V obklíčení

Jsem sotva v půlce krkolomného výstupu. Přestávka. Pouštím těžké kanystry a procvičuji zdřevěnělé prsty. Srdce až v krku a sotva dýchám. Kopec je prudký. Už vím, že jsem měla přehnané představy o tom, kolik horké vody tam nahoru jsem schopna teď, po dlouhém marodění, donést. Ke všemu táhnu na zádech batoh se starým pečivem a kukuřicí.

Ještě kousek a jsem v cíli. Chatičku už mám sice na dohled, ale před očima bledý, strhaný, obličej vyčerpaného Petra. V posledních dnech, možná týdnech vypadal a choval se nějak podivně.

Potřebuje si taky jednou pořádně odpočinout. Ačkoliv zvířata na kopci  mi odvykla.  Ani nevím, kolik jich teď vlastně ve stádečku má.

Jsem si však jistá, že Petr bude mít radost, až později dorazí na farmu. Vzorně čisté kýble, chatka uklizená. Možná ještě uvařím velký hrnec s bramborami, ty pašíci milují.

Jen mimoděk si všímám zdecimované skalky. Minirůže s mnoha trny jsou snad jediné, co na ní zbylo. Sníh totiž roztál a odkryl netušenou zkázu. Záhon, kde mívám jahody, je rozvrtaný a prázdný.

Teď však moji pozornost upoutala obrovská mangalice s kudrnatou načervenalou srstí, stojí u chaty a zírá. Záhada podrytého chodníku a zničených záhonů je odhalena.

„Janičko, kde ses tady vzala, proč nejsi ve výběhu? Koukni, něco jsem ti donesla, ale hlavně tiše, abys nepřivolala ostatní,“ pokládám kanystry s vychládající vodou na zem a sundávám batoh. Tvrdou koblihu si vzala přímo z ruky a slupla jako malinu. Hrdlo Janičky s mnoha laloky se vzápětí rozechvělo zvukem, za jaký by se nemusel stydět startující traktor. Loudila.

A jen o pár sekund později se přihnala Tonička, půltunový Hubert a různě stará selata, parta koz a dvě ovečky.

Rychle házím tvrdou kukuřici z batohu co nejdál od sebe. Nebezpečná blízkost obrovských klů kance Huberta a mně neznámých dalších a dalších selat vzbuzuje obavy. Jejich matky snadno mohou zaútočit. Já už jsem pro ně vetřelec.

Šup s kanystry do chaty, rozdělat oheň ve sporáku, napustit z kohoutku na zdi studenou vodu a dát ji ohřát. Venku posbírat desítky kýblů válejících se všude, kam se podívám.

Ono to nebude tak snadné. Sotva popadnu první, hned mě obklopují prasata a strkají do něj hlavu, špinavými čumáky mne šťouchají nedočkavě do podkolení. Na kluzišti z bláta sotva držím balanc. Co se stane, až upadnu, vrhnou se na mě?

Zápas o každý kýbl mně přestává bavit a mám nervy na pochodu. Sakra, proč jsem vzala z domova kromě svého i Petrův mobil? Přece proto, aby se dobře vyspal, upomínám se. Dopoledne mu jako řemeslníku občas volají zákazníci. Dnes se budou muset spokojit s tím, že vzkaz vyřídím Petrovi později. Jenže sama nemám z prasečího zajetí úniku.

Pozoruju je z okna chaty. Obkroužila vchod.

Kéž bych se už probrala z toho šíleného snu! Slabostí se mi třesou nohy, nemoc mne sebrala víc, než jsem si myslela. Jak se odtud dostanu?

A najednou zvířata odcházejí. Mají výtečný sluch a uslyšela něco, co já teprve po chvíli spatřila: pomalu, protože v tomhle terénu to ani jinak nejde, se blíží naše auto. Petr zastavuje u chaty. Určitě si všimnul, že se kouří z komína!

Ale ne, bere do rukou bedničku s pečivem a sype je prasatům do výběhu. Teprve teď vidím, že branka je vyvrácená!

To se již odvažuji vyjít ven.

„Co tady děláš?“ ptá se Petr, překvapený mou přítomností. Pořád je hrozně bledý a má naprosto nepřítomný výraz.

„Co ty tady děláš? Spal jsi tak tvrdě… nechtěla jsem tě budit a šla na farmu udělat pořádek. Vydal ses mě hledat?“

„Tebe? Jak tě to napadlo? Hledám svůj mobil. Vzbudil jsem se a telefon nikde!“

„Na, prosím tě,“ vyndávám jeho telefon z kapsy. Popadl jej, zkontroloval displej, beze slova nasedl do auta a odjel bůhvíkam.

Jako solný sloup stojím u chatky.

Vše je daleko horší, než jsem si cestou na kopec myslela.