Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 456 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Čáry - Značky
datum / id18.11.2021 / 526058Vytisknout |
autorStvN
kategorieMiniatury prozaickéDalší dílo autora
zobrazeno158x
počet tipů9
v oblíbených1x
do výběru zařadilGora,
Čáry - Značky

Zbloudilí mi zbloudilými značkami dávají najevo,


že jsem ve světě,


kde lidé neví,


že jsou ve světě,


 


kde nejezdí za sebou


ale vedle sebe,


 


kde člověk není ztracen


ani když je sám


a není sám


ani když je ztracen


 


kde neznámí jsou známí


všichni jsou jeden


a jeden je všichni


nikdo nikomu nepřekáží


a nikomu nic nepatří


 


Jára opatrně našlapoval tmavou chodbou, přičemž nataženými pažemi hledal kliku do kuchyně. Jak neztratit člověka, říkal si v duchu a ve tmě a nevěděl, jestli tím nemyslí spíš sám sebe. Máma seděla v křesle u televize, na klíně ji hřála deka, luštila sudoku a na každé opěrce visel vak s příručními věcmi podobně jako visí kovbojům kolty u boků. 


Jakmile uslyšela dveře, vstala, ani se neohlédla a zamířila do kuchyně. Nikdy neváhala tak, jako váhají tradiční ženy. Měla v sobě něco mužského. Přesto ji rozhodnost a pevnost nečinila o nic méně ženou. 


“Mami, vzpomínáš si, jak jsi mi tuhle vyčítala, že jezdím pozdě z práce, dělám víkendy, nemám na tebe čas a nestarám se ani aby bylo nakoupeno?” Jára zvolil útočný úvod s výčitkou a okamžitě si to v duchu vyčítal. Vlastně často někomu něco vyčítal. Často někomu něco vyčítal a často útočil, ale to je jiná kapitola. Někdy jen vyčítal nebo jen útočil, někdy vyčítal a zároveň útočil nebo pouze útočil, aniž by vyčítal. Mnohdy vyčítal sám sobě, nutno přiznat. Určitou úroveň sebereflexe si musel pochválit. Nejčastěji, avšak nikoliv výhradně, si vyčítal slabosti mezi které řadil práci, již považoval za podřadnou a kdyby za ni nedostával zaplaceno, dávno by ji nedělal; život s matkou, který poslední dobou přesahoval únosnou mez a kdyby měl s kým, a kdyby to matku nezničilo, dávno by se přestěhoval; dále jídlo, které konzumoval a nechtěl a jídlo, které nekonzumoval a chtěl by, nápoje, které pil a věděl, že by neměl a nápoje, které nepil, a věděl, že by měl, jako by jedna zdravá věc mohla kompenzovat všechny nezdravé, cukr, kávu, alkohol, cigarety, že nesportoval, že nebyl bohatý, že měl v životě smůlu, že nikdy nedostal příležitost ukázat, co v něm je a tak dále, samozřejmě slabostí, které si vyčítal, bylo mnohem více, kupříkladu že nesnesl studenou vodu, což mu bránilo se otužovat, a to bylo překážkou k pevnému zdraví, že neměl obecně samozřejmě žádný čas prakticky na nic, na sebe zejména, na matku, to jistě, neměl čas cvičit, vzdělávat se, přečíst si aspoň jednu knihu, hubnout, jist zdravě, mluvit hezky, argumentovat přesně, stát si za svým, cestovat, odolávat, být vstřícný, ohleduplný a laskavý, kromě toho neměl čas ani příležitost pomáhat nemocným, bez domova, bez rodiny, chovat se k druhým hezky, být slušný, nápomocný, ochotný, pozorný, laskavý, nekonfliktní, sebevědomý a uvědomělý.


Jak neztratit sám sebe, když si v jednu chvíli připadáme, že jsme se rozhodli správně, ale za okamžik nás zchladí disonance surové reality? Vyčítání je tak snadné, člověk se po výčitce sklouzne jako po klouzačce. “Mami, ty pečeš kuře?”


Jak neztratit sám sebe, když v člověku nic není?


Jak by se mohlo stát, že by v člověku nic nebylo?


„Jájo,“ máma mu pořád říkala Jájo, jako když byl malý. „Jájo, nic jsem ti nevyčítala. To je prostě fakt.“ Libuše vždy působila jako silná, proto chladná žena, které si nikdo nedovolil odmlouvat. “Nandám ti večeři, kolik sníš knedlíků?”


“Já nevím, nemám hlad, jsem ve stresu. Čtyři nebo pět, jsou malé. Neměl bych se večer moc naložit. Dej mi jen dvě stehna.”


                Jak neztratit člověka, když víme, že se chystáme říct nebo udělat něco zraňujícího? Čím je jeden bohatší, tím více může ztratit ovšem zároveň by jej bohatství mělo lépe chránit. S duší je to jinak, nebo ne? Lze ztratit bohatou duši, která by nás měla chránit a měla by nám přinášet klid?


“Mami, kromě toho, že byla večeře opět výtečná, s tebou musím dnes večer ještě o něčem mluvit. Chtěl bych ti dokázat, že jsi mě ke konečnému rozhodnutí ne jen inspirovala a navedla, ale přímo přinutila ty sama. Proto si také myslím, že musíš být s tím, co ti navrhnu, spokojená. Vážně bych se s tebou aspoň jeden večer nerad hádal. Pro mě to také není jednoduché. Možná je má oběť dokonce větší. Největší. – Poslechni. Život s tebou je jednoduše neúnosný. Náš společný život tak, jak ho nyní vedeme, není možný. Já na tebe nemám čas a cítím se provinile a to je pro mne těžké, protože se provinile cítit nechci a myslím si, že za to, jak se cítím, můžeš ty. Celé dny sedíš doma, luštíš sudoku nebo koukáš na televizi a tváříš se ohavně, přezíravě, skepticky, nadřazeně, benevolentně, blahosklonně. To je asi vůbec nejhorší. Od té doby, co nás opustil táta, jsi přestala žít a to je jedna z věcí, které si vyčítám nejvíc. Chtěl bych ti pomoci najít nové přátele a činnosti, které by tě bavily, ale sám to nedokáži a na jednu stranu jsem přesvědčený o tom, že ty také ne, ačkoliv bys to měla být hlavně ty, kdo by se měl snažit vrátit do normálního života a začít se tvářit nějak normálně. Proto jsem se rozhodl, a je to pro tvé dobro, že si najdu ženu, abys tu měla někoho, s kým si budeš moci popovídat a kdo se o tebe v případě potřeby postará.”


“Někdy bych, Jájo, ráda pochopila, jak přemýšlíš,” řekla máma aniž by to znělo útočně, nejspíš útok tentokrát nezamýšlela, synův roznícený stav nastartoval stále ještě živý mateřský konejšivý pud. “Moji domácí přítomnost a večerní únavu mylně přičítáš nudě a nicnedělání, možná depresi. Soudil bys mě spravedlivěji, kdyby sis všiml některých drobností v naší čisté domácnosti, které svědčí o tom, že se nenudím a že nesedím celé dny doma. Těší mě, že jsi se otevřel a projevil jakou o mne máš starost.”


Jára nervózně chodil po místnosti, občas se posadil na pohovku, hned zase vstal, nechtěl se hádat a teď to tu zase bylo.  Měl by jí toho tolik co odpovědět. Že ho vůbec neposlouchá, že to nikdy nedělala, že: “ale mami, to vůbec není smyslem toho, co jsem říkal. Buď si třeba aktivní, ale jsi sama a potřebuješ pomoc. Podívej se, jak mi tu do noci vyvařuješ. Poslouchala jsi vůbec, co jsem říkal o té ženě?” Zeptal se zostra, protože to bylo nejtěžší, co jí mohl nabídnout. Žádnou ženu samozřejmě nechtěl. Už tak se hádá s mámou, nakonec by se musel  hádat s oběma, nejspíš by se proti němu nakonec spojily. Zná ženy a nikdy s nimi dobře nevycházel. Z mnoha důvodů, které ozřejmíme později. Kdyby ho znala, jako má matka znát svého syna, věděla by, jakou nabízí oběť. “Vím, že je to pro tebe těžká rána, protože do domácnosti nikoho nechceš, to jsem pochopil už od té doby, když jsi mi v deseti zakázala mít psa, a že by sis připadala stará a nemilovaná, jako bych se tě chtěl zbavit, kdybych ti navrhnul stěhování, a možná máš pravdu, možná se tě chci částečně zbavit, abych nemusel celý den myslet na to, jak blahosklonně se budeš tvářit, až se vrátím z práce a v troubě bude pečené kuře a uklizená domácnost, ale bude ti sedmdesát pět a budeš také brzy potřebovat víc a víc pomoci. To není nic proti tobě, to se starým lidem stává. Pro mě to také není jednoduché.“


„Jájo, role rodiče je umožnit dětem žít co nejlépe. Samotnou mě trápí, že jsi neschopný a místo, aby ses vystřelil do světa, alibisticky ses ke mně připoutal, čímž sis osvojil falešnou představu, že tě potřebuji a zároveň jsi se utvrdil v domnění, že mi pomáháš. Využiji toho, že spolu konečně mluvíme otevřeně, abych si na tobě trochu smlsla, ale ne jen to, především mám radost, že jsi učinil první krok k dospělosti, totiž že jsi začal řešit svůj život, ovšem nemusel bys u toho být sprostý na svoji matku. Hrubost dospělá není. Ale já ti odpouštím, protože jsi rozrušený. Dokázal jsi mi, že umíš formulovat názor, ačkoliv je zcela mylný, nesmyslný a nepatřičný. Celou situaci jsi špatně odhadl, jako bys tu se mnou doslova nežil. Abych to zkrátila, mám zajištěné bydlení v domě s pečovatelskou službou, čekala jsem jenom na to, abych nevypadala, že tě opouštím, abych se nemusela jako matka cítit provinile. Nyní mě vyhazuješ a já půjdu.“


„Měl jsem dojem, že jste se s tátou nikdy stěhovat nechtěli. Vždycky jste říkali, že v tomto domě setrváte do smrti.“


„To říkal táta, miláčku.“


„Myslel jsem si, že jsi měla stejné názory.“


„Hodně dětí si to o svých rodičích myslí.“


„Většinu zvyků a myšlení jsi od něj převzala. Například přesvědčení, že je dělnická profese podřadná. Protože táta byl obchodník a vážil si pouze solitérů, zatímco ty jsi pracovala v architektonické kanceláři a myslíš si, že kreativní práce je jediná skutečně hodnotná a v továrně pro kreativitu není prostor, což samozřejmě není pravda, což ti mohu dokázat jindy, tudíž obyčejní lidé pracující v továrnách jsou méněcenní.“


Často viníme druhé z úmyslů, které nemají. Své bližní nejvíce.“


„Mohla by sis prosím nechat ty své povýšenecké komentáře aspoň dnes večer od cesty? Jsem vyřízený z toho, jak jsem se ti obnažil, přitom to vlastně k ničemu nebylo, protože teď budu muset zrušit schůzku s kolegyní z práce.“


„Jájo, schůzku určitě neruš. Kdo ví, třeba z toho bude něco pěkného.“


 


Než se krajina rozpustí


budu doufat


že je mnoho světů


ve všech dimenzích


propojených


nějakým


vysokým


zbloudilým


principem




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

22.11.2021 17:34:00dát kritice tipMarcela.K.

Co dodat? Vše je v textu. Čekající matka, která už se konečně chce přestat starat. Syn, který nedokáže překročit svůj stín...spousta jeho slov, kterými se mě bavilo prodírat a klid milující matky, která ví, že už ho dávno měla vystřelit z domova a když to nejde jinak, chce si sbalit raneček sama, protože ví, že síly jí ubývá a čas je neůprosný.

Sama bych mohla vyprávět příběh syna, který se nedokázal odpoutat od své vyděračské matky... Jen nevím, jestli bych to dokázala tak dobře. Asi to někdy zkusím, jestli mi nebude líto času ;-)

Jo, tohle je opravdu vydařené.

 

22.11.2021 15:23:40dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Měla jsem hned od začátku za to, že syn vlastně v podstatě nic nechce měnit, způsob života, vztahy, prostě nic...

Skvělé, StvNe.

22.11.2021 15:13:16dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Díky.

22.11.2021 15:11:26dát kritice tipStvN

Ano.

22.11.2021 13:35:00dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Mohli bychom povídku nominovat do PM?

19.11.2021 10:34:261 tipů dát kritice tipK3

Nabývám dojmu, Stívne, vlastně jsem o tom přesvědčen, že ty mě zkrátka nemůžeš zklamat. Už ten začátek, jak si zahráváš se slovíčky, a se čtenářem, je eňo ňuňo. Říkal jsem si, že ty jsi přeci chtěl psát o fabrice, a ne o lidských vztazích. Ale ona tam ta fabrika do toho přišla. Moc krásně jsi to propojil svým strohým, zcela jasným jazykem, ve kterém bych tě už poznal, protože se mi moc líbí. Když rodiče chtějí mít ze svých dětí zosobnění svých představ, je to smutné. Ruční práce je ušlechtilá. Jakákoliv. U nás ve vsi jsou teď kopáči, dávají se elektrické dráty do země. Já si těch kopáčů, jsou to většinou Ukrajinci, nebo lidi bez práce, vážím a zdravíme se spolu. Hned poznají jak se na ně člověk dívá. Natož práce ve fabrice, třeba u soustruhu, to je precizní řemeslo, umění, které si zaslouží obdiv. Moc dobře si to napsal, i ten začátek a konec v básni, doufám, že se povídka dostane do PM.

 

18.11.2021 17:45:28dát kritice tipMarkel

To sedí, vím, o čem je řeč, oslovilo, a to dost *

18.11.2021 16:30:42dát kritice tipJanina6

Tak tos mě opravdu hodně překvapil! Čekala jsem, že se Jára bude chtít od mámy odstěhovat. Na konci prvního dílu (Čáry) se mámě hlásí, že je doma, „snad už naposled“. Ve světle dnešního pokračování mi ta věta přijde trochu matoucí. Nevím, proč by si říkal, že je doma už naposled, když vlastně odejít nehodlal?

Ale když na tuhle drobnou vypravěčskou lest zapomenu, je to skvělé překvapení a hlavně se ten zdánlivě jednoduchý příběh najednou neuvěřitelně rozšířil. Všechno je mnohem složitější… a všechno je jinak, asi jako v životě. Nádherná studie o záludnostech komunikace. Bavila jsem se, zároveň se přiznám, že v některých momentech jsem zděšeně četla sama o sobě (a našla jsem se částečně jak v postavě Járy, tak jeho matky) :-) Připomnělo mi to některé situace, kdy s naprosto dobrými úmysly jsem řekla něco, co druhého úplně vytočilo… vyšla jsem z nesprávného dojmu či předpokladu a sklidila po zásluze naprosté nepochopení… Skvělé. Skvěle napsané zrcadlo, vlastně soustava zrcadel, včetně těch křivých…

18.11.2021 15:32:22dát kritice tipDanny

týjo to je síla! povídka nadupaná pointama, kolem ty básně a přesto všechno tak civilní... to míjení.. a vlastně nemíjení... Tip a Oblíbené.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor