Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 457 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

O Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku - část třetí
datum / id20.11.2021 / 526131Vytisknout |
autorGimouš Veliký
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
témaHumorné
zobrazeno19x
počet tipů0
v oblíbených0x
Prolog

Pokračujeme ve strašlivé pouti kocoura Gimouše pohádkou O Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku

O Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku - část třetí

První díl: https://www.pismak.cz/index.php?data=read&id=525462&from=ula

Druhý díl: https://www.pismak.cz/index.php?data=read&id=525726&from=ula

Audioverze: https://youtu.be/Jj5rWfq6yk4

Nažral jsem se a lehnul si na hadry v koutě. Silomila jsem nechal, ať si pokračuje v průzkumu sám. Čekal mě skvělej týden nic nedělání a dobrýho žrádla. Konečně další z velmi řídkejch světlejch momentů v pohádkách!

Druhý den jsem vylezl ze skladu a natáhnul se do trávy na nádvoří. Svítilo sluníčko a bylo mi blaze. Ležím a spím, když v tom se ke mně přižene Silomil.

„Gimouši, vstávej! Musíš mi pomoct!“ v ruce drží zlatý klíč.

Spolknul jsem granulku, posadil se a ptám se „Ty si vlezl do zakázaný komory, že jo? Co tam bylo?? Drak nebo něco horšího, třeba jako Karkulka?“

„Ne, byl tam spoutaný král ohně! Prohrál bitvu s princeznou. Pobila celé jeho vojsko a jeho zajala a rozžhavenými řetězy ke skále přikovala!“

Jo, to by na tu potvoru sedělo, pomyslel jsem si. „No, a co já s tím? Já ho do bitvy s princeznou nenutil, mě z toho vynech. Jestli chceš, dám ti pro toho krále dva.. teda jeden plátek šunky, jo?“

Silomil si povzdychnul. „On tak prosil, abych mu pomohl, že princeznu miluje, že ho řetězy pálí. Já jsem se nad ním smiloval a kouzelným mečem jsem řetězy přeťal. Myslel jsem, že mi král poděkuje,“ princ si sednul ke mně do trávy.

„A on místo toho z komory zmizel! Jen jsem slyšel, jak se mi chechtá a volá – Princezna je má, jen má!“ Silomil už začal vzlykat. „Musíš mi pomoct princeznu najít a přivést zpátky!“

Při Paštice! Taky jste si toho všimli? Jak má pohádková postava příležitost něco zmrvit, tak neváhá ani vteřinu a jde do toho s plným nasazením! A kdo to má řešit? Na koho se obrátí, když všechno zvorají? No, na koho?? Na mě! Který s tím nemá absolutně nic společnýho a od začátku navrhuje rozumný řešení.

„Klídek,“ povídám Silomilovi. „Vždyť ten král ani neví, kde princezna je. Já bych počkal týden. Ona se ti vrátí a určitě tě pak donutí žít s ní až do konce života, neboj.“

„Ne! Jdeme jí hledat, hned! Prohledáme okolí hradu!“

„Silomile, když budeme z hradu pryč, mohl by ho někdo uchvátit a nepustit nás zpátky. Hrad musí mít vždycky obranu! Navrhuju abys hledal a já zajistím obranu hradu. Jsem válečnej kocour!“ zkusil jsem na něj dost průhlednou fintu. To, že slovo „válečnej“ pochází od válení a ne od války jsem radši nezdůrazňoval.

„Gimouši, co bych si počal, kdybych tě neměl!“ popadnul mě Silomil do náruče a drbal mě za ušima. „Takto to provedeme, jsi tak chytrý!“ položil mě na zem a vyběhnul z hradu.

Ne, že bych nebyl chytrej, ale na oblbnutí Silomila by vám stačila i žebříčková nervová soustava žížaly... Natáhnul jsem se do trávy a pokračoval ve spaní.

Takhle uběhlo asi deset dní. Silomil každý ráno vyrazil na průzkum a já se celý dny válel. Můžu říct, že to bylo nejkrásnější období mýho pohádkovýho života. Silomil se k večeru vracel, utahanej, špinavej a potrhanej z toho, jak prolézal kdejaký houští. Princeznu samozřejmě nenašel.

Hloupý bylo, že už mi došel salám a šunka se začínala kazit. Nakonec jsem se rozhodnul, že Silomilovi pomůžu. Byl jsem si totiž už dost jistej, že vím, kde princezna je.

„Silomile, neříkal král ohně, že je princezna navždy jeho?“ optal jsem se.

