Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Pomněnka

25. 04. 2022
5
4
308
Autor
Sade

Pomněnka

      „Byla jako pomněnkový květ. Tak krásná a křehká, že bys měl strach na ni sáhnout, abys ji tím dotekem nespálil. Potkal jsem ji náhodou a ona se na mě tak zvláštně podívala, zahřálo mě to,“ rozpovídal se.

     „Co to povídáš, člověče,“ ozvalo se z druhé strany místnosti.“ Byla to okouzlující mladá žena, tak silná ve své samotě, ta by se nikdy nespálila pod tvým dotekem.“

     „Je vidět, že opravdu ničemu nerozumíš!“ oponoval první hlas. „Držel jsi v rukách někdy pomněnkový květ? Víš ty vůbec, jak je křehký a jak je potřeba ho hýčkat? Ani vánek k němu nevpustit, nebo se ti rozpadne, ztratí svůj tvar, svou krásu! Držel jsi někdy v ruce vůbec něco křehkého? Tak taková byla ONA, abys věděl. A já to musím rozhodně vědět spíš než ty!“

     „A proč si právě tohle myslíš?“ ušklíbl se ten druhý. Já ji viděl taky a ty blábolíš! Byla jako vzrostlá bříza, trochu bledá, to připouštím, ale silná a houževnatá, jak jen břízy musí být. Vyrůstají ve velkém lese, ztrácejí se, nejsou vidět, nikdo si jich nevšímá, Zdá se, že do lesa nepatří, že nikdy nevyrostou, ohýbají se pod náporem větru i před úprkem divoké zvěře. Dub, ten je silný, ten si lesník hýčká, buk je taky dobrý, ale bříza? Ta není pro nikoho zajímavá. Té nikdo místo ke světlu neudělá, ale ona přesto vyroste. A přesně taková byla ONA. Nevšimneš si jí, ale ONA přesto vyroste. A právě proto je tak jiná. Silná a houževnatá. Takový dub nikdy není. Ten je jenom silný. Ale houževnatý? Ne, to není.“

      „Člověče, mně se zdá, že jsi musel vidět nějakou jinou dívku! Jinak bys nemohl říkat to, co říkáš.“

      „Jakpak by ne. Když ty ale dívkám nerozumíš, tak mluvíš hlouposti. Splést si křehkost s houževnatostí!“

      „Že ti dám herdu do zad, ty chytráku. Já že dívkám nerozumím? Podívej se na mé šediny, na mé vrásky pod očima, já už viděl na světě tolik věcí, já už slyšel vyprávět tolik příběhů, já už poznal tolik lidí, že už je všechny musím znát.“

      „A miloval jsi? Miloval jsi někdy doopravdy?“ zeptal se ten druhý hlas klidným tónem. „Jen tak poznáš, jaká dívka doopravdy je.“

      V místnosti zavládlo ticho. Za setmělými okny zpívaly cikády monotónní píseň léta a jen hluboký povzdech naznačil, že v místnosti ještě někdo je.

     „Miloval. Jakpak by ne. Každý někdy miloval. Protože ten, kdo by nemiloval, byl by na světě zbytečně. A vůbec nerozhoduje, jaké to bylo milování. Jestli bylo nesmělé, nebo snad vášnivé, jestli bylo sladké, nebo s chutí pelyňku, jestli tě při tom pošimrával květ kopretiny, nebo snad spálila kopřiva. Každé, opravdu každé milování je krásné. Přivřeš oči a vidíš ji, usneš a sníš o ní, probudíš se a chybí ti! Stokrát si vymýšlíš slova, která jí řekneš! To těšení, ó můj světe, to těšení se na ni je tak kouzelné!“

     Na druhé straně místnosti někdo spráskl rukama: „Ty mluvíš, jako by žádné milování nebolelo, jako by nebe bylo vždycky jen modré a cesta vždy rovná. Víš, jak milování bolí?! Jak zraňuje a drásá?! Jak ničí?! Zeptej se vlastní rukou umírajícího milence, jak bolí milování! Zeptej se člověka stojícího na mostě a hledícího do kalné vody pod sebou, jestli je milování krásné! Co ti asi odpoví?! Co ti asi řekne?!“

     „Slyším, že ty milování vůbec nerozumíš. Jsi ještě tak mladý. Ty mluvíš o konci, o špatném konci, ale copak má opravdové milování