Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 458 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Hudba na Písmáku - Portrét Boba Dylana
datum / id11.12.2021 / 526907Vytisknout |
autorK3
kategorieMedailonky lit. osobnostíDalší dílo autora
zobrazeno509x
počet tipů13
v oblíbených2x
do výběru zařadilGora,
Prolog

Hudba na Písmáku

Hudba na Písmáku - Portrét Boba Dylana

 Jméno Bob Dylan jsem poprvé zaregistroval v patnácti letech poté, co jsem si náhodně koupil časopis Sedmička. Byl v něm otištěný český překlad textu jeho písně Blowin‘ in the Wind – Odpověď poletuje ve větru. Píseň jsem si hned vzal za svou, neboť to bylo přesně to, co jsem chtěl slyšet. Znal jsem výborný film Cesta ke slávě o Woodym Guthriem a tahle píseň s kytarou byla v podobném duchu.

Vyšla na jeho druhé desce z r. 1963, The Freewheelin’ Bob Dylan – Nespoutaný Bob Dylan.

V textu autor nikoho nepoučuje, jenom pokládá otázky, při kterých ovšem mrazí:

 

Kolik moří musí přeletět bílá holubice
než spočine na břehu?
Jak dlouho ještě musí létat dělové koule,
než se je navždy zakážou?“ 

 

V tu chvíli byl Bob můj nejoblíbenější zpěvák. A svými písněmi mě doprovází celý život.

Na stejné desce je píseň A Hard Rain‘s A-Gonna Fall – Přijde hrozný liják, kde otec zpovídá svého syna, který mu popisuje zničenou Zemi po blíže neurčené katastrofě. Končí těmito slovy:

 

A co teď uděláš, můj modrooký synku?
A co teď uděláš, můj drahý chlapče?
Vrátím se zpátky, než ten déšť spustí,
do temnot nejhlubších a nejtemnějších lesů,
kde tolik lidí žije z ničeho
a kde jejich řeky překypují granulemi jedu,
kde se domov v údolí mění ve vlhké a špinavé vězení,
kde je tvář kata vždy dobře skrytá,
kde je hlad k nevydržení a na duše se zapomnělo,
kde i černá je barvou, kde i nula je číslem,
a budu o tom vyprávět a přemýšlet, budu to říkat a dýchat,
budu to volat do skal, ať mě slyší každičká živá duše,
budu stát na mořské hladině, dokud se nezačnu potápět,
svou píseň budu znát, ještě než začnu zpívat,
a přijde déšť,
přijde hrozný liják.

 

6. a 9. srpna 1945 svrhli Američané atomové bomby na Hirošimu a Nagasaky. Po výbuchu padal černý, radioaktivní déšť. Jak asi muselo být Japoncům, když tu píseň poprvé slyšeli? A jak jim muselo být, když Dylan v r. 1994 zpíval její podmanivou verzi (nikdy ji líp nezazpíval), v japonské Naře, v doprovodu symfonického orchestru? Při jejím poslechu mívám husí kůži po celém těle: https://www.youtube.com/watch?v=tZZjoaV2lBc

Na druhém albu je i protiválečná píseň Masters of WarHej mistři válek, jejíž text se zase zažírá až do morku kostí. Obviňuje všechny ty mistry zbrojařských firem a politické vůdce, kteří je rozpoutávají, a rozhodně si nebere servítky. Poslední sloka zní:

 

A doufám, že zemřete,
a váš skon přijde co nejdříve.
V kalném odpoledni
půjdu za vaší rakví
a budu se dívat, jak vás spouštějí
na smrtelné lóže,
a budu stát nad vaším hrobem,
dokud se neujistím, že jste vážně mrtví.

 

Jedna z verzí v působivém videoklipu: https://www.youtube.com/watch?v=EwuWL7uUFl0

 

Nejvíc ho ovlivnil písničkář Woody Guthrie. Uvědomil si moc a sílu slova. Vycházel ale i ze starých tradicionálů, bluesových a lidových písni, ale i z irských balad. Je to znát na jeho první vydané desce.

Ale písní Song to WoodyPísnička pro Woodyho, z prvního alba Bob Dylan, jako by se s Gutriem loučil. Oprostil se od napodobování jeho způsobu zpěvu a začal být sám sebou. Začal zpívat svým zvláštním, krásným nenapodobitelným hlasem s nosovým přízvukem. Škarohlídi a puritáni mu nemohli přijít na chuť a prohlašovali, že to není zpěv. To je ale jenom jeden z mýtů o Bobu Dylanovi. Kdo by v šedesátých letech čekal, že bude někdy zpívat Sinatru? Nikdo nedokáže zacházet s hlasem tak plasticky jako on.

V té době vznikla zlatá série skvělých alb s neuvěřitelnými nahrávkami. Vybrat z nich deset nejlepších není možné, natož jednu jedinou.

 

The Freewheelin’ Bob Dylan – Nespoutaný Bob Dylan byla druhá deska, kterou vydal. Krom zmíněných skladeb obsahovala i další známé písně. Girl from the North Country – Dívka ze severního kraje a Don’t Think Twice, It’s All Right – Nech to plavat, to je dobrý.

 

Třetí studiové album je The Times They Are A-Changin’ – Časy se mění.

Titulní skladba je označovaná jako jeden z nejslavnějších protestsongů všech dob. I u nás zlidověla, především zásluhou Marty Kubišové a stala se neoficiální hymnou období let 1968 a 1989. Mně se ale nezdá tak docela jako protestsong, proti ničemu neprotestuje. Spíš bych ji nazval poselstvím, které se má rozletět ke všem lidem, do všech koutů světa.

Písní With God on Our Side – Bůh na naší straně se kriticky a s nadhledem obul do celých dějin USA.

 

Another Side of Bob Dylan – Bob Dylan jinak je čtvrté Dylanovo album.

Nejzávažnější na něm je impresionistická vzletná Chimes of Freedom – Zvonkohra svobody. Styl písně plné metafor nazval Allen Ginsberg jako řetězec záblesků obrazů. Je poplatná v každé době. Začíná slovy:

 

Kdesi daleko mezi skonem slunce a nesouvislým zvoněním půlnoci
jsme se schovávali v jedněch dveřích, hrom burácel
a jeho majestátné údery bily do stínů tak, že to znělo
jako záblesky zvonkohry svobody,
blýskající za válečníky, jejichž síla netkví v boji,
blýskající za uprchlíky na bezbranné cestě útěku
a za každičkého poraženého vojáka této noci –
nemohli jsme spustit oči z té šlehající zvonkohry svobody. 

 

Není nutné zpívat si tuhle píseň právě v dnešní době?

A ještě úryvek ze skladby My Back Pages – Mé minulé kapitoly:

 

Karmínové plameny provlečené mýma ušima
šlehaly do výšky, mocné pasti
pulsovaly ohněm na žhnoucích cestách,
po nichž mne místo map vedly mé myšlenky.
Už brzy se potkáme na hraně,“ – řekl jsem
hrdě a s rozpáleným čelem,
ale tenkrát jsem byl o tolik starší,
teď jsem mladší než tehdy…

 

Páté studiové album Boba Dylana zní Bringing It All Back Home – Vrátím to, kam to patří.

Je první ze tří pokladů téhle jeho rané éry. Na desce ho už doprovázejí studioví hudebníci a je plná krásných písní. Těžko dát některé přednost před ostatními. Nejdřív jsem poznal Mr. Tambourine Man – Hej, vy s tou tamburínou, prostřednictvím The Byrds.

V té době začal psát nejsurrealističtější texty, plné jinotajů, na nichž si vylamovali zuby i nejzkušenější literární kritici. Jako na textaře měli na Dylana největší vliv avantgardní umělci Brechtem počínaje, Poundem, T. S. Eliotem, Rimbaudem, a Burroughsem a dalšími beatníky konče.

Úvodní je svižná a hudebně barevná skladba Subterranean Homesick Blues – Podzemní stejskavý blues.

Je „zasažena“ elektřinou.

(Ezra Pound: „Pohyb proniká všemi směry jako elektřina z obnaženého drátu.“)

Skladba vás vtáhne přímo do centra dění. Elektřinou je doslova nabitá. Jako by tu vystřelovala do všech stran a skladbu hnala kupředu. Předznamenala převratný směr, kterým se hodlal vydat:

 

Johny je v suterénu,
míchá si lék,
já jsem na dlažbě
a přemejšlím o vládě.
Chlap v trenčkotu,
s odznakem, ale bez práce,
říká, že má zlej kašel
a že za něj chce dostat zaplaceno.
Bacha, kluku,
jde o něco, cos udělal,
buhvíkdy,
ale teď to děláš zas,
tak se radši zdekuj
a najdi si novýho kamaráda.
Chlápek s čepicí z mývala
ve velkým kotci
chce jedenáct dolarovejch bankovek
a ty jich máš jen deset. 

 

Ve filmu Don‘t Look Back Dylan skladbu ztvárnil formou komplexního mediálního ideogramu zastoupeného třemi hlavními složkami: hudbou, obrazem a textem, kde text navíc povýšil nad ostatní dvě složky. Tím vznikl pravděpodobně vůbec první propagační videoklip: https://www.youtube.com/watch?v=1inL6s1htio

Jen tak jakoby nic se v něm mihne Allen Ginsberg…

Další moje velmi oblíbená skladba je It’s All Over Now, Baby Blue – Už je po všem, smutné dšvče. Je plná nostalgie a to mám rád.

Elektrická je na albu zatím jen polovička desky, ale i tak to bylo pro některé pravověrné folkaře příliš veliké sousto...

 

Ve stejném roce zahrál na Newportském festivalu elektricky píseň Maggie’s Farm – Maggiina farma a způsobil hotový poprask. Nikdo předtím nehrál hlasitějšího hudbu. Pete Seeger, zarytý folkař, který festival organizoval, se mohl zbláznit. Traduje se, že tam tenkrát běhal se sekyrou, aby přeťal dráty.: https://www.youtube.com/watch?v=G8yU8wk67gY

 

Highway 61 Revisited – Znovu na dálnici 61 je v pořadí šesté studiové album Boba Dylana, s doprovodnou, plně elektrifikovanou kapelou. Druhá ze zmíněné zlaté Dylanovi éry. Někteří odborníci ji označují za jeho nejlepší desku. Časopis Rolling Stone ji dokonce prohlásil za čtvrté nejlepší album všech dob.

Hned úvodní, všeobecně známá Like a Rolling Stone Jako tulák je převratná. Vyšla i na singlu a byla to do té doby nejdelší nahrávka, která kdy na singlu vyšla. Dylan hledal něco oduševnělejšího, opravdu přesvědčivého jako rhythm and blues, ale s folkovou senzitivností. Teprve tady se mu to opravdu podařilo. Ačkoliv folk-rockem se tenkrát označovaly už jiné nahrávky dřív, opravdový folk-rock byla až tahle nahrávka.

Byl to nový směr. Skutečný folk-rock.

Dylan:

Pokud hovoříte o tom, co pro mne bylo klíčovým posunem, musím říci, že Like a Rolling Stone, protože jsem to napsal poté, co jsem přestal, doslova jsem přestal zpívat a hrát, a pak jsem zjistil, že píši tuto píseň, tento příběh, tento vydávaný kus dlouhý snad dvacet stránek, a z toho jsem vybral Lika a Rolling Stone a upravil to jako singl. Když jsem napsal tohle, už jsem nechtěl psát román…“

Deska krom jiného obsahuje i vzletnou Ballad of a Thin Man – Balada o hubenném muži a taky stejnojmennou Highway 61 Revisited – Znovu na dálnici 61, která mi svým vstupem připomíná Řbitov zvířátek od Stephana Kinga:

 

Bůh řekl Abrahamovi: „Zabij pro mě syna.“
Abé na to: „Člověče, děláš si ze mě srandu?“
Bůh řekne: „Ne.“ Abé řekne: „Cože?“
Bůh řekne: ‚Dělej si, co chceš, Abé, ale
až příště uvidíš, že jdu, radši uteč.“
A tak Abé řekne: „Kde ho teda mám zabít?“
A bůh řekne: „Tam na dálnici 61.“

 

Ale hlavně mou nejoblíbenější Desolation Row – Ulička bezútěšnosti, jež v sobě titulem spojuje Desolation Angels – Andělé zoufalství Jacka Kerouaca s románem Cannery Row – Na plechárně Johna Steinbecka. Skladba plná skrytých významů bývá přirovnávána k Pusté zemi T. S. Eliota anebo také k feliniovskému filmu o délce jedenáct minut a dvacet jedna vteřin odehrávajícího se v klaustrofobickém prostoru, v postranní uličce za bohémským doupětem. Působí jako kruh pekla, ale takový, že by vám nevadilo, kdybyste do něj byli odsouzeni. Zde verše posledních dvou strof: (Takhle zvýraznil hned tuhle první výtvarník Dave McKean: https://i.pinimg.com/originals/7c/a5/80/7ca5807ab9505a71d94e267b0da4e5af.jpg)

 

Buď pochválen Neronův Neptun,
Titanic vyplouvá za úsvitu
a všichni křičí:
Na čí straně jsi?“
A Ezra Pound a T. S. Eliot
se perou na kapitánském můstku,
zpěvačky kalypsa se na ně přitom smějí
a rybáři drží květiny
mezi okny moře,
v němž plují spanilé mořské panny,
a nikdo se nemusí nijak zvlášť zabývat
Bezůtěšnou uličkou.

 

A poslední strofa:

 

Ano tvůj dopis jsem dostal včera
(zhruba ve chvíli, kdy se rozbila klika u dveří),
když ses ptala, jak se mám,
to měl být jako vtip?
Všichni ti lidé, které zmiňuješ,
jasně, že je znám, jsou to hrozní slaboši,
musel jsem si přeskupit jejich obličeje
a dát jim všem jiná jména.
Právě teď se mi špatně čte,
další dopisy mi neposílej,
ledaže bys je odeslala
z Bezútěšné uličky.

 

U nás píseň podrobně rozebírá ve své eseji Mýtus Boba Dylana český autor Jakub Guziur.

A já jsem si píseň drze dovolil použít ve svém podivném příběhu Stalo se na Seči a docela jsem si ji tam užil…

 

Blonde on Blonde Blond na blond je první rockové dvojalbum v historii rocku. Už jenom zvukem se vymyká. Dylan ho chtěl mít za každou cenu rtuťovitý a kovový, a to se podařilo. Album bývalo považované za jeho vrchol. Začíná kontroverzní dvojsmyslnou Rainy Day Women #12 & 35Ženy pro zlé časy 12 a 35, (je to zároveň slangový výraz pro ubalenou cigaretu marihuany).

Bob před jejím natáčení oznámil, že chce, aby kapela zněla jako nesecvičená pochodová kutálka. Tak si vyměnili nástroje, dali jointa a začali do toho mlátit snad všema čtyřma. A do toho rámusu Bob spustil: „Hoděj po tobě kamenem, když se snažíš bejt hodnej…“ a „...Everybody must get stonedVšichni musí být ukamenovaní…“

Stone může totiž značit i být sjetý drogou…: https://www.youtube.com/watch?v=fm-po_FUmvM

Vyšla i na singlu a právě pro tyhle verše byla zakazovaná...

Na albu jsou nejcennější texty. Označované za vůbec nejlepší, které kdy Dylan napsal. Zmíním dvě písně: Visions of Johanna – Představy Johany začíná slovy:

 

Tak to v noci chodí – zrovna když se snažíš být úplně zticha, začnou se dít věci.
Sedíme tu bez východiska, i když děláme, co můžeme, abychom to popřeli.
A Louisa má hrst plnou deště a zkouší, co vydržíš.
Z protějšího podkroví probleskuje světlo.
V tomhle pokoji trubky topení jen tak pokašlávají.
Country rádio tlumeně hraje,
tady už opravdu není co utnout,
leda Louisu a jejího milence, tak propletené,
a ty představy Johany, které si podrobují mou mysl. 

 

Andrew Motion, Laureát básníka Spojeného království, ji označil za nejlepší text písně, jaký kdy byl napsán.

A závěrečná skladba, epická Sad-Eyed Lady of the Lowlands – Smutnooká paní z nížin

zase svojí stopáží 11:23 překonala všechno ostatní.

Tohle je nejlepší písnička, jakou jsem kdy napsal,“ řekl Dylan krátce po jejím dokončení.

Literární kritik Christopher Ricks ji přirovnává k básni Algernona Charlese Swinburneho Dolores:

 

S ústy jako rtuť za časů misií
a očima jako kouř a modlitbami jako rýmy
a stříbrným křížem a hlasem jako zvonkohra,
ach, kdo z nich si myslí, že by tě mohl pohřbít?
S kapsami, konečně dobře chráněnými,
a tramvajovými vidinami, které kladeš do trávy,
s tělem jako hedvábí a tváří jako sklo,
kdo z nich si myslí, by tě mohl nést?
Smutnooká paní z nížin,
kam podle slov smutnookého proroka nikdo nepřijde,
mé skladištní oči, mé arabské bubny,
měl bych je nechat u tvých vrat,
anebo bych měl počkat, smutnooká paní?

 

 

Po vydání alba následovaly prorocké, elektrické dech beroucí koncerty, při nichž fanoušci pravověrného folku Dylana odměnili pískáním, bučením a urážkami. Ale on přesto vyšel jako vítěz a dokázal jim, že to není nic proti folku, nýbrž pro jeho obohacení.

Chtěli z něho vytvořit mluvčího celé generace, zpěváka protestsongů, protiválečných folkových písní...

Ze všech těch škatulek, kam ho chtěli dostat, se dokázal vymanit a šel si svou vlastní cestou. Často vůči všem.

Načež se vyboural na motorce a začala jiná kapitola...

 

2.

 

Stalo se to 29. července 1966 poblíž Woodstocku. Při jízdě motocyklem ho oslnilo slunce a vyboural se. Psalo se o těžké bouračce. Ve skutečnosti to žádná vážná nehoda nebyla. Měl sice pochroumané krční obratle a nějakou dobu nosil výztužný límec, ale především našel důvod zmizet ze scény. Už měl plné zuby fanoušků, novinářů a veškerého toho mumraje kolem své osoby.

Stáhl se nenápadně do jakéhosi tajného studia ve sklepě ve Woodstocku a se skupinou The Band tu pobývali. Skládali, psali a nahrávali. Žádné oficiální album. Bob odpočíval a vrátila se mu radost a hravost z nezávazné tvůrčí činnosti a vznikaly neobyčejně krásné písně, které bohužel nebyly určeny k tomu, aby někdy vyšly.

Navzdory tomu se tajně dostávaly na povrch. Mnohé z nich byly učiněné drahokamy a ten neznámý „pirát“ to věděl, a tak to musel dělat. Vzniklo tak zase něco co tu nebylo, historie pirátských nahrávek.

Až když se rozneslo, že většina písní již mezi fanoušky koluje, rozhodl se je Bob s kapelou The Band v r. 1975 s velikým zpožděním vydat.

 

Pod názvem „The Basement Tapes – Pásky ze sklepa“.

Pro zaryté fanoušky vyšly i tzv. Úplné pásky ze sklepa – The Genuine Basement Tapes complete.“

Jsou na nich skvosty. Já mám nejradši Sign on the Cross – Znamení na kříži:

 

Zdá se, že to je to znamení na kříži. Každý den
a každou noc je vidět, jak se na kopci tvoří to
znamení na kříži. Ano, mysleli jsme, že už snad
dávno zmizelo, ale musím vám říct, přátelé,
že se obávám, že tam pořád ještě je. Ano, mohli
byste říct, že potřebujete jen trochu času, ale o tom
já už teda nevím nic, protože pták je tu a vy byste
třeba chtěli vstoupit, ale dveře budou možná zavřené.
Ale ještě jednou bych vám rád řekl, kdybych vás už
neviděl, že to znamení na kříži je právě to, co budete
možná potřebovat ze všeho nejvíc. 

 

Dylan se tu vzepjal k mimořádnému pěveckému projevu. Já si ji pouštím jen výjimečně a chráním ji sám před sebou jako poklad z toho důvodu, aby se mi náhodou nestalo to, že by se mi zprotivila: https://www.youtube.com/watch?v=67jziwsxTOw

Taky se mi moc líbí obal alba. Nejvíc ze všech jeho alb. Víc, než obal beatlesovského Seržanta, kterého mi připomíná.

 

V 67. roce vydal dlouho očekávané nové album, které mělo dle fanoušků překonat po všech stránkách předešlé Blonde on Blonde.

Vyšlo pod názvem John Wesley Harding a fanoušci i kritici se nestačili divit.

„Co to je?“ pokládali si zklamaně otázky. „Je to folk, nebo country, či rock?“

Nebylo to nic z toho. Anebo od každého něco. Jednoduše řečeno, byla to Dylanova hudba. Chtěl zase vybočit ze zajeté koleje a to se mu povedlo. Deska má zvláštní zádumčivý, jakoby starosvětský zvuk a ráz. To podtrhuje i obal desky v retro stylu, na kterém je Dylan jako kovboj, mezi zvláštně ustrojenými hudebníky skupiny Bengaly Bauls. Ta tam byla surrealistická symbolika alba Blonde on Blonde. Ta tam bylo jeho elektrické nadšení.

Album obsahuje nezvykle krátké skladby o kovbojích, desperátech a tulácích, s přímočarými, úspornými texty protkanými narážkami na Bibli. Jedna píseň se ale vymyká svou důležitostí. Je to mimořádná All Along the Watchtower – Okolo strážní věže. Stal se z ní velký hit. Slyšíme tu ozvuky Izaiášova proroctví a Knihy Zjevení. Píseň končí slovy:

 

Venku v dálce vrčela divoká kočka,
blížili se dva jezdci, začala kvílet meluzína.

 

Vzpomínáte na Jméno růže Umberta Eca? Tak jeho příběh začíná...

V současnosti ji Dylan často zpívá na závěr svých koncertů jako zlatý hřeb večera. Obvykle v bouřlivém rockovém podání a fanoušci se z ní mohou zbláznit. Mně se i tak líbí, ale přesto ji mám nejradši v poklidné původní podobě. Mohl bych ji tak poslouchat tisíckrát za sebou a pořád by se mi líbila. Už ten její vyťukávaný rozjezd mě fascinuje.

U nás z alba zlidověla skladba I’II Be Your Baby Tonight – Dnes v noci budu tvůj miláček. U nás ji úspěšně zpívali Greenhorns.

Celé album je dnes svojí důležitostí považováno za stěžejní.

 

Jestli Bob své příznivce předešlou deskou překvapil, tak tou, co přišla po ní, Nashville Skyline – Nashvillská silueta, doslova šokoval.

Dylan nahrál country desku.

U mnohých rázem klesl ke dnu. Country hudba se tehdy ani moc nepovažovala za hudbu. Spíš se řadila mezi takové venkovské popěvky hospodských křupanů.

Rozverný obal, na němž se na nás hlavní protagonista v klobouku culí a kyne na pozdrav, jako kdyby si z nás dělal blázny a zdravil: „Čau hoši.“

Ale myslel to vážně.

Proměnil se tu v jakéhosi nahodilého zpěváčka z venkova, který si jen tak pobrukuje country. No pane jo. Htak nás přivítal hned úvodní písničkou, předělávkou své staré písně Girl from the North Country – Dívka ze severního kraje. Překvapivě ji zazpíval jako duet se svým přítelem Johnny Cashem a přivedl fanoušky v úžas. Hlasem takřka klukovského jelimánka zde působí jako Johnyho mladší bráška. Jen tak hala bala si přitakává s Cashovým dunivým hlasem předpotopního proroka a výsledek je nadmíru překvapivý. Takhle spolu zkoušeli i One Too Many Mornings – Jedno ráno navíc, jenže ta se na album nedostala. Tohle je alespoň záznam z jejího nahrávání: https://www.youtube.com/watch?v=LVdlF3Eih28

 

Dylan změnou hlasu zase narážel do zdi nechápajících. Při následujících koncertech potom docházelo k úsměvným situacím, kdy na něj fanoušci pokřikovali:

Zpívej jako Bob Dylan!“

A on jim odpovídal:

Ale vždyť já jsem Bob Dylan, stále stejný Bob Dylan. To jenom vy jste se změnili a vidíte ve mně někoho jiného…“

Na desce je také erotická, spíš pornografická, Lay, Lady, LayLež, dámo, lež. (...na mé mosazné posteli…) Při ní mi naskakují před očima obrazy Gustava Klimta. Měla být ústřední melodií ve filmu Půlnoční kovboj, jenže Dylan nestihl termín. Přesto nezapadla a stal se z ní hit.

Moje nejoblíbenější je příjemná, uklidňující Tonight I‘II Be Staying Here with You Dnes v noci zůstanu tady s tebou:

 

 Vyhodím lístek z okna,
kufr tam hodím taky,
starosti hodím ze dveří,
už je nepotřebuju,
protože dnes v noci zůstanu tady s tebou.

 

Nelíbila by se ta pohoda všem?

Přítomnost Dylanovy magické osobnosti v oblasti country zapůsobila tak, že přímo vedla k vzedmutí zájmu o tento žánr a způsobila country rockovou horečku sedmdesátých let.

 

Desátá studiová deska Self Portrait – Autoportrét všeobecně zklamala a byla považována za jednu z nejslabších, ne-li nejslabší. Obsahuje dvacet čtyři písní, často tradicionálů a písní převzatých od jiných umělců. Deska nevyvolala ani tak odpor nebo zklamání, nýbrž všeobecný posměch. Dylan ji ve svém životopise tvrdošíjně obhajuje:

Je to skvělé album. Je tam spoustu zatraceně dobré muziky...“

Nebyl tak daleko od pravdy. Když rozmýšlí, jak dál, mívá ve zvyku vydat něco jako předzvěst něčeho lepšího. Tuhle desku počítám za jednu z nich. Já si ji rád poslechnu. Některé skladby jsou fakt dobře zazpívané.

Dnes se album za tak špatné nepovažuje. Jsou na něm některé výborně zazpívané skladby. Hlavní potíž je v tom, že je to neuspořádaná různorodá všehochuť.

Abych nezapomněl na obal. Autorem je sám Bob. On totiž krom jiného výborně maluje.

 

New Morning – Nové ráno je jedenácté studiové album vydané v r. 1970.

Po propadu Dylanových akcií, jež způsobil Autoportrét, se tu Bob vrátil do lepší formy a znovu si získal přízeň fanoušků. Z obalu se na nás podezíravě dívá chlápek zarostlý jako desperát vystřižený ze zatykače z Divokého západu, vlastním jménem Robert Zimmerman. Možná by se album mohlo poměřovat s Johnem Wesley Hardingem, ale chybí mu takový hit jako All Allong… Nejznámější je na ní If Not for YouKdyby nebylo tebe a stejnojmenná píseň New Morning. Tu první zpívala Olivia Newton-John a také George Harrison.

Kdo zná film Big Lebowski, ví, že písničku The Man in Me zpívá rovněž Bob. Vychutnává si ji tak, že máte chuť se spolu s ním jen tak poflakovat, hrát kuželky a popíjet whisky. Z celé desky je patrná domovská atmosféra, jíž si užíval.

 

O rok později v roce 1971 Dylan vydává experimentální román Tarantule. Psal ho šest let. Zahrává si tu s proudem vědomí, surrealismem i nonsensuální poezií. Je to útlá knížečka složená z krátkých textů. Mám ji sice doma, ale zatím jsem ji nedokázal přečíst. Je to těžký kalibr básní v próze, na který jsem si ještě netroufnul. Brzy to ale bude, a věřím že někteří Písmáci ji určitě znají a dokáží ji ocenit víc než já.

 

V 73. roce vyšel soundtrack k filmu Pat Garrett & Billy the Kid.

Jde o film Sama Peckinpaha. Dylan k němu složil hudbu, a navíc si ve filmu zahrál záhadného vrhače nožů jménem Alias. Postava působí stejně tajuplně jako on sám a film, už tak hvězdně obsazený, ještě víc okořenila.

V Soundtracku se vyskytují dvě písně.

Billy.

V ní se zpívá:

 

Přes řeku na tebe mířej pušky,
muž zákona je ti na stopě, rád by tě lapil,
stejně tak by tě rádi dostali lovci odměn,
Billy, nelíbí se jim, jak si běháš po svobodě.

 

A jeden z největších hitů Knockin‘ on Heaven‘s DoorKlepu na nebeskou bránu. Je to jedna z Dylanových písní, které mohu poslouchat stále dokola. Umírající Pat Garrett říká mámě:

 

Mámo, sundej mi ten odznak,
už ho nikdy nepoužiju,
stmívá se, stmívá se tak, že ani nevidím,
mám chuť zaklepat na nebeskou bránu.

 

Když je Bob poprvé zazpíval Peckinpahovi, vytryskly filmaři slzy dojetím.

 

O pár měsíců později vyšla deska jménem Dylan.

Je jediná, za kterou se její autor stydí a nejradši by ji vymazal ze světa. Jednalo se o paběrky vyřazené při natáčení z již beztak slabšího Autoportrétu.

Společnost Columbia Records ji docela sprostě vydala Dylanovi na truc za to, že na dvě další alba podepsal smlouvu s jinou společností Asylum. Takže neměl na její vydání žádný vliv. I obal je nejhorší, jaký kdy Dylan měl.

 

Následovaly Planet Waves – Planetární vlny z r. 1974, jejíž obal si autor rovněž namaloval. V ní z mého pohledu jako by zase tápal a nabíral dech. Za zmínku stojí dvě rozdílné verze písně Forever Young Navždy mlád. Dylan ji napsal pro svého syna Jakoba. Takhle dokáže měnit písně a vytvářet zcela rozdílné songy.

A potom písnička Wedding Song Svatební píseň a DirgeŽalozpěv.

 

20.6.1974 vyšlo koncertní dvojalbum Before the Flood – Před povodní.

Jde o záznam tří koncertů v Los Angeles. Celé turné Tour ‘74 bylo první stadionové turné v dějinách rocku. Když zpíval v písni It‘s Alright, Ma (I‘m Only Bleeding) sloku o tom, že i americký prezident musí někdy stanout nahý, objevil se spontánně les rukou s rozžatými sirkami a zapalovači. I to se stalo poprvé v historii populární hudby. Odtud obal dvojalba: „Věděli jsme, že jsme přítomni něčemu velikému,“ zmínil fotograf, jenž to moře blikajících světel vyfotil.

Dlouho jsem tuhle desku neposlouchal. Pochází ze závěrečných koncertů turné a Dylan to tu už hodně přehání s příliš hlučným zpěvem. Místy řve a věty ze sebe doslova chrlí a „plivá“ jako v rozhořčení. Album je řazené jako jedno z předchůdců hudebního stylu punk.

 

20.1.1975 vydal patnácté, zlomové album Blood on the Tracks – Krev ve stopách.

Dylan se oklepal a vrátil se do mistrovské kategorie. Najednou tu bylo něco, o čem se tvrdilo, že je to zase ten vrchol. Další mistrovské album s mistrovskými písněmi. Autor se krátce předtím setkal s malířem a učitelem umění Normanem Raebenem a zůčastnil se jeho meditací. Setkání ho ovlivnila natolik, že začal psát texty naprosto jinou technikou. Zatímco dřív zapisoval verše spíš intuitivně, jak ho geniálně napadala, nyní promýšlel každé slovo. Rozhodl se použít techniky určené k malířství. Vypadalo to, že se pokoušel shrnout minulost, přítomnost a budoucnost do každého zvuku a slova v textu. Začal psát vědomě a s rozmyslem jako skutečné obrazy. Dylan vysvětloval:

Norman Raeben mě naučil, jak vidět takovým způsobem, který mi umožnil vědomě vyjádřit, co jsem podvědomě cítil. Takové písně jsem nikdy nepsal, ale když jsem s tím začal, udělal jsem tohle album. Každý poznal, že je to jiné a rozdíl je v tom, že v textech je určité poselství a jsou bezčasové.“

Hudební znalci tvrdí, že podle písně Tangled Up in Blue – Zamotán ve smutku by se mohl natočit celovečerní film, a přesto by výsledek nebyl zdaleka tak uspokojivý, jako v pětiminutové písni. Zde je první sloka:

 

Jednou časně ráno svítilo slunce
a já jsem ležel v posteli
a přemýšlel, jestli se změnila,
zda má ještě zrzavé vlasy.
Její rodiče říkali, že náš společný život
nebude žádná legrace.
Nikdy se jim nelíbili podomácku šité šaty mojí mámy.
Tátovo bankovní konto jim nebylo dost velké.
A já jsem stál na kraji silnice
a pršelo mi na boty,
měl jsem namířeno na východní pobřeží
a Bůh ví, že za to, abych se tam dostal, jsem zaplatil,
zamotaný ve smutku

 

Album je smutku plné, neboť se nahrávalo v období jeho rozchodu s manželkou Sárou. Proto bývá album označováno jako rozvodové.

Krásný vkusný obal je provedený v tónu červeného vína. Dylan je na něm zachycen z profilu a jakoby v mlze.

 

V roce 1975 uskutečnil pozoruhodné turné Rolling Thunder Revue. Něco takového nemělo v hudbě obdoby. Bob se tu převtělil do kočovného herce, klauna a zpěváka, a se svou společností hudebníků kočovali jako cikánští umělci, aniž by věděli, kde příště budou hrát. Někdy ve městě, někdy jen kdesi na venkově.

Vysvětloval to takto:

Viděls někdy ty italské herecké společnosti, co kočují po Itálii? Ta italská divadla na ulici? Commedia dell‘arte? No a tímhle v tom jen pokračujeme, ale hudebně.“

Hudba měla originální zvuk opepřený steel kytarou Davida Mansvielda a podivným kvílivým zvukem houslí Scarlet Riverové, kterou Dylan přivedl přímo z ulice. Mezi asi desetičlennou kapelou byla i zpěvačka Joan Baezová. Zůčastnil se i Allen Ginsberg a mnozí další. Dylan vystupoval ve sněhové obličejové masce Pierota a ozdobeném klobouku. Někdy měl i průhlednou masku z plastu. Celé to bylo velmi působivé.

Občas někdo vykřikl: „Proč máš tu masku?“ a Bob na oplátku jemu: „Poslouchej text a dozvíš se to!“

Co ho vedlo schovávat se za masku? Vlastně to odpověděl tomu fanouškovi. Chtěl se za ní opravdu schovat, aby diváci vnímali víc slova než obličej. Ale jeho fluidum je takové, že se nedal schovat a každý ho stejně hned poznal.

Celé turné zakončili čtyřhodinovým koncertem v Madison Square Garden v New Yorku.

U nás je velmi populární skladba z alba Desire One More Cup of Cofee (Valley Below): https://www.youtube.com/watch?v=ujgqOgMIwfA.

Nedávno měl premiéru film Martina Skorseseho. Slavný režisér, velký příznivec Boba Dylana, v něm turné zachycuje. Já jsem film dosud neviděl, ale snad se dočkám.

 

O šest měsíců později se parta revue dala znovu dohromady a uskutečnila její druhou část. Bob tu již neměl obílený obličej, ale zarostlý strništěm vousů, s čelenkou nebo různými čepci připomínal Ježíše. Koncert na nekrytém stadionu ve Fort Collins se natáčel pro živé album Hard Rain. Pršelo, hudebníkům probíjely kytary, ale stejně se hrálo jako o život. Promočení diváci nic nenamítali, trpělivě déšť snášeli a jako zfanatizovaní Dylana hltali.

Tak jak zpívá na této desce, nikdy víc nebyl v souladu se svým uměleckým projevem. Výsledek je tvrdý a vizionářský. Album je označované jako jedno z prvních v žánru Punk.

Démonicky tu zpíval například skladbu Shelter from the Storm: https://www.youtube.com/watch?v=12rUOLtbQDk

 

6.1.1976 vyšlo album Desire – Touha.

Na obalu dalšího výborného alba je Dylan jako lovec kožešin. Po úspěchu předešlého mělo i tohle úspěch. Významný britský týdeník NME ho dokonce označil albem roku. Úvodní skladba Hurricane pojednává o černošském boxerovi Rubinu „Hurricanu“ Carterovi, který byl nespravedlivě odsouzen za vraždu. Stal se z ní hit a svou vahou přispěla ke Carterovu pozdějšímu propuštění.

Mně se nejvíc líbí skladba Oh, Sister – Ach, sestro, která je pro mě velmi smutná.

 

Další, osmnácté album vydal v roce 1978 a jmenovalo se Street – Legal – (Povoleno na ulici). Bylo přijato dost vlažně. Je na něm ale skvělý Sen?or (Tales of Yankee Power) – Seňore (Příběhy o yankeejské moci), má výborný text i melodii: https://www.youtube.com/watch?v=lrxzJL8z0W8. Zde jsou první verše:

 

Seňore, seňore, víte, kam vlastně směřujem?
K Licoln County Road, nebo k armagedonu?
Připadá mi, že už jsem tu byl.
Je na tom něco pravdy, seňore?

 

 

Po koncertu v San Diegu 17. listopadu 1978 nastala v Dylanově tvorbě další pozoruhodná proměna. Měl mystický zážitek a prošel konverzí.

Jeho slovy:

Tam v pokoji byl přítomen kdosi, kdo nemohl být nikdo jiný než Ježíš… Skutečně jsem měl zážitek znovuzrození, jestli to chcete tak nazvat… Ježíš na mne vložil svou ruku. Byla to fyzická záležitost. Cítil jsem to všude kolem. Cítil jsem, že se mi chvěje celé tělo…“

Zcela změnil směr tvorby a vydal tři křesťanská alba gospelů.

 

První z nich, celkem devatenácté studiové album z r. 1979 Slow Train Coming – Pomalý vlak se blíží, bylo nejlepší, protože bylo rockové.

Rockové gospely…? Ano.

Má výstižný vkusný dvoubarevný obal. Je na něm znázorněna stavba železnice. Zatímco zvednutý krumpáč evokuje kříž, blížící se vlak příchod víry. Alespoň tak to vidím já. Spolupracoval tu s Markem Knopflerem a to se mu vyplatilo. Album má skvělý zvuk a je kompaktní. Nejsilnější je první Gotta Serve Somebody – Někomu sloužit musíš a závěrečná skladba When He Returns – Až se vrátí. Ta je zádumčivá a Bob tu zpívá neuvěřitelně.

Já mám však nejraději Precious Angel – Vzácný anděli:

 

Vzácný anděli pod sluncem,
jak jsem měl vědět, že to budeš právě ty,
kdo mi ukáže, jak jsem byl zaslepený a ztracený
a jak chatrné jsou základy, na kterých stojím?

 

Vlivný redaktor časopisu Rolling Stone, Jann Wenner napsal:

Hudebně to je snad nejlepší Dylanova deska, vzácné setkání inspirace, touhy a talentu, které společně spojují sílu, vizi a umění. Bob Dylan je největším zpěvákem naší doby. Dokonce se mu ani, objektivně vzato, nikdo nepřibližuje. Jeho všestrannost a pěvecká zkušenost jsou nedostižné. Jeho rezonance a cit vyčnívají nad všechny jeho současníky. Je tu víc, než jeho schopnost zacházet se slovy, víc, než jeho pronikavé pochopení, největším Božím darem je mu jeho hlas.“

Za první skladbu Gotta Serve Somebody dostal cenu Grammy za nejlépe zazpívanou rockovou píseň. Před samotným ceremoniálem s hudebníky skladbu navíc vylepšili a nakonec ji zahráli v lepším provedení než tu, za kterou cenu získal. S kapelou a ženským gospelovým sborem to tu parádně rozjel: https://www.youtube.com/watch?v=0MzyBv4yOPU

Jaký paradox proti starému tvrzení, že neumí zpívat

Pozorný posluchač si to ale musel uvědomit už dávno v roce 1961. Tenkrát jako zcela neznámý úžasně zpíval v newyorkském klubu Gaslight Café, například skladbu West Texas: https://www.youtube.com/watch?v=PGy2wFs92xU

 

Další, Saved Spasen, bylo 20. studiové album.

Kritici ho strhali. Rozhodně není tak dobré jako předešlé. Je víc gospelové a méně rockové. Ale cenné je naopak v tom, jak se tu Dylan oddával víře.

Písně zpíval i na koncertech fanouškům navzdory. Bob si prosadil svou a nakonec si všichni zvykli.

Mně se líbí jednoduchá otázka v písni What Can I Do for You? – Co pro Tebe mohu udělat? Mluví za všechno o obsahu alba:

 

Vytrhl jsi mě z otroctví a obnovil mé nitro,
ukojil jsi hlad, jenž byl stále popírán,
otevřel si dveře, jež žádný člověk nemůže zavřít, a otevřel si je dokořán.
A vyvolil sis mě jako jednoho z mála,
co mohu pro Tebe udělat já?

 

Shot of Love – Dávka lásky je jeho jednadvacáté studiové album. Poslední z trojice křesťanských alb. Jednoduše řečeno dozvuky křesťanského osvícení. Je znát, že už se tu pomalu vrací ke světské hudbě. Nahrávání se zúčastnila spousta slavných hudebníků, např. Ringo Staar, Ron Wood či Jim Keltner.

Albu to však příliš nepomohlo, z trojice křesťanských alb je nejslabší.

 

Na 22. albu Infidels – Bezvěrci spolupracoval s Markem Knopflerem. Zcela se už vrátil ke světské hudbě. Náboženské motivy a různé výjevy či narážky z Bible ovšem provází celou jeho pěveckou dráhu. Na obalu je Dylanův zarostlý portrét s brýlemi.

S Knopflerem dali dohromady skvělé album. Je to znát třeba na tomhle videu, všichni jsou v pohodě a to se odráží v hudbě kapely i zpěvu:

Don’t Fall Apart on Me Tonight - Jen se mi tu dnes večer nesesyp https://www.youtube.com/watch?v=di6wU11_4Wg

Jenže nebylo předurčené, aby opravdu vyšlo. Bob se na poslední chvíli rozhodl ho přepracovat. Verze, která nakonec vyšla, bohužel už není zdaleka tak kvalitní. Navíc vyřadil některé nejlepší skladby, jako rockovou odpichovku Foot of PrideZpupná noha a nádhernou znepokojivou píseň Blind Willie McTell – Slepý Willie McTell, kterou zpíval jenom s klavírem, kterým se sám doprovázel: https://www.youtube.com/watch?v=_uf5gi3E_rQ

 

Viděl jsem šíp v zárubni dveří,
kde stálo: „Tato země je zatracena
od New Orleans
až po Jeruzalém.“
Projel jsem východní Texas,
kde padlo mnoho mučedníků,
a vím, že nikdo neumí zpívat blues
jako Slepý Willie McTell.

 

K úvodní písni Jokerman Šprýmař existuje zajímavý videoklip po způsobu ideogramu básníka Ezra Pounda. Na pozadí textu se tu k němu střídá související slavná umělecká díla a výjevy: https://www.youtube.com/watch?v=1XSvsFgvWr0

Nakonec vyšla horší verze, ale i tak bylo album nejlepší za posledních osm let.

 

23. album nese jméno Empire Burlesque – Empírová burleska.

Dylan bloudil, nevěda který zvolit směr. Jediná písnička z alba, která vyniká, je Dark Eyes – Temné oči. Zpíval ji i s Patti Smith.

Jinak se k albu nijak nevracím.

 

Obdobné to bylo s dalším, 24. albem Knocked Out Loaded – Vyřízený a namazaný.

Najal spousty hudebníků, ale ani tady to nebylo moc platné. Jedna píseň ale stojí za to. Jedenáctiminutová Brownsville Girl – Brownsvillská dívka. Sama o sobě je lepší než zbytek na albu. Rád ji poslouchám.

Kritici album rovněž nepřijali. Dylan prohlásil znechuceně, že je to jedno, že často i lepší alba se málo prodávají...

 

Ani 25. album, Down in the Groove – V zajetých drážkách, nebylo o mnoho lepší. Kritici ho roznesli na kopytech. Většina na něm jsou převzaté skladby.

 

Tři předešlá alba byl asi největší pokles v Dylanově hudební dráze. Nejspíš chtěl, aby zněl mladě jako současný střední proud, ale málem se v něm utopil. Šel proti sobě a moc se mu to nepovedlo. Kritici ho nešetřili. Začali ho brát jako odepsanou, dávno vyhaslou hvězdu, jíž není pomoci.

 

Bob se ale naproti tomu velmi úspěšně podílel, společně s Georgem Harrisonem, Jeffem Lynnem a Royem Orbisonem, na projektech superskupiny Traveling Wilburys.

 

3.

 

V r. 1989 přišlo Oh Mercy – Ach slitování.

Jestli ho všichni odepisovali, tak tady byl Dylan zpátky ve formě a kritikům vytřel zrak. Postavil se na vlastní nohy. Album bývá dokonce označované za jeho nejpropracovanější studiové album. Velmi se mi líbí barevný obal v divokém rytmu tančícího páru. Odpovídá hudbě.

Deska začíná písní Political World – Politický svět.

Dylan se zmínil, že v ní navazuje na skladbu With God on Our Side ze třetího alba. Má švih:

 

Žijeme v politickém světě
kde mír vůbec není vítán,
odhánějí ho od dveří, ať jde dál,
anebo ho postaví ke zdi. 

 

Mohla by k ní jít do páru i třetí skladba alba, Everything Is Broken – Všechno je rozbité, na jejímž konci zpívá: 

 

Zlámané ruce na rozbitých pluzích,
porušené smlouvy, porušené sliby,
prasklé roury, rozbité nástroje,
lidé překrucují porušená pravidla.
Ohař vyje, skokan kváká,
všechno je rozbité. 

 

Ostatní písně jsou již klidné. Nejhezčí je náboženská Ring Them Bells – Rozezvučte zvony. Jedna ze slok zní:

 

Rozezvučte ty zvony za slepé a hluché,
rozezvučte ty zvony za nás všechny, kdo jsme zůstali,
rozezvučte ty zvony za pár vyvolených,
kteří budou soudit zástupy, až hra skončí.
Rozezvučte ty zvony za čas, který letí,
za dítě, které pláče,
když zemře nevinnost

 

Je tu i pomalá a zádumčivá Man In the Long Black Coat – Muž v dlouhém černém plášti, za kterou si já představuji kupříkladu Johnyho Cashe...

Poplatná je Disease of Conceit – Nemoc z domýšlivosti. Lze za ní dosadit jakéhokoliv diktátora či vůdce. A mohli bychom se při ní možná všichni zamyslet i nad sebou. Končí slovy:

 

Dnes v noci má spousta lidí potíže
kvůli nemoci z domýšlivosti.
Spousta lidí dnes v noci vidí dvojmo
kvůli nemoci z domýšlivosti.
Ta ti nalhává, jak jsi úžasný,
a křiví ti pohled,
našeptává ti,
že jsi příliš dobrý, než abys umřel,
a oni tě pak pohřbí od hlavy až k patě
kvůli té nemoci domýšlivosti.

 

Under the Red Sky – Pod rudým nebem je 27. studiové album.

Na černobílém obalu je v podřepu zachycený zamyšlený Dylan v pusté krajině. Obal souzní s hudbou, která je strohá, bez příkras. Mně se docela líbí syrový zvuk alba a rád se k němu vracím. Suverénně nejlepší je čtvrtá píseň v pořadí Born in Time – Zrozen v čase:

 

Za osamělé noci,
v mihotavém hvězdném prachu bleděmodrého světla
přicházelas ke mně v černobílé,
když jsme byli vytvořeni ze snů.

 

Je na něm ale i několik dalších písní, které stojí za to. Třeba apokalypticky laděná Cat’s in the Well – Kočka je ve studni.

 

V roce 1991 obdržel cenu Grammy za celoživotní dílo. Při ceremoniálu mu ji předával Jack Nicholson. A Dylan zahrál s kapelou odvázanou Masters of War – Mistři válek.

 

U příležitosti 30 let Dylanovi tvorby zorganizoval Neil Young v Madison Square Garden velkolepý koncert, tzv. Bobfest. Zůčastnilo se množství největších hvězd, které ovlivnil. Hráli jeho písně. Pro mě skvělý Lou Reed – Foot of Pride nebo Johny Winter – Highway 61 Revisited, či Richie Havens – Just Like a Woman. Stevie Vonder zpíval Blowin’ in the Wind a sám Neil Young zahrál impozantně All Along the Watchtower v Hendrixově stylu.

Dylan nakonec „zabroukal“ Song to Woody…

 

Načež vydal dvě alba tradicionálů a lidových písniček a zase překvapil. Good As I Been to You – v r. 1992 a World Gone Wrong – v r. 1993. Velmi výstižný je videoklip k písni Blood in My Eyes – Krev v mých očích. Dylan si v černobílém videu jen tak kráčí městem a na požádání rozdává autogramy, úsměvy, občas něco prohodí na pozdrav. Postupně se k němu přidává čím dál větší hlouček všech možných vzhlížejících obdivovatelů, jdou v jeho stopách: https://www.youtube.com/watch?v=nz542iQchN4

 

25. května 1997, den po svých narozeninách, Dylan náhle onemocněl. Začaly se objevovat titulky, že bojuje o život. Brzy přišlo vysvětlení. Lékaři mu našli vzácné infekční onemocnění zvané histoplazmóza – zánět osrdečníku. Šlo o prudký zánět.

Jak se mu mohlo podařit natočit album, jež tak záhadně předvídalo blízkost smrti, v níž se ocitl? Asi mu pomohl jeho Precious Angel, o němž zpíval na albu Slow Train Coming.

Album jménem Time Out of Mind vyšlo 30. září 1997 a předčilo veškeré očekávání.

Šlo o učiněné zmrtvýchvstání. Hned v první písni Love Sick – Zamilovaný nám dává autor na odiv svůj krásný hlas, jež tu zní spolu s uhrančivou hudbou jako valící se Mississippi.

Za zásadní skladbu na albu je však považovaná Not Dark Yet – Ještě není tma, v níž Dylan jako by předpověděl svou blížící se nemoc. Skladba končí slovy:

 

Narodil jsem se tady a umřu tu proti své vůli,
vím, že se zdá, že jsem v pohybu, jenže stojím na místě,
každý nerv v těle mám tak jalový a otupělý,
už si ani nevzpomínám, před čím jsem sem přišel uniknout.
Neslyším ani šepot modlitby,
ještě není tma, ale už se stmívá. 

 

Skvělá je Cold Irons Bound Spoutaný v chladných železech, doslova nabitá chladnou elektřinou: https://www.youtube.com/watch?v=9hO-83CIVKM

A poslední Highlands – Skotská vysočina. Stopáží je delší než Sad-Eyed Lady of the Lowlands. Zpívá ji tu pomalým tempem celých 16 min. a 34 s.

Album bylo dokončené dřív, než přišly jeho zdravotní potíže. Při vyhlašování cen Grammy triumfoval. Deska zvítězila ve všech kategoriích a stala se albem roku. Při předávání cen Bob vysoce ocenil své muzikanty a zavzpomínal, jak byl na koncertě Buddyho Hollyho:

Stál jsem tři stopy od něj a on se na mě podíval, a já mám pocit, že byl – neřeknu vám, jak nebo proč – nějakým způsobem s námi po celou dobu, co jsme dělali tuhle desku...“

Časopis Newsweek ji označil za možná nejlepší album od Blood on the Tracks. Sám Dylan o něm prohlásil: „Je to děsivá deska, protože i já se cítím děsně. Nejsem v souladu s ničím… Její cynická otevřenost může až šokovat. Není tam nic navíc.“

 

Místo smrti se tu ale naopak zrodil nový Dylan. Asketický. S kamennou tváří falešného hráče pokeru. Po své těžké nemoci nejspíš dbá na správnou životosprávu.

Již předtím bývaly mnohé jeho desky označovány za comeback. Stejně tak i tohle. Já si ale myslím, že zde je teprve na začátku jediného velkolepého comebacku, který touhle deskou jenom začal a pokračuje až dodnes celou sérií skvělých desek.

 

V roce 2000 vznikl film Wonder Boys – Skvělí chlapi. Dylan k němu na požádání režiséra a Micka Douglase, který hrál jednu z hlavních rolí, zazpíval videoklip, za který obdržel Oskara. To je on: https://www.youtube.com/watch?v=L9EKqQWPjyo

 

S dalšími alby udržuje neobyčejně vysoký standard. Love and Theft – Láska a krádež, z r. 2001. Výborná hudba. Snad nejvíc si ji užívá ve swingové odpichové Summer Days – Letní dny. Při koncertech ji rozjíždí na plné pecky a spolu s hudebníky si ji v sólech doslova vychutnává; pohoda, volnost a radost ze života z ní prýští jako pramen.:

 

Letní dny, lehký noci jsou pryč,
letní dny i lehký noci jsou pryč.
Vím o jednom místě, kde se pořád ještě něco děje.

Mám na kopci dům, venku v blátě vepře,
mám na kopci dům, venku v blátě se válejí vepři.
Mám dlouhovlasou ženskou s královskou indickou krví.

Všichni připravit – pozvednout číše a zazpívat!
Všichni se připravte pozvednout sklenky a zazpívat
Stojím na stole a připíjím králi.

Jedu nížinou cadilakem,
holky mi říkají: „jsi vyčpělá hvězda.“

 

A mně se zdá, že čtu povídku od Francise Scotta Fitzgeralda...

 

V roce 2003 hrál hlavní roli ve filmu Masked and Anonymous – Inkognito.

Bob si tu zahrál sám sebe, jediného zpěváka chystaného charitativního koncertu. Film plný hvězd neměl moc komerční úspěch. Já na něj ale nedám dopustit, viděl jsem ho třikrát a díval bych se znovu. Je v něm ukryto spousta úryvků z Dylanových textů a narážek na jeho písně.

 

Další výborné album plné skvělých skladeb Modern Times – Moderní časy, vyšlo v r. 2006.

 

Together Through Life – Spolu životem, v roce 2009.

Na jeho zadní straně je, světe zboř se, fotografie českého fotografa Josefa Koudelky.

 

O rok později v roce 2007 měl premiéru pozoruhodný film: I’m Not There – Beze mě: Šest tváří Boba Dylana.

Pět herců a jedna žena hraje různá období v Dylanově životě. Mně se nejvíc líbí desetiletá tvář z období Woodyho Guthrieho, kterou hraje čtrnáctiletý černošský herec a zpěvák Marcus Carl Franklin. Jediný tu skutečně sám zpívá. Skvělý výkon předvedla i Cate Blanchettová, která hraje Dylana z 66. roku.

On i ona jako by skutečně Dylanovi z oka vypadli.

Po výtvarné stránce je suverénně nejlepší období Rolling Tunder a Pásků ze sklepa. Obsahuje vynikající písně s nostalgickou náladou.

 

V r. 2009 vydává nečekaně vánoční album Christmas in the Heart – Vánoce v srdci s tradičními americkými vánočními písničkami. Bůh ví, co ho k tomu vedlo. Má rád děti.

Prostě jsem k tomu dospěl,“ vysvětloval lakonicky.

Možná jim chtěl udělat radost nebo jen upevňoval svůj věhlas a chtěl nabrat nový dech. Já jsem jeho prostřednictvím poznal americkou vánoční klasiku.

 

35. studiové album z r. 2012 má název Tempest – Bouře

Náš časopis Rock a pop načmáral na obálku velkým písmem:

Bob Dylan kráká jako starý havran.“

A nebyl daleko od pravdy. Já bych se přimluvil za vranuchu. Ovšem netvrdil bych, jak se psalo, že už má hlas vymletý a zničený věčným koncertováním a že už jinak zpívat nebude. Pravda je taková, že zpíval chraplákem proto, že tak zpívat chtěl.

Jon Pareles do New York Times napsal:

Zpívá energicky, jeho chraplavý, zahleněný křik není zcela melodický a už vůbec ne laskavý. Je to pořád Bob Dylan, otlučený a nesmlouvavý, a zodpovídá se jen sám sobě.“

Zatímco závěrečná skladba je věnovaná Johnu Lennonovi, nejdelší, stejnojmenná Tempest pojednává o zkáze Titaniku. Dylan jako starý moudrý vypravěč se nechal inspirovat filmovým trhákem Jamese Camerona s Leonardem DiCapriem a Kate Winsletovou v hlavních rolích.

 

Třicátým šestým albem Shadows in the Night – Stíny noci zase překvapil. Po kolikáté již?

Nečekaně nahrál desku starých dobrých hitů Franka Sinatry. Dylan mu chtěl vyjádřit poctu a prodloužit životnost jeho písním. To se mu podařilo dokonale. Kupodivu už nemá vymletý hlas… :).

Randal Roberts z Los Angeles Times je označil za:

...překvapivě prosté a citově syrové, jako všechno od tohoto umělce. Album odráží obrovskou sumu celoživotních emocí, tlumočenou s nebojácností skokana z útesu, vytáčejícího salta a riskujícího dopad do vody na břicho.“

Zkrátke Rebel bez příčiny. Jenom dodám, že já, odchovanec Beatles, jsem už jenom to jméno, Sinatra, nesnášel, to přece nebyl žádný big beat. Ach, jak jsem byl nedospělý. Teprve Bob mi ukázal, jaký to byl skvělý zpěvák.

 

7. dubna 2016 vydavatelství Columbia Records oznámilo, že Dylan přijde s další sbírkou standardů pod názvem Fallen Angels – Padlí andělé.

Americký kritik Jim Farber poznamenal:

Představa, že Dylan se svým skřehotavým hlasem bude zpívat písně spojované s nejlepšími interprety slaďáků, se zdála naprosto šílená. Obě alba ale fungují opravdu krásně a tohle pokračování se mi líbí stejně jako první.“

Obě desky obdržely nominace Grammy za nejlepší tradiční vokální popová alba.