„Ano, to říkal,“ potvrdil rezignovaně Silomil.

„Nebylo by třeba logický hledat princeznu na jeho hradu? Podle mě král princeznu chytil a odvezl si jí. Co se poptat po hradu krále ohně?“ nabídnul jsem řešení, o kterým jsem věděl, že je správný od první chvíle, co král ohně zdrhnul. Ale proč dávat rady předčasně, když máte k dispozici plnou spižírnu, že?

Silomil na mě vykulil oči. „Gimouši, tohle nemůžeš říkat! To je zakázané! Kde princezna je, mi musí říct moji švagrové, Slunečník, Měsíčník a Větrník!“

Podrbal jsem se rozpaky za uchem. „A proč si se jich dávno nezeptal?“ nebral mi to rozum.

„Přece se jich mohu zeptat až po deseti dnech, během kterých jsem se musel trápit a strachy umírat, tak to musí být!“

Radši jsem se už na nic neptal. Nechtěl jsem vědět, proč to tak musí být. Jestli to chcete vědět, klidně se vydejte do českých pohádek sami.

Silomil se obrátil k obloze a volal na Slunce. „Bratříčku Slunečníku, pověz mi, kde je má milovaná princezna!“

Ze Slunce se oddělil paprsek a po něm k nám sešplhal zlatý chlapík.

„Nevím švagře, nikde jsem jí na své pouti oblohou neviděl,“ povídá Silomilovi. „Zkus se zeptat Měsíčníka, třeba on jí spatřil.“

Silomil zopakoval to samý s Měsícem v noci. Měsíčník, který se spustil z Měsíce a byl celej stříbrnej, samozřejmě nic nevěděl. Nijak mě to nepřekvapovalo. Jestli Slunečník neviděl princeznu za denního světla, jak by mohl Měsíčník něco vidět za tmy. To dá rozum.

Nakonec se Silomil zeptal i Větrníka. Objevil se chlapík v rozervaných šatech, který okolo něj pořád vlály.

„Ovšem, že vím,“ povídá Větrník. „Princezna je v ohnivém hradu ve sklepení ohnivými řetězy přikována. Zajal jí král ohně a ze msty jí tam přikoval. Musím jí neustále ochlazovat, jinak by se upekla!“

Vidíte?? Neříkal jsem to Silomilovi? Že bude v hradu krále ohně? Ale kdepak, rozumnýmu kocourovi nikdo nedopřeje sluchu. V pohádkách se všechno řeší děsně složitě. Ale pozitivní bylo, že už víme, kde si Silomil má princeznu vyzvednout.

„Ach, já nešťastník, to je moje vina! To já jí do neštěstí uvrhl. Kvůli mně moje milovaná princezna trpí!“ skuhral Silomil.

Kdyby záleželo jen na mně, tak klidně princeznu nechám upéct, nic jinýho si nezasloužila. Ale musel jsem plnit přání. Místo naříkání jsem spolknul další granulku a otočil se na Větrníka. „Jak jí můžeme vysvobodit? Jde to jednoduše? Třeba bys mohl udělat ve sklepení vichřici a princeznu odnést, nebo tak něco,“ ptám se Větrníka.

Větrník se na mě otočí, ani se nediví, že mluvím. „Jednoduše? Ano, bylo by to možné. Mohl bych prostě krále ohně odfouknout nebo s ním praštit o skálu a bylo by. Vidíš, o této možnosti jsem nikdy neuvažoval. Máš neotřelé myšlení, kocoure.“

„Paráda, můžeš to provést hned? Já pak tady se Silomilem doběhnu pro princeznu a úkol bude splněnej!“ už jsem se radoval, že pohádku vyřeším a bude pokoj. Ale to by s námi nesměl být Silomil.

„Jednoduchá cesta?? To nelze! Co by si pomyslely milé děti, kterým by tuto pohádku četly jejich maminky. Neslyšely by nic o zlé čarodějnici, o lebkách na jejím plotě, o hadech v jejích vlasech a rozeklaném jazyku!“ protestuje Silomil. „Takto zjednodušovat pohádku nelze!“

A pak se polokočky diví, že jich víc a víc potřebuje pomoc psychologa! Místo normálních pohádek, kde vystupují hodné postavy, dětem vyprávějí o lebkách na plotě a hadech ve vlasech. Ideální před spaním pro pěkný sny! Polokočky jsou prostě a krátce šílený!




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

K tomuto dílu není zatím žádný komentář.

Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor