Návštěva na Halloween

Seděli jsme v autě já a moje dvě malé ratolesti, těšíc se na pár volných dní, co byly před námi. Pánbůh zaplať za státní svátek, říkala jsem si v duchu.

Děcka vesele štěbetala vzadu na sedačkách, všichni tři jsme se těšili, že si u babičky na chvilku odpočineme z běžného stereotypu, vyspíme se v načechraných a vyvětraných peřinách, pochutnáme na lahodném bylinném čaji s výtečnými koláči. Jaké budou tentokrát švestkové, makové nebo tvarohové…? 

Avšak nejvíc se dcerka se synem těší, jak babičce konečně ukážou zvyk vydlabávání dýně na Halloween-a. Říkala jsem jim, že babička tenhle zvyk nezná, že u nás podobné obyčeje nebyly, a tak celé natěšené, že se můžou taky předvést a babičce něco nového ukázat, mě uprosili abych zastavila na parkovišti obchodního centra. Šli jsme společně vybrat hezkou podzimem zbarvenou dýni. Jen s tou velikostí jsem je musela kousek umírnit, abych ji samozřejmě nějak nacpala do kufru auta. Dýně je již s námi v autě a spokojeně se veze ani sama neví kam. 

„Za chvilku tam budeme,“ říkám polohlasem a pobroukávám si moji oblíbenou písničku, kterou právě hrají v rádiu.

Během půlhodinky již parkuji na dvorku a babička nás s radostí vyhlíží a směřuje přímo do vyhřáté a provoněné kuchyně. Cítím ve vzduchu lahodnou vůni skořice ještě s něčím příjemně vonícím, co nedokážu pojmenovat.

„Tak děcka, umýt ručičky a za chvilku ať sedíte za stolem“, říká radostně babička.

Já jsem zatím vybrala z auta pár tašek s věcmi a dala jsem je do místnosti, kde budou spát děti. Je to můj bývalý pokojík. Babička má svoji vlastní ložnici. Je to vlastně pořád ta samá ložnice, kterou kdysi sdílela se svým manželem, mým tatínkem, který již dlouho není mezi námi. Nevadí jí to, je to moudrá a vyrovnaná žena, která ví, že život je jak o narození, tak i o umírání, a že nikdo vlastně nevíme, kdy knot naší svíčky dohoří, snad jedině jen Všemohoucí, který jediný zná důvod naší pozemské pouti. Já spím vždycky v obýváku, kde si roztáhnu velmi pohodlný gauč. Za chvilku sedíme všichni u stolu, kde jsou již připravené talíře, ze kterých se vine pára a vůně silného slepičího vývaru s domácími nudlemi a zeleninou. 

„Babi, babi!“ Překřikují se děti navzájem. „Máme pro Tebe překvapení!“ 

Babička jim věnovala laskavý pohled a poznamenala, „nejdříve se v klidu společně najíme“. Děti se ztišily, avšak s očičkama plnými očekávání jí mezi sousty hypnotizovaly dál.

„Tak co to máte za překvapení?“ Zeptala se babička, když se polévka dojedla a já začala sklízet ze stolu.

„Nechcete si to raději nechat na ráno?“ Vmísila jsem se do komunikace. „Hned po snídani s tím můžete začít, nechala jsem ji na noc v autě odpočívat. Je čas jít spát, čím dříve budete v pelíšku, tím dříve bude ráno a můžeme se do toho pustit.“ Doplnila jsem.

Překvapivě moc nenamítaly. Cesta je stejně zmohla jako mě a za chvilku již snili každý svůj sen a usmívali se. Troufám si říct, že vím, o čem asi byl.

Hned ráno jen co jsme se nasnídali už do mě šťouraly. „Mami, mami, můžeme se do toho pustit?“ 

Babičku jsme posadili i s kafíčkem ke stolu a já přinesla tu slavnou a očekávanou dýni.

Děti jí všecičko vysvětlily, babička si s chutí posrkávala kávičku a se zájmem jí vlastním nás pozorovala, jak jsme se pustili do vyřezávání dýně.

Jako správná hospodyňka, si semínka nechala, dužinu prý taky na něco zužitkuje a těsně před obědem jsme slavnostně postavili Halloweenskou dýni na okenní římsu.

Babička byla ráda, že jí vnoučci ukázaly něco nového, a ač tomu moc nerozuměla, byla spokojena, že jí mají natolik rádi, že se s ní chtěly podělit o něco ze svých životů a zážitků.

Těch pár dní uběhlo jako voda a babi nám mávala tentokrát na rozloučenou z otevřených vrat svého kouzelného dvorku.

Domluvily jsme se, že se za pár dní opět u ní stavím, bylo potřeba zajít společně na hřbitov, taky chtěla do kostela za panem farářem a za panem doktorem. 

S dětmi jsem to celé nechtěla absolvovat a taky já jsem vždycky ráda, když mohu být se svou mámou na pár chvil sama. Měla jsem hezké dětství a vzpomínky, které se nám vyplavují zejména v období Všech zesnulých, tak nějak víc přináší do našich srdcí touhu po vzájemném porozumění a potěšení ze společně strávených chvilek.

Vždyť nikdo z nás neví…

A tak i bylo, za pár dní jsem tam byla znovu. Máma unavená z náročného dne si šla brzy lehnout. Já si hověla v kuchyni, přiložila do sporáku pár polínek, popíjela horký čaj a zasnila se do mých dětských let.

Právě jsem v duchu viděla, jak dětsky bezstarostně sedím na jabloni, když jsem najednou zaslechla podezřelý zvuk. Jako by něco někde lezlo nebo křupalo a pak bylo na chvilku ticho. Bylo slyšet jenom slabý praskot polínek v peci. A znovu! Slabé křupání za mou hlavou, no to snad ne?! Vždyť za mnou je přece jenom ta vydlabaná dýně…snad neožila?!

Když to nepřestávalo, šla jsem raději vzbudit mámu, že s tou dýni není něco v pořádku.

Moje drahá maminka, mě v tom nenechala, jelikož věděla, že jsem vždycky citlivě reagovala na různé zvuky. Nebyla jsem vysloveně strašpytel, chtěla jsem jen prozkoumat co se děje, ale ne sama. Když jsme přišly do kuchyně, já ji ukázala na dýni a ať se na chvilku zaposlouchá. 

Po pár vteřinách se ke mně s úsměvem otočila, obejmula mě, pak vzala baterku z police nad stolem a posvítila do vydlabaného úšklebku velké oranžové dýně. 

„Podívej se,“ řekla mi, „ale opatrně.“

Nevěřila jsem vlastním očím, přede mnou byla v dýni malá myška, která si pochutnávala na sýru a nevím na čem ještě a v tu samou chvíli na mě civěla celá překvapená, kdo ji to drze svítí do domečku. Snad se nebude o ty svoje pamlsky s někým dělit!

Máma mi posléze vysvětlila, že je přeci jen lepší, když je myška tady, než aby jí lezla do komory. Od doby, co jsme odjeli, jí dává kousek sýra a oříšků, když už se v dýni myška sama zabydlela. Přece jí do toho chladného počasí jen tak nevypustí. Jakmile se prý udělá kousek hezky tak ji s láskou vyprovodí do lůna přírody a soused se podívá na tu zeď v koutě kuchyně, kterou se prohryzala dovnitř.

Záhada podivně „obživlé“ dýně byla vyřešena a obě jsme si úsměvem a radostí šly snít své sny o tom, jak je důležité být si všichni vzájemně blízcí a milovaní.