„Fanda semafor“                                                  motto: chceš-li boha pobavit, sděl mu svoje plány

Pan Nerad starší byl považován v třineckých železárnách za odborníka na moderní obráběcí stroje. Tak se stalo, že ho strana a vláda povolala, aby pomohl vybudovat novou výrobu v pražském ČKD.

Byl začátek padesátých let a protože odmítnout takovou nabídku se rovnalo vlastizradě, přesídlila celá rodina z malé moravské vísky až na pražský Žižkov. Národní výbor jim přidělil hezký byt v Příběnické ulici a maminka si našla práci na nedalekém mandlu.

Malému Františkovi bylo tenkrát deset let a tak bral každou změnu jako velké dobrodružství. Pod oknem mu jezdily vlaky na hlavní nádraží a hned za kolejemi byla rušná křižovatka „U Bulhara“, na které stál dopravák s bílými rukávci, píšťalkou a řídil dopravu. Malý František se na něj dokázal dívat celé hodiny a možná tehdy se zrodil jeho celoživotní sen.

Léta ubíhala, ale jeho touha po uniformě rostla s ním. Základní vojenskou službu absolvoval u pohraniční stráže a ještě než oblékl civil, přihlásil se do náborové akce k SNB. Jeho sen byl nadosah. Všechny zkoušky složil na výbornou, prošel zácvikem a potom přišel jeho nejšťastnější den.

Oblékl si zbrusu novou uniformu, vyzkoušel píšťalku a hrdě kráčel na svou první křižovatku.

Asi by to byl příběh jak z románů, který na poslední straně končí větou „ a tak tam šťastně žili dokud nezemřeli“, jenže osud zase jednou zamíchal kartami.

Ten den měl službu ve Spálené ulici, kde se právě vyměňovaly koleje a on měl za úkol řídit dopravu mezi hromadami dlažebních kostek a jiného stavebního materiálu. Už od rána byl nervozní a nedokázal se na nic soustředit. Nedávno mu krátce po sobě zemřeli oba rodiče a tak jeho mysl stále mizela kamsi jinam.

Přijela sklápěčka plná dlažebních kostek a zacouvala k chodníku. Jindy by byl asi ostražitější, ale dnes tam jen stál zády k bočnici a nepřítomně hleděl před sebe. Motor zahučel a korba se zvedla, aby vyklopila svůj náklad. Kostky se sypaly na chodník a jedna se odrazila tak nešťastně, že zasáhla Františka za ucho. Čepice letěla až k protějšímu domu a on se skácel jako podťatý.

Léčba byla dlouhá, lékaři dělali co v té době uměli, ale vážným následkům zabránit nedokázali. Fyzické zdraví se sice vrátilo, ale duševně byl František někdy v realitě, někdy zase ve své uniformě, kterou musel dávno odložit. To pak chodil po ulicích a snažil se řídit dopravu, jak byl zvyklý.

Postupem času práce psychiatrů přece jen přinesla své ovoce a František se z rušných křižovatek přestěhoval na staré město, kde v prapodivné uniformě, poskládané z toho co nabídla vetešnictví, usměrňoval davy turistů.

„ Lidičky, postupujte si dál.“

„Tohle mi tu nemůžete dělat.“

„Musíte udržovat plynulý provoz.“

Občas se s ním někdo vyfotil a dal mu pár drobných, které obratem propil. Takhle jsme ho potkávali celá léta, v létě, v zimě a nikdo mu po čase už neřekl jinak, než „Fanda semafor“. Patřil ke koloritu starého města desítky let. To, že ho najednou nebylo nikde vidět nikoho moc nepřekvapilo. Turisté nikde a všichni měli jiné starosti.

Teprve před pár týdny jsem náhodou narazil na krátkou zprávičku, která oznamovala, že Praha má o jednu pitoreskní postavičku méně, protože František Nerad už řídí dopravu na nebeských křižovatkách.

Tak klidnou službu, Fando, a hezké počasí.