Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Řetěz moci Irián 23 díl

03. 12. 2021
0
0
137
Autor
katt-chan

Řetěz moci Irián 23.díl    https://povidkyodkat.blogspot.com/

Snažím  se vstřebat dění posledních dní, kdy se potvrdily zprávy o matčině smrti. Na farmu poslali její náušnice, kterých by se nikdy dobrovolně nevzdala.  Chození sem a tam mě uklidňovalo. V rukou jsem pevně držel to jediné co mi po ní zbylo. „Pane Rene. Pane Rene!“ Arian hulákal přes celé pole, i když viděl, že tam stojím. Opřel si ruce o kolena a snažil se v předklonu vydýchat. „Pane Rene.“ Chtěl mi to říct, ale místo toho se rozkašlal. „Klid. Nadechni se a řekni co se stalo?“ Muselo to být něco důležitého, jinak by se nesnažil vypustit duši, když mě hledal. „Někdo ve městě tvrdí, že vaše matka stále žije. Nikdo neviděl žádný hrob ani tělo. Jediné co přinesli jako důkaz lidem byli její šaty nasáklé krví. Hned na to je dali spálit.“ Arian se znovu nadechnul a dál mluvil dokud to ze sebe všechno nedostal. „Je tu naděje, že je stále mezi námi. Můžu to v tichosti prověřit a dozvědět se víc.“ Tahle rána pro mě byla příliš čerstvá na to, abych dokázal normálně uvažovat. Stále mi to celé připadalo jako sen, z kterého se nemůžu probudit. Stranil jsem se farmě i místním lidem. Dokonce ani Mel jsem k sobě nepustil, i když se o to snažila. „Ariane já cítím, že žije. Pořád je tady.“ Dal jsem ruku na srdce. „Pane RENE!“

„Rychle pomozte mi. Musíme ho dostat dovnitř.“ Stráže přispěchali k Arianovi a pomohli donést pana Rena do pokoje. „Co se stalo?“ Mel okamžitě otevřela dveře a pustila je do domu. Arian se k ní otočil hned jak uložil pána do postele. „Řekl bych, že omdlel vyčerpáním. Myslím, že nespal ani nejedl. Vždycky se snaží vypadat silně.“ Podívala se na něj. Opravdu se o něj bála. „Nechám vám ho tady. Musím něco neodkladně zařídit. Vrátím se co nejdřív.“ Arian popadl svou starou brašnu pokrytou prachem a byl pryč.

Mel si sedla na kraj postele a dotkla se Renova zpoceného čela. Vytáhla kapesníček a kapky zlehka otřela. Nechtěla ho probudit, když konečně usnul. Ještě chvíli se dívala jak se mu pravidelně zvedá hrudník, než se odvážila vzdálit. Nechala pootevřené dveře  a v nedaleké kuchyni chystala silný vývar a jednoduché jídlo. Pokaždé, když uslyšela sebemenší hluk nakoukla jestli se Renovi nic nestalo. Nechtěla, aby se tak brzo probudil a opět se uzavřel do sebe. Byl jako bloudící duše, která nemůže najít klid. Tentokrát mu musím pomoct a nenechám se odradit. Pokud se mu to nebude líbit může si klidně jít. Pevně rozhodnutá se vrátila s podnosem do pokoje. Cítila, že se na ní dívá. Ty oči jí propalovaly a nenechali na pochybách, že v ní vidí nepřítele. „Pomůžu ti.“ Chtěla jsem ho podepřít, ale vyškubnul se. „Já to zvládnu.“ Trochu se vzepřel, než spadl zpátky do přikrývek. „Buď si necháš pomoct nebo nedostaneš najíst!“ Temperament, který v sobě doteď držela se dral na povrch. „Nemám hlad.“ Houknul slabě z postele. „Vstávej. Okamžitě vstaň!“ Znovu jsem ho podepřela. Tentokrát se s mou pomoci dokázal narovnat. Opřel se o polštář do sedu. „Tady.“ Dám k němu malý stoleček na nožičkách a přinesu podnos s jídlem. „Jez.“ Vybídnu ho, ale místo toho se v tom nimral. „Dej mi to.“ Vzala jsem mu lžící a nabrala. „Aaa… otevři.“ Konečně se na mě podíval. Nejdřív byl v šoku, než si uvědomil o co se snažím. „Nemám hlad.“ Otočil hlavu na druhou stranu a zabořil ji do polštáře.

Odhodila jsem lžíci zpátky do vývaru, až pár kapek vyšplouchlo. Vzala jeho hlavu do dlani a otočila k sobě. „Dokud jsi tady, budeš  jíst co ti dám a nenecháš jediné zrnko. Je ti to jasné?“ Párkrát stlačím jeho tváře, až našpulil pusu. Skrz smáčknuté rty procedil. „Dobře. Pusť. Pusť mě.“ Když jsem ho pustila uznal, že prohrál. Nabral si lžíci vývaru a snědl jí. Následovala další a další, až byla miska prázdná. „Stačí?“ Měl špatnou náladu a navíc byl v tuhle chvíli bez síly, aby mohl odporovat nebo odejít. „Později ti donesu večeři.“ Zase se naštval. Poznám to podle toho jak krčí čelo. Nakonec to vzdal. „Dobře.“ Zívnul a zavrtal se do postele. Asi zjistil, že nemá cenu se dohadovat. Stejně bych vyhrála. „Dobrou noc.“ Nevím jestli mě slyšel, protože okamžitě usnul.

Později večer jsem si vzala košík, kde bylo oblečení potrhané při sběru a práci na sadu. Použila jsem několik záplat. Konečně hotovo. Protáhla jsem se a chtěla si vzít košík ponožek, které potřebovali zašít. V tom se z Renova pokoje ozvalo sténání. Okamžitě vstanu a nedbám na rozházené ponožky po zemi, které jsem ještě před chvíli měla na klíně. Ren mě potřeboval. Vběhla jsem do pokoje a viděla jak sebou hází. Vezmu jeho ruku do své. Okamžitě se chytil jako by na mě čekal. Sevření bylo tak pevné, až prsty bolely. „Klid. To bude dobré. Jsem tu s tebou.“ Šeptám mu ta slova, dokud se neuklidnil a nepovolil sevření. Vezmu si v obývacím pokoji šití a vrátím se. Rozsvítila jsem si malou lampičku a šila. Po očku pozorovala spícího Rena. „Mami.“ Vyšlo mu z úst. Kvůli Renovi jsem byla smutná. Ten smutek se přenesl i na mě. Znovu nechám nedodělanou práci a přisednu na lůžko. Dotknu se jeho ramene, abych ho ukonejšila, když se vzbudil. Okamžitě mě objal.    


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru