí dostat svou odměnu v podobě dárku.

Zapátrala jsem v jeho přítomnosti a našla co hledala. Moje cesta pokračovala dlážděnou cestou, která se změnila na kamenitou. Ranč se nacházel, až na samém konci ústícím na pobřeží. Bylo to poslední místo uzavírající tenhle kraj ostrova. Vymyslel to chytře pomyslela jsem si, když se mi ukázal náhled budoucnosti. Bylo tak snadné nahlížet do životů obyvatel, než kdy dřív. Pán Iián měl jistě ke všemu důvod. Stalo se to z jednoho prostého důvodu. Chtěl to. Sice nevím jeho celý záměr, ale viděla jsem několik verzí měnících ostrov. Něco se zdálo, tak blízko, aby se později ukázalo mnohem dál a nebo zcela zmizelo. Každý jejich čin se promítne v budoucnosti.

Dorazila jsem  k dvojitému EM a viděla další útržky. Tentokrát to byla nedávná minulost. Postupně to do sebe zapadne a utvoří něco nového. Popohnala jsem mračno, které mě nadnášelo a dostala se k budovám, kde mě zastavil Trián. „Stůj. Kdo tam.“ Zastavila jsem a podívala se do jeho pronikavých očí. Sklopil zbraň. „Hlídáš dobře Triáne.“ Chvíli zůstal v šoku, než se uctivě poklonil. „Vědmo vy mě znáte?“ Na to, že se do města nedostal moc často, věděl co se sluší. Jeho duše byla čistá jako ta Renova a ostatních na farmě. Tohle místo mohlo mnohé zachránit nebo ztratit. „Každý, kdo se dostal do Iriánu byl zapsán v mém srdci. Ať je to zvíře, strom nebo člověk. Jejich osudy se spojují a zase rozcházejí. Všichni dohromady tvoří Irián jaký známe.“ Hltal každé slovo. „A proč jste tady? Někoho hledáte?“ Vyptával se zvědavě a prohlížel si můj potrhaný oděv končící kousek nad zemí. „Najdu si ho sama.“ Znovu se poklonil. Ten hoch má svůj osud pevně v rukou a je na správném místě. Málo kdo najde svoje štěstí na první pokus, ale on je jedním z nich. Proplula jsem k zadním budovám skladu. Ren seděl na jednom kameni z vyčnívající skály. „Našla jsem tě.“ Nechám zmizet mrak pod nohama a přisednu si. „Co vás sem přivádí? Vůně ovoce?“ Podával mi plný košík. Opravdu vonělo krásně. Vzala jsem si jednu broskev a s chutí si kousla. „Je výborně, ale kvůli tomu tady nejsem.“ Z postraní kapsy vyndám balíček v bílém papíru, když dojím. „Pro tebe. Pán Iriánu ti posílá dar.“ Poklekl a vzal si krabičku. „Děkuji. Budu se o to starat co nejlépe.“ Jeho chování bylo úplně jiné, než Zielovo. Čekala jsem, kdy se ukáže pán Iriánu a znovu vstoupí do mého těla. Nestalo se tak, ale slyším jeho hlas.

„Nemohu vstoupit znovu do tvého těla. Pokud bych to udělal staneš se novorozencem nebo zemřeš. Ren to pochopí i bez mé přítomnosti.“ Hned mě napadlo, že víc podporuje Ziela. „Nechtěl jsem, aby ti Ziel ublížil. Tak dobrou vědmu bych nesehnal široko daleko.“ Hlas utichl a zmizel. „Měla bych jít. Používej to s rozmyslem a nos stále u sebe.“ Podal mi košík s ovocem. „Pro vás a děkuji.“ Při úkloně jsem si všimla jeho pootevřené květiny pohupující se na řetízku. Nebude to mít jednoduché, ale na rozdíl od Ziela přišel na to jak se otvírá. Je opravdu po svém otci, i když má v srdci hluboké  rány myslí na ostatní víc, než na sebe. Odešla jsem a nechala ho o samotě.

Vědma zmizela. Byl to takový její zvyk překvapovat lidi a pak se vypařit. Díval jsem se na krabičku zabalenou v bílém papíře. Opatrně rozdělám papír, aby se nepoškodil a sundám víko. Uvnitř byla slonovinová flétna. Vzal jsem jí do rukou a obdivoval výřezy a její lehkost a vyváženost. Zkusmo přiložím ke rtu, ale nakonec se zarazím. Neměl bych mrhat vzácným darem, i když nevím co zmůže hudba v téhle nelehké době zastrčím si jí za opasek. Třeba tě jednou budu potřebovat.       

https://povidkyodkat.blogspot.com/

  




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

K tomuto dílu není zatím žádný komentář.

Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor