Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 465 tisíc textů, miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Všední ráno
datum / id26.02.2022 / 529245Vytisknout |
autorDies
kategoriePovídkyDalší dílo autora
témaPsychologické
zobrazeno456x
počet tipů7
v oblíbených2x
Všední ráno

 

Osm devět. Otevřu oči a tato čísla naskočí. Vlastně ještě chvilku před tím, než oči úplně otevřu. Srdce tepe jako o závod, lebka hoří, zahřívá se, nervozita a strach se rozprostírají a lezou vzhůru. Brzké ráno není tak špatné. Dá se proběhnout.

            Vymočím se a myji si ruce. Podívám se na mýdlo, tentokrát se namydlím a odložím jej bez zádrhelů, avšak vím, že bude hůř, že neodolám, že bude útočit. Ráno není opravdu tak zlé. Osm devět dál běží jako kolovrátek. Někdy zní mým vlastním hlasem, někdy se pohybují na orbitu mé hlavy, někdy se vznášejí kolem spánku, hlava je v jejich závoji. Stísňují prostor. Chystám si snídani. Dnes je na pořadu co? Mám tři varianty, jogurt a croissant, mléko s cereáliemi a variantu, na kterou si nemohu vzpomenout. To mi vtlačí hrudník dovnitř. Možná mám vlastně jenom dvě, to by mohlo být ono. S uspokojením přicházím na to, že dnes je na pořadu jogurt s croissantem, cítím potlačenou paniku. Je uražená, možná. Nicméně dalším kamenem je myšlenka na nutnost umýt plastovou misku večer. Večerní mytí nelze vynechat, to pouze pokud se vrátím po desáté nebo jedenácté hodině.

            Sekera šoku se mi zatne do hrudi. Zapomněl jsem citrón do čaje. Otevřu ledničku, není zde rozkrojený, to znamená, že budu muset nový rozpůlit. Ozvala se tíseň. Vytáhnu z příborníku menší nůž, rozkrojím citrón na půlky, jednu vymačkám, druhou položím dužinou na talířek a dám do ledničky. Teď musím umýt nůž a vymačkávátko na citrón. Nejprve vymačkávátko, je z plastu a nehrozí tak, že by mokré zrezivělo. Prsty jej objíždím, je třeba jeho strukturu řádně omýt. Tíseň se strachem mi říkají, že to ještě není ono. Osm devět. „Hubený, heterosexuál, six pack, Soňa ne“, naskočila mi jedna má známá věta. Nedokážu vymačkávátko umýt pořádně, dokonale, správně. Není možné proniknout do všech záhybů, vlisů a řádně přemýt hrany. Odtrhnu se od něj a položím jej na kovový odkapávač. Na řadu přichází nůž. Protože je železný, hrozí u něj koroze, proto přichází na řadu jako druhý a bude první utřen, aby byl co nejkratší dobu namočen. Umývání má svůj přesný postup. Nejprve jednu a pak druhou plochu čepele, poté její hřbet, pak přichází na řadu záštita a nakonec rukojeť, a to nejprve užší místa, kde se potkávají střenky a pak střenky samé. Čepel umývám houbičkou několikrát, avšak stále nemůžu být uspokojen. Především ostří, to aspoň čtyřikrát. Při třetím opakování se dostavuje uklidnění, při čtvrtém však opět zvítězí neklid a nedokonalost umytí. Počítám opakování až do osmi a ozve se věta „Renda ne, Radek jo, Petra ne, Soňa ne.“ Druhá mi dobře známá věta. Že to takto dopadne, mi bylo jasné. Zabrat mi dávají také záštita a prostory kolem ní. Několikrát jsem zopakoval své dvě věty, nejprve se zdálo, že bude stačit dvakrát, ovšem opět se to ukázalo jako nedostačující a musel jsem přejít na osm opakování. U šestého a sedmého byl cítit nástup klidu a uspokojení. Ten však zmizel při osmém opakování a opět zvítězila tíseň. Při osmém opakování se mi v hlavě také promítl obraz jakéhosi obézního muže, což znamenalo, že musím znovu začít opakovat své věty alespoň osmkrát a osmkrát umýt čepel a záštitu. Toto další kolo jsem však nedokončil, podařilo se mi odklonit pozornost a konečně jsem se dostal k rukojeti. Rukojeť mi netrvala tak dlouho jako čepel. Pocit neuspokojení tu byl menší. Položím nůž na odkapávač. Zase mě zasáhl šok. Zapomněl jsem na závěr houbičkou otřít špičku a hrušku nožíku. Opět pustím vodu, vezmu houbičku a očistím špičku a hrušku. Několikrát, aspoň čtyřikrát, panika se umenšila. „Hubený, heterosexuál…“ Osm děvět.

            Na řadu přichází utírání. Beru utěrku z háčku. Na mysli mi vytanulo slovo „málo“, a tak jsem utěrku vrátil zpět. Slovo „málo“ nelze akceptovat. Vmáčkl jsem si do hlavy slovo „výborně“, ale tak aby nezaznělo příliš nahlas, a slovo „dostatečně“ a opět vzal utěrku. Slovo „dostatečně“ se však ukázalo jako nevhodné. Opakuji celou proceduru ještě jednou, tentokrát místo slova „dostatečně“ mlčky zašeptám „tak akorát, v pohodě“. Tu mi blesklo hlavou číslo tři. Vyvolalo nával paniky. Je neakceptovatelné. Vracím utěrku zpět na háček. Beru ji za poutko a na háčku s ní několikrát poposunu. Udělám to rychle, jako by to bylo osmkrát, ve skutečnosti tomu tak není, ale někdy to můžu takto ošálit. Beru utěrku do rukou a začínám utírat. Na nůž silně tlačím, skoro bych ho rozmáčknul. Utírám jej podle stejného postupu „…Petra ne, Soňa ne“. Nůž ještě několikrát otírám, zvlášť špičku a hrušku. Otevřu příborník a dám do něj nožík. Nepatrně mě zaškrábe v krku, zcela jemně. To vyvolá představu nemoci a obraz dědy, který umřel na rakovinu lymfatických uzlin. Měl prý na krku cosi jako zrnka rýže. To si nemůžu pamatovat, umřel dávno před tím, než jsem se narodil. V necelých pětačtyřiceti letech. Číslo, ke kterému se blížím. Vytáhnu nožík z příborníku. Opět otřu několikrát, aspoň osmkrát, špičku a hrušku. U toho mi v hlavě jedou slova „bez krkových hrůz a katastrof“. Ještě ji zopakuji a definitivně vracím nožík do příborníku. Vymačkávátko problémy nedělá, jako obvykle. Nemám z toho radost ani smutek.

            Čaj teď bude chládnout a po deseti minutách do něj naliji vymačkaný citrón. Je to pravděpodobně okamžik, od kterého vitamin C nebude horkem ničen. Na řadu přichází jogurt s croissantem. Když jím, zvětšuje se mi břicho, fantazie mi jej nafukuje, stejně tak tváře se dmou. Tloušťka, to je nepřijatelné! Zazní „hubený, heterosexuál, six pack, Soňa ne“. Vymačkám ze sebe obraz vyposilovaného břicha. Dojím, vyhodím obaly do tašky na plastové odpadky a lžičku položím na dřez. Lžička se ráno neumývá, její čas přichází až večer po návratu z práce a večeři.

