vítr hvízdá do uší

neví, že se nesluší

číst myšlenky

co lezou ze sklenky

skoro v rumu utopený

myšlenky padlý ženy

v alkoholu odložený

co drtí zdravý úsudek

a pyšní se jen navenek

snad hloubkou významu

a pachem z úst po ránu

horší než ta opilá žena

co tu teď leží a sténá

je to tvoje slídění

jakého je mínění

komu dá svůj hlas

až přijde volební čas

vždyť myslí jen kde maj' otevříno

kde na sekeru jí podaj víno

přivěj nám raději čerstvý vzduch

ať už zmizí ten strašný puch

výpary nočního milování

teď prosící o smilování

však marno vzývat ducha prázdný sklenky

je to jako v zimě čekat na pomněnky

každý den chvěla se a bála večera

však dnes večer zase před ním klečela

a pak pozvedla roh zástěry

svědka snad tisícáté nevěry

ne, nebyla nevěrná svému muži 

k sobě samé úcta se úží

prázdná sklenka tříští se o hranu stolu

střep projíždí tepnou a pak padá k zemi dolů

žena už nevidí stříkat svojí krev

v uších stále ale slyší větru řev

pak hlášení průvodčího: "Frídek místek"

její poslední myšlenka: "strčte si do prdele ten volební lístek"