Silueta

Sedím v okně, s polonahým zadkem a mám rozsvícenou lampu. V ruce mi dohasíná cigareta a já sleduju, jak popel padá na podlahu. Palcem u nohy ho setřu, protáhnu se a nastavím se tak, aby případný pozorovatel měl dobrý výhled na siluetu mého těla. Vzrušuje mě myšlenka, že mě teď někdo pozoruje...

Balím si jointa a vzpomínky se ubírají k okamžiku, kdy jsme spolu večer seděli na nábřeží, venku bylo ještě parné léto, ale od vody už šel chlad. Ruce jsem si schovávala u tebe pod trikem, objímala tě zezadu a cítila vůni tvých vlasů. "Jak to s námi jen dopadne," ptal ses tehdy a já měla chuť tě za to shodit z toho betonového okraje, na kterém jsme seděli. To proto, jaký jsi idiot. "Nevím, nevím," šeptala jsem ti neslyšně do vlasů a hlavou mi zběsile probíhaly myšlenky, ale ani jednu z nich jsem nedokázala zachytit a uchopit.

Odpaluju zbylý papírek a zjistím, že můžu motat znovu, protože mi v brku zůstala díra. Zakleju, svezu se z okna na zem a začínám od znova.

"Tohle je můj oblíbený výhled na Prahu," říkáš. A já stojím, ohromená tou velikostí a uvědomuju si, jak jsem se do ní zamilovala. Do města, před kterým mě všichni varovali. "Praha tě pohltí, sežvýká a vyplivne," říkali mi tehdy a mně v tu chvíli, jak jsme tam tak stáli, došlo, že se mi vlastně totéž stalo s tebou. Pohltils mě, zamilovala jsem se a nedokázala si s tím poradit.

Druhý pokus.

Joint se tentokrát vydařil. Odpaluju. Natahuju do plic. Podržím a pak zase vyfouknu. Chvíli sedím a kouřím, cítím, jak napětí v mých zádech postupně povoluje. Dva kroky k posteli. Rozplácnu se na ni a civím do stropu.

"Už si nepamatuju, kdy jsem byl naposled takhle zamilovaný, pokud vůbec někdy." Milý zlatý, kdybys jen tušil. Všechny ty týdny, kdy jsem vstávala s myšlenkou na tebe a usínala s představou toho, jak mě objímáš a hladíš ve vlasech. Celý to martyrium.

Bylo léto. Teď už je listopad a zima se nepozorovaně vkrádá, stejně jako moje pochyby o tom, jestli to vlastně bylo správně.