Tůně v lehké baladě

Tůně v lehké baladě

Viděl jsem jak se světlo vžíralo do hutné tmy.

Jak se zrcadlilo na hladině vody.

Smích a radost se mi zableskly v dávných vzpomínkách.

Ano, na tento kámen si pamatuji. Jako dítě jsem jej viděl mnohokrát.

Mé srdce se však rázem zastavilo.

Když světlo začalo skomírat.

Velmi tiše dýchej, naslouchej.

Plamen světla už nic nezachrání. Musí umřít. Zři. Temnotě odolej.

Vidím tvář. Vrásčitou a temnou.

Bělmo jejich očí se leskne v třpytu hvězd.

Až teď jsem si jich všiml. Když všechna jiná světla pohasla. Jen ta slabá svítit zůstala. 

Tak jako zbylé světlo ve mně. 

Žbluňkání vody se nese chladným vzduchem. Tělo s tváří se jímá svitu. Toho mála co zbylo pod nebem.

Zbylý žár v mé duši skomírá, každým jeho líným krokem.

Kolem toho bledého těla pluje stín. Chová se však jinak než jeho pán. Snad jen klam. Pouhý klam. Plný strachu neovládám třes svých kolen ponořených v mělké vodě. Nač ještě čekám ? Proč tu stále jsem ? Chci se hnout, ale nemohu. Bezmocný jako ve zlém snu. Chci zakřičet o pomoc, křik se však pouze slabě line přes rty a mění v chabý šepot. 

Nyní je ten čas, kdy se chci probudit. Zavřít oči a utéci před tím ven. Utonulý však blíží se dále ke mně. Slyším jeho kosti sténat. Plíce plné vody. Slyším teď jeho hlas když ještě žil. Jak se radoval, na tom kameni opodál. Jak zpíval a bědoval. Tolikrát jsem ho slyšel rád. Ne však teď. Měl jsi hochu zůstat spát. 

Může být tolik obyčejná věc tak silný znak společných vzpomínek jako obyčejný kámen ? Například takový, který má specifický tvar. Ukotví se ve vzpomínkách, tak jako se ukotvil v těch před stovkami let. Kéž by takové uměly mluvit.