            Jdu do koupelny. Před vypitím čaje to zvládnu. Vlastně nejdřív se umývají kuchyňské potřeby, pak já. Osmkrát si opláchnu obličej, pak krk, paže, zátylek, podpaží a nakonec bedra. V zrcadle vidím a v prstech cítím větší a tučnější boky, než by odpovídalo jejich správnému zformování. V hlavě se mi podaří udělat bílo a nenásleduje žádná věta ani opakování. Začínám se utírat. Tu se mi přece jen zdůrazní nesprávné boky. Odložím ručník, pustím vodu, namočím si trochu prsty a otřu si znovu bedra a lehce i boky. U toho zatáhnu břicho. Zatáhl jsem jej až moc, polevím „hubený, heterosexuál…“. Osušil jsem se a začínám si čistit zuby. Každý alespoň desetkrát zepředu, tahem shora dolů přes dáseň, pak korunky a zadní stěny zubů. Nedávno jsem snížil počet opakování ze dvanácti na deset, čas se přeci jenom příliš natahoval, zvláště ráno. Deset opakování jsem zavedl dokonce i večer. To mohu považovat za úspěch. Při čištění zubů chodím po obývacím pokoji sem tam. Soustředím se na mechanické opakování a krom toho hlava odpočívá. Čištění jsem dokončil. Vyplachuji si ústa a pod tekoucí vodou čistím kartáček. Dvakrát zakloktám a vodu vyplivnu do umyvadla. Hlavou mi neodbytně jedou mé dvě tak časté věty. Při druhém vyplivnutí nepatrně zasáhnu hlavu zubního kartáčku. Tak se celá operace zhatila. Nyní si musím čtyřikrát omočit rty, čtyřikrát vykloktat, čtyřikrát omočit rty a čtyřikrát vykloktat. Do toho stále dokola „hubený, heterosexuál, six pack, Soňa ne; Renda ne, Radek jo, Petra ne, Soňa ne“. Při posledním vykloktání mi přes mysl proběhl obraz a slovo „smrt“. Cítím podebrání v podbřišku. Musím si ještě několikrát vykloktat tak, aby počet nových vykloktání dal devět. Něco se snaží tuto novou sérii připočíst k minulé, to je však odkloněno a zahaleno mlhou. „…Petra ne, Soňa ne.“ Utírám kartáček, doslova jej třu. Hlavu již má řádně roztřepenou. „Hubený, heterosexuál…“ Nemůžu ukojit potřebu dokonalé suchosti kartáčku „…six pack, Soňa ne.“ Je to jako motorek v břichu. Palčivý. Osm devět. Pokusím se vrátit kartáček do skleničky. Hned jej beru zpět „Renda ne, Radek jo, Petra ne, Soňa ne“ a lehce jej otřu o ručník. Takto několikrát, alespoň osmkrát. Při osmém opakování hlavou probleskne slovo „starý“. Musím jej napravit slovem „mladý“. A opakovat opakování znovu. „Hubený, heterosexuál, six pack, Soňa ne.“ Jsem hotov, neuklidněn, nespokojen. Je však třeba před odchodem do práce vykonat dalších pár činností.

            Začíná mě tlačit čas. Musím stihnout autobus v 7.46. To znamená odchod nejdéle v 7.36. Deset minut vytváří pohodlný polštář, abych autobus stihnul. Za pochodu piji čaj a oblékám se. Voním se a otevírám okno a dveře na lodžii. Teď přichází čas, kdy se po ránu větrá. Na tašce jsem měl již připraveny triko a kraťasy na večerní cvičení, abych si je nezapomněl vzít. Je středa, to cvičím. Touto fází procházím poměrně rychle, hlavu okupují čísla osm devět a srdce pohání vysokofrekvenční strach. Dopíjím čaj, chutnal mi. Mám ho rád hořký a s citronem. Respektive tak se prostě dělá a nemělo by tomu být jinak. A nesladit.

            Je 7.30. Začíná poslední fáze ranního odchodu. Nejprve musím zavřít okno v ložnici a dveře na lodžii. Zavřu je a ještě jednou zvlášť zkontroluji. Pevně tlačím kliku v zavřené poloze. U toho se dívám úkosem ven, u okna směrem vlevo, u dveří směrem vpravo. Když zavírám dveře, jemně se dotknu žaluzie. Nával strachu. Ještě jednou kontroluji, zda je zavřené i okno a pak opět dveře. Je 7.30. Vládu na chvíli přebírá klid. To bych mohl stihnout bez problémů. Vydám se do koupelny zkontrolovat, zda neteče kohoutek umyvadla. Neteče. Přejedu dvěma prsty po rukojeti pak jimi otřu perlátor. „Renda ne, Radek jo…“ Zopakuji ošetřující proces ještě jednou. „Petra ne, Soňa ne.“ Upřeně se dívám na kohoutek. Nemůžu říci, že neteče. Strach a napětí doprovázejí opak. Vidím, že neteče, a vidím, že teče. Znovu přistoupím ke kohoutku a opět se spouští ošetřování. Opakuji několikrát, ani nepočítám, srdce buší. Konečně se mi podařilo v panice se odtrhnout. Jdu do kuchyně. Tam je také vodovodní kohoutek. Opět prsty přes rukojeť a perlátor. Opakuji semdkrát, osmkrát „hubený, heterosexuál…“. Zdá se, že vše v pořádku. Nikoli. Starým známým způsobem vidím dít se rozlišné věci, které nemohou, snad, nastat zároveň. Tedy ošetřování ještě jednou. Tentokrát bylo milostivé, postačilo jedno opakování a mohl jsem kohoutek opustit, dokonce bez takové paniky jako ten v koupelně „… six pack, Soňa ne.“ Obuji si boty. Neměl bych se v nich procházet po bytě, ale musím porušit toto hygienické pravidlo. Jdu k ledničce. Je nutno zkontrolovat, zda jsou zavřené dveře chladničky a dvířka mrazáku. Dveře od chladničky téměř nahoře stlačím druhým kloubem ukazováčku pravé ruky. Dveře tak zatlačím o něco víc, ozve se jemné plynutí vzduchu. Zde se mi v hlavě ozve slovo „zavřeno“. Dvířek od mrazáku se dotknu v jejich centru, mnohem jemněji než dveří chladničky. Mrazák nijak nereaguje. Slovo „zavřeno“ se neozve, zřejmě není potřeba. Zdá se, že postačí jedno opakování. Vyrážím ke dveřím od bytu. Ještě pohlédnu na dveře chladničky. Vypadají, že oproti dvířkám od mrazáku jsou předsunuty a pootvírají se. Neudělal jsem ani krok a vracím se. Tentokrát tlačím dveře chladničky několikrát, alespoň osmkrát, byť zpočátku jako by stačilo čtyřikrát. Tlačím silněji, dveře se boří hloub do těsnění. Ozve se cinkot lahví, které jsou uvnitř, v dolní přihrádce dveří. Mám pocit, že dveře pruží zpět a vytvoří se škvírka. Stlačím o něco méně silněji. „Zavřeno, zavřeno…“ Ještě jednou lehce dvířka od mrazáku. Udělám dva kroky do chodby a musím se vrátit. Zvítězil ve mně obraz otevřených dveří od chladničky, vytékající vody a sousedů s mokrou skvrnou na stropě. Velmi rychle přitisknu dveře a jemně se dotknu dvířek mrazáku. Příliš jsem zadržel dech, to není správně, a tak to zopakuji. Vycházím ke dveřím, nic se neděje, klíč v zámku, odemykám. Již jsem na chodbě před bytem. A opět obraz otevřené ledničky, vody a sousedů. Zaškrábal mě v hrudníku. Jdu zpět k ledničce. Znovu kontrolující proces. První pokus byl příliš silný, druhý lepší. Tu zas vzrostla panika a strach. Tedy ještě několikrát, aspoň osmkrát. „Zavřeno, zavřeno…“ Ještě jednou a ještě jednou. Vytvoří se představa zavřených dveří chladničky. Tento virtuální obraz je uspokojivý a mohu definitivně opustit lednici. Raději se nepodívám na hodinky. Podařilo se mi dostat na chodbu a zamknout. Nejprve vrchní zámek, pak spodní.

            Proběhnul mnou blesk mrazu. Zapomněl jsem prověřit, zda jsem zhasnul světla v bytě. Odemykám a vstupuji do bytu. Nyní po špičkách nakouknu do ložnice nejprve na stropní světlo, pak na lampičku na nočním stolku. U toho si přeříkávám „zhasnuto, zhasnuto“. A pokračuji dál. Stropní světlo v kuchyňském koutě, bodovky nad kuchyňskou linkou, světlo a lampa v obývacím pokoji, světla v koupelně a na záchodě a konečně v předsíni. U každé kontroly si nutně říkám „zhasnuto“. Strach a paniku jsem umenšil. Ne však dostatečně. Znovu se vydám na kontrolu světel. Ložnice, kuchyňský kout… Když procházím kolem ledničky, utvoří se mi v hrudi štěrbina a z ní vyskočí úzkost. Dveře chladničky vypadají, že nejsou dobře zavřeny. Zastavím se a koukám do obývacího pokoje. Periferně sleduji ledničku. V obývacím pokoji se začne vytvářet umělý mrak, který tlačí na dveře od chladničky. Tak dochází alespoň k nějaké rovnováze a můžu jít. Znovu zamykám dveře a další švihnutí paniky a strachu mi přejede po těle. Tedy znovu odemykám, rychle pootevřu dveře a z prahu zkontroluji, zda je skutečně v předsíni a v koupelně zhasnuto. Do koupelny dohlédnu snadno. Je naproti vstupu do bytu a dveře do koupelny zavírám, jen když se sprchuji. Zavřu, panika je neodbytná, znovu otevřu a znovu zkontroluji světla v předsíni a koupelně. Opět zavřu. Zamykám. Dolní zámek zamknu, odemknu a zamknu. S horním zámkem provedu to samé. Chytnu za kliku, zatahám za ni, dveře lehce cvaknou, hlavou mi proběhne „zavřeno, zavřeno“. Nebylo to uspokojující, tedy ještě jednou. „Zavřeno, zavřeno.“ Scházím po schodišti, pohlédnu na dveře a zopakuji „zavřeno, zavřeno“. Sejdu další schod, ale opět jej vyjdu zpět, pohlédnu na dveře a tichým hlasem „zavřeno, zavřeno“.

            Vycházím z domu. Poslouchám, zda dveře za mnou se zacvaknou. Zacvakli se. Vyrážím směrem k autobusu, doleva. Hlavou mi prosviští slovo „pneumatika“, obraz tlustého muže a břicho a boky se mi otřou o košili. Udělám krok dozadu a představím si své vyposilované břicho a řeknu si tiše „hubený“. Jdu po chodníku, pod okny do mého bytu. Otočím hlavu vlevo a dívám se, zda jsou zavřena. Velmi rychle takto otočím hlavou osmkrát a opět „zavřeno, zavřeno“. Minu lampu pouličního osvětlení. Ta z mého postavení utvoří hranici mezi okny do obývacího pokoje a do ložnice. Několikrát se podívám na okna do ložnice, u toho opakuji „zavřeno, zavřeno“ a vždy udělám půlkrok dozadu a pak dopředu. Odpoutám se od oken a pokračuji dál na zastávku.

            Odvážím se podívat na hodinky. Je 7.40. To je na hraně! Ráno se dá milosrdně proběhnout.    




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

03.04.2022 22:08:13dát kritice tipDies

Děkuji za ocenění.

03.04.2022 15:27:32dát kritice tipŠuo-jen

Naprosto dechberoucí zachycení momentu, až mi z toho mrazí. Opravdu závidím ten cit pro detail. Jinak podobně to mám s dveřmi od auta: „zavřeno, zavřeno“.

01.03.2022 21:38:37dát kritice tipOstrich

Paráda, úplně jsem se do toho světa propadl. Takhle ho lze chápat. 

(mimochodem, vždycky jsem si představoval takovýhle text o psaní textu, párkrát jsem to i zkusil, ale bylo to příliš osobní...není nad upřímnost)

28.02.2022 11:42:10dát kritice tipKvětoň Zahájský

To je skvělé. Zní to velmi přesvědčivě. I délka je tak akorát. Pokud bys tímto stylem pokračoval až do večera, tak Jiráskův F.L. Věk bude proti tomu stručná anekdota.

27.02.2022 15:32:041 tipů dát kritice tipDies

Autobiografie o OCD. A díky za přivítání.

27.02.2022 07:52:16dát kritice tipannnie

Aha, ty jsi tu novej. Tak buď vítán! Ať se ti tu líbí a.

27.02.2022 07:50:41dát kritice tipannnie

Výbornej text. Vypadá to, jako bys měl s autismem či obsesemi nějakou osobní zkušenost, je to velmi autentický. Tip a.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2022, provozuje Dobrý spolek, pravidla Pickup lines Letní dětský tábor