 

S jídlem roste chuť, ba přímo neutuchající hlad. Dokázalo to první Dylanovo trojalbum Triplicate, vydané 31. března 2017. Na zvědavé otázky novinářů odpověděl:

Když jsem si uvědomil, že jde o širší věc, než jsem si myslel, že obě tyto desky tvoří jen část obrazu, tak jsme pokračovali a natočili tohle. Měl jsem o nich určitou představu, ale neuvědomoval jsem si, nakolik se dotýkají podstaty života a lidských potíží, jak skvěle jsou jejich texty a melodie provázané, jak relevantní jsou vůči každodennímu životu a jak jsou nematerialistické.“

Komplet má jednoduchý, ale velice vkusný a decentní obal.

 

*

 

Píše se rok 2021. V květnu bylo Bobu Dylanovi osmdesát let a stále si nedá pokoj. Jeho poslední autorské album vyšlo loni pod názvem Rough and Rowdy Ways – Drsné a neurvalé způsoby a je opět skvělé.

Zatímco přední část obalu se kymácí v divokém tanci a uvnitř je retrofotografie, na zadní stránce na nás hledí portrét Johna Fitzgeralda Kennedyho. Aby ne. Celý druhý disk dvojalba, celých sedmnáct minut, nám Dylan pomalým tempem úchvatně vypráví o atentátu na Kennedyho a o dalších výrazných osobnostech a skutečnostech šedesátých let i o jejich náladě.

 

Bojím se, aby se něco nestalo dřív, než to dopíšu. Ale jak jsem se zmínil, jeho Vzácný anděl nad ním pravděpodobně drží ochrannou ruku. Bob hraje sto koncertů ročně ve svém nekonečném turné, které trvá od osmdesátých let. Už to není ten mladý potřeštěný kluk a lá Charlie Chaplin, co se v r. 1961 pustil odvážně do New Yorku. Je to elegantní šarmantní pán, ze kterého ale stále vyzařuje nevídaný magnetismus. Jeho kapela je s ním dokonale sehraná. Když přijde na jeviště, diváci ztichnou a povstanou, jako při příchodu slavného dirigenta na koncertě vážné hudby, a vzápětí začnou tleskat nekonečným potleskem. A když hudebníci začnou hrát, nikdo už nepíská a nekřičí, všichni mu visí na rtech a poslouchají jeho slova, tak jak si to vždycky přál.

 

Dočetl jsem se, že Dylan občas hraje na kytaru ve školce, kterou navštěvuje jeho pětiletý vnuk. Děti potom doma vyprávějí o podivném kytaristovi, který jim zpívá hrůzostrašné historky..:).

I z toho by si mohli naši hudebníci vzít příklad.

 

Jako první hudebník v historii dostal Pulitzerovu cenu, obdržel 11 cen Grammy, filmového Oskara a Zlatý glóbus. To nepočítám mnohá uznání jež se mu dostalo od hudebníků, literátů a kritiků.

V roce 2016 obdržel Nobelovu cenu za literaturu. Je to poprvé, co tuto cenu získal hudebník a textař. Známý zpěvák Leonard Cohen se k tomu vyjádřil takhle:

Dávat Dylanovi Nobelovu cenu za literaturu je podobné jako dávat Mount Everestu medaili za to, že je nejvyšší hora...“

 

Dnes je na Boba Dylana pohlíženo jako na vizionáře a na ikonu, která šla vždy napřed po neprozkoumaných cestách. Vzhlíží k němu zpěváci a hudebníci všech možných žánrů, bez rozdílu věku.

Držím v ruce komplet 4 CD s názvem Chimes of Freedom. Je na něm 72 písní Boba Dylana v podání rozličných současných i starších světoznámých zpěváků a skupin, které Dylan ovlivnil. Jsou na něm hvězdy jako Johny Cash s Awett Brothers, Elvis Costelo, Joan Baez, Sting, Ziggy Marley, Sinéad O´Conor, Pete Townshend, Patti Smith, Mark Knopfler, Paul Rodgers, Kesha, Eric Burdon, Diana Krall, Adele, Brian Ferri, Pete Seeger, Kris Kristofferson…

 

K nám do Česka se Dylan dostal až v roce 1995 na pozvání Václava Havla. Kdo jiný z politiků by ho v té době asi pozval? Oba spojuje odhodlanost a zarputilost, s jakou dokázali jít proti zdi.

Povýšili tím u nás populární hudbu na něco víc, než je „jen populární hudbu.“

 

---

 

 

Zdaleka jsem o něm nenapsal všechno, co by si zasloužil. Nevyzdvihl jsem např. jeho krásné milostné písně. Vynechal jsem například jména hudebníků, spoluhráčů a skupin, se kterými na jednotlivých albech a koncertech hrál. Opomenul jsem desítky stejně kvalitních písní a jejich textů. Je jich tolik, že by tenhle text byl ještě daleko delší.  

Zdroj použitých úryvků textů:

Bob Dylan – Lyrics/Texty 1962-2001.
S laskavou podporou nadace Preciosa a společnosti Datart International, a.s.,
a s morální podporou Václava Havla.
Překlad: Gita Zbavitelová a Michal Bystrov.
Nakladatelství KALICH.

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

09.01.2022 19:53:20dát kritice tipK3

Tak jsem to přece jen trochu zpřehlednil.

06.01.2022 09:16:54dát kritice tipK3

8hanka, dík.

01.01.2022 00:21:09dát kritice tipUmělec

Chápu tu nezměrnou lásku, ale on strašně mečí.

14.12.2021 15:34:33dát kritice tipK3

Luboši, dík. Problém je v tom, že právě ty největší hity se nejdřív oposlouchají a teprve potom nastupují ty nenápadné skladby, a uvědomíš si jejich sílu a životnost. Ale to určitě znáš. O Dylanovi se tvrdí, že své skladby zpívá nejlépe on sám. Takže děkuji. Jsem rád, že ses stavil.

14.12.2021 09:55:01dát kritice tipKočkodan

 

Karle, to tedy kloboucek dolu. Bob pro mne sice není takový hrnek caje jako pro tebe, ale rada jeho písní mým zvukovodum lahodí. A nekteré zatracene moc. Vypíchnul bych napríklad Lay, Lady, Lay a Knockin‘ on Heaven‘s Door.

Mám cédécko, které pred lety nazpíval Brian Ferry – jsou na nem samé cover verze písní pana Roberta. Treba by te zaujaly.

14.12.2021 09:04:17dát kritice tipK3

Proč? Záleží n povaze. Na překlady já nemám. Za nás angličtina nebyla a učil jsem se trochu jen jako samouk. Takže to ne.

14.12.2021 03:06:16dát kritice tipKamamura

K3 - já bych se přimlouval za to, abys to překládání zkusil, protože směrem do češtiny nemusíš umět ani tak dobře anglicky, stačí umět dobře česky (opačným směrem bohužel platí totéž, a proto se našinec neobejde bez koraktury rodilého mluvčího). Nebo to pojměme jako přátelskou soutěž, vyber text písně a oba se pokusíme o překlad, a pak je můžeme porovnat, a diskutovat nad tím, proč nám ta naše verze připadá lepší. ;-) Ze zkušenosti vím, že při správném mindsetu dokáže spolupráce/civilizovaná soutěž člověka obrovsky motivovat. Tady kolega Uličný přeložil text písně Hurt od Nine Inch Nails, já se na to zítra večer, až bude čas, ještě pořádně podívám, a třeba to bude začátek něčeho nového a zajímavého. 

Cokoliv, co by zavánělo tebou zmiňovaným dobrodružstvím, svrbí mě prsty a mozkové závity. 

13.12.2021 22:34:30dát kritice tipK3

Nezkoušel. Zkoušel jsem kdysi Beatles a byl to propadák. Na Dylana bych si netroufl, angličtinu moc neovládám, a vím že je to nesmírně těžké, ty jeho dvojsmyslné výroky, metafory, to není jen tak. Chce to básnický cit a skvělou angličtinu. Můj syn umí angličtinu výborně ale básně ho moc nezajímají a to by se v překladu odrazilo. Ale koukám že tu máš samé písničky a přitom máš rád Londona jako já. Zkus napsat povídku, je to dobrodružství... Dík za čtení.

13.12.2021 21:19:11dát kritice tipUličný

 Zkoušel si sám Boba Dylana překládat. Jestli ne, tak to zkus, je to docela zábava. 

Docela mne mrzí, že překlady básníků tu moc nejsou. 

13.12.2021 20:51:46dát kritice tipK3

Tak to jsem si myslel, nějak mě to rozesmálo.

13.12.2021 20:49:03dát kritice tipKamamura

Bytař je zločinec, který se specializuje na vykrádání bytů.

13.12.2021 20:33:35dát kritice tipK3

Kamamura, kdo je bytař? Asi jsem zaspal dobu...

13.12.2021 20:31:20dát kritice tipK3

Literární kritiku, díky za poznámku, příště se polepším. A dík za vánoční pozdrav:).

13.12.2021 20:18:291 tipů dát kritice tipK3

No jo, Ireno, máš pravdu. Bowieho jsem četl i Renatu, nějak jsem zapoměl že byli v té kolonce.

13.12.2021 18:51:39dát kritice tipKamamura

Zaujala mě tato věta (je na začátku, takže na ní člověk narazí bez velké námahy):

"Píseň jsem si hned vzal za svou, neboť to bylo přesně to, co jsem chtěl slyšet."

Zajímavé je na ní hlavně to, že si tímto způsobem počínají i náboženští konvertité (narozdíl třeba od bytařů, kteří si neberou to, co chtějí slyšet, ale to, co se dá nejlépe prodat). 

