Dívám

Elektřina ještě proudí do lamp

jako krev běží mým tělem

je po ránu a čtu si ze stop lidí

v městském sněhu, který ještě nestačil roztát

v tom pološeru, ve kterém se ukrývá únor

a lovci kročejí

všechny ty kruhy, jimiž bloudíme, protože se neumíme zastavit

teď v tepnách města tohoto proudí čím dál rychleji

krvinky automobilů a autobusů, které zajíždějí až na konečnou

nebo na začátečnou

záleží jen, odkud jsi

a u bran do fabrik, z jejichž šedi mne jímá závrať

si dělníci utrhávají od úst poslední cigarety

a nadávky na svět, jež párou rostou jim u úst jako bubliny v komiksech

jen já nejsem odnikud

právě

dívám se do špinavého nebe a hledám první náznaky ptáků

andělé v podobách cikánů a průvodčích

pláčou neviditelné slzy ticha

nad všemi zpožděními světa i nad skinheady

je právě mezi dnem a nocí

kdy světlo má barvu pepře a soli

a ani ruce sevřené v pěst v kapsách nepřinášejí úlevu od zimy

však děkuji ti Pane

za mou žízeň, kterou smím hasit polibky a jinou vodou

a taky, že zimou mi dáváš naději na jaro

vím, na Kanárech je jaro věčné

ale střídání ročních dob nám dává nahlédnout do podob a změn

a také

co bychom si počali bez bláta, z něhož pokaždé stvoříš zázrak pole s obilím

které je oblevám vlastní

však těžko se to vysvětluje doma, když manželka spráskne ruce nad botami

a pes se otřese v předsíni

a tak mi prosím dej vystavit most z písku, jež propadl v mých hodinách

třeba někdo přejde

a stíny mé zbav ostří

možná se někdo zhojí

a slova moje ať promění se zpět, jestli jimi nedokážu pojmenovat

co miluji a co je můj strach

což je vlastně jedno jen  

a dosáhne kdosi mlčení

---