13.12.2021 17:53:21dát kritice tipLiterární kritik

Technická poznámka - při uvádění hypertextových odkazů je lépe neuvádět URL, protože zhoršuje čitelnost textu, a místo toho definovat jako odkaz přímo relevantní část textu.

13.12.2021 17:32:19dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

V dubnu 2021 snake /Bowie/, pak bixley /Hudební Popelky/, blackie /Sabaton/ a nyní ty:-).

Taky bych se zapojila, mám ráda šansony, ale není na to čas...

13.12.2021 17:08:54dát kritice tipK3

Irčo, začala s tím blacksabbath 6.5.21 o skupině Sabaton. Chtěl jsem na ni navázat, ale chvíli mi to trvalo.

13.12.2021 16:54:20dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Karle, vůbec není za co. Konečně byla příležitost zmínit se!

Možná by bylo dobré založit nějaký klub - Hudba na Písmáku, napíšu snakeovi, on s tím tuším zde začal. 

 

13.12.2021 16:52:54dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Karle, zájem jsi určitě vzbudil! Myslela jsem to tak, že bys to třeba rozčlenil na jednotlivá období a napsal, co je pro každé období typické jak literárně, tak hudebně. Dylan sice vydával alba skoro každý rok, ale zřejmě za jeden rok nedošlo k tak velkému posunu, to byla vždy záležitost až několika let. Ale já to nemohu posoudit,to bys musel posoudit Ty jako znalec jeho díla, zda by to bylo nosné. Každopádně ještě jednou díky.

13.12.2021 16:46:57dát kritice tipK3

Renato máš pravdu, urřitě by bylo lepší řádkovat to v původních verších, ale měl jsem strach, že by se to ještě víc protáhlo. Zrovna tak s těmi jednotlivými alby by se to mohlo rozepsat... a tak dál. Kdybych měl ale vypisovat těch nepřeberných turné a stovky živých koncertů, z nichž je většinou každý jiný, tak nevím, takhle jsem už toho měl po krk. A rozebírat zas jen několik písní do podrobna, tak je to dle mě lepší takhle.Chtěl jsem jen vzbudit zájem, dá se to lehce vyhledat na internetu. Mockrát dík za komentář.

13.12.2021 16:32:241 tipů dát kritice tipK3

Irčo, moc děkuji, udělalas mi radost. Těch balad jsem tam moc nedal, většinou jsou dlouhé. Kniha by se dala ještě někde objednat, vyšlo doplněné vydání, ale ani tam už nemůže být všechno.  Nejdřív jsem si myslel, že to tu přejde jen tak bez zájmu, a o to větší radost mám z toho, že ti, opravdu skalní příznivci Písmáku to zajímá. Dík za výběr, i když mám za to, že náleží tomu o kom jsem to psal. Zmínila ses tu hezky i o mně. Jsem z toho celý nesvůj. Ještě jednou dík za tvůj milý komentář.

13.12.2021 16:14:36dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Karle, nejsem příliš velký příznivec těchto žánrů, ale naprosto jsi mě do toho vtáhl. Chápu, že jsi potřeboval v medailonu postupovat chronologicky, vývojově, a mapovat jednotlivá alba a s tím související proměny textů i hudební stránky. Pro mě by bylo přístupnější jít třeba po tematice jednotlivých písní s jejich citacemi (ty bych odsadila a možná jim dala veršovou formu), po opakujících se motivech i změnách daných životními zvraty. A v souvislosti s tím popsat charakter hudebního doprovodu. Díky za hudební odkazy.

13.12.2021 15:31:542 tipů dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Přečteno a vyposlechnuto, Karle!

Bob Dylan mi až na pár známých písní zůstal neznámý, tak jsem ráda  za tvůj obsáhlý medailon.

Dílo je to na jeden lidský život až ohromující, Dylen jistě talentovaný a charismatický člověk, výborný muzikant i básník. Pěkné je, že se přes vyprávění Dylanova životního i profesního příběhu dozvídáme také něco o tobě. Z tvého náhledu na zpěvákova/básníkova alba, písně, texty i osobnost jako takovou si vybírám jeho i tvůj životní postoj /občas hlavou proti zdi/, obhajoba míru, víry, "chlapáckého" - přímého, čestného přístupu k věcem kolem nás, který imponuje a přesvědčí.

Z vyposlechnutých odkazů jsou mi bližší balady. 

Ráda bych sehnala i knihu s texty, o které je v diskusi zmínka. 

Díky, Karle, za pečlivost, se kterou je text připraven, ta se tu nevidí každý den. Dávám do oblíbených a do výběru.

 

13.12.2021 14:29:52dát kritice tipK3

Děkuji i všem za tipy. Mají svou váhu.

13.12.2021 14:27:39dát kritice tipK3

Majaksi, je, ale zkus to vydržet, třeba postupně, dík. Jak znám Renatu, tak ta si to přečte. Nezáleží na tom kdy.

13.12.2021 14:14:01dát kritice tipJanina6

Zvu sem bixley. Tu to bude zajímat!

13.12.2021 12:34:52dát kritice tipMajaks

Fajn.

Ale je to strasne dlouhy.

13.12.2021 10:20:28dát kritice tipK3

StvN, to je pravda, jeho melodie jsou nedílnou součástí, i když jemu samotnému záleželo především ta textech.

13.12.2021 10:16:06dát kritice tipK3

Jano, jsem moc rád že ses zastavila. Ono Dylana je těžké překládat, vystihnout i metafory, ukryté myšlenky. Jak zmiňuješ ten překlad, tak já mám obě ty knihy. "Víc než jen hlas" mám rovněž, to už je dávno, co to vyšlo... Původně jsem to chtěl dát jako esej, ale to je tu také jenom pro eseje krátké... Je dobré znát text i zpěv samozřejmě, zpěv u něho ale nelze opomenout protože i zpěvem se vyjadřuje víc než kdo jiný.  Závidím ale tomu, kdo angličtinu ovládá. Ještě jednou dík.

13.12.2021 09:54:32dát kritice tipJanina6

Správná poznámka, ono se to samozřejmě nedá (a nemá) oddělovat, hudba a text a v ideálním případě i interpretace jsou v písni "srostlé". Jen u některých žánrů (třeba šanson) prostě pro mě má text větší význam, musím vědět, o čem ten člověk zpívá. Když budu na nějakou hudbu tancovat, tak rozumět až tak nepotřebuju.

13.12.2021 09:24:32dát kritice tipStvN

Musím říct, že text samotný bez hudby a zpěvu nemá potřebnou sílu, aby mě zasáhl, ať už se podívám na Dylana, nebo například Cohena či Horáčka, je to hudba a zpěv, co činí báseň tím, čím nakonec je a čím ve mně rezonuje.

13.12.2021 09:03:18dát kritice tipJanina6

Výborný článek, zdráhám se mu říkat „medailonek“, úctyhodným rozsahem je to spíš pořádné medailonisko .-) Dylan je i pro mě srdeční záležitost, ale přiznám se, že jsem ho vždycky vnímala víc jako básníka a textaře, než zpěváka. U písní mě totiž zajímá na prvním místě text. A ty jeho jsou úžasné. Zalistovala jsem znovu výborem „Texty 1962 -2001“ a taky útlejší knížkou „Víc než jen hlas“, kde je jen několik jeho textů vedle dalších (od Simona, Brela atd.) Přitom jsem si znovu uvědomila, jak moc záleží i na překladateli. Třeba píseň „Is your Love in Vain?“ v přebásnění Františka Novotného začíná takhle:

„Řekni poctivě jestli mě miluješ / nebo jen dobrou vůli dokázat mi chceš / jestli mě potřebuješ aspoň z poloviny / jak mi povídáš / nebo jen pocit viny / někde v sobě máš /“. Zatímco v tom rozsáhlém výboru, který překládali Gita Zbavitelová a Michal Bystrov, to zní takhle:

„Miluješ mě, nebo jen projevuješ dobrou vůli? / Potřebuješ mě aspoň z poloviny tak, jak říkáš, nebo máš jen pocit viny?/“

Musím říct, že první verze mě naprosto nadchla, druhá mi přijde jako „strojový překlad“. Ale to jen tak na okraj. Ideální je určitě číst přímo originál, ale tak dobrá v angličtině bohužel nejsem.

13.12.2021 09:00:45dát kritice tipK3

StvN - jsem rád, že ses zastavil a budu ještě radši, když se napodruhé stavíš, pokud se ti to podaří přečíst. Já třeba vůbec nechápu zdejší básníky, že to přecházejí bez povšimnutí...

13.12.2021 08:16:59dát kritice tipStvN

Bob Dylan je i můj oblíbený zpěvák. Přiznám se, že jsem si jeho texty nikdy nepřekládal, ale když to tak vidím, asi si pořídím nějakou knihu, jak píše aleš-novák.

Medailonek si budu číst postupně. Díky za něj. Je super, že obsahuje odkazy. Klidně by asi šlo odkazovat i na Spotify.

11.12.2021 23:11:09dát kritice tipaleš-novák

Tohle vydalo Argo 2018, texty 1961-2012... ono toho teď vycházelo spousta, kvůli osmdesátinám...

11.12.2021 22:58:13dát kritice tipK3

Ony asi vyšly ještě jedny texty s překlady od někoho jiného, mám dojem. Já to mám v jedné knize... Ale to nevadí. Dík, je vidět, že víš o čem je řeč.

11.12.2021 22:50:24dát kritice tipaleš-novák

Ty tři knížky Dylanových textů s českými překlady mám v knihovně na čestném místě.... vynikající počin...

11.12.2021 22:46:14dát kritice tipK3

Dík, aleši.

11.12.2021 22:43:39dát kritice tipaleš-novák

***



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2022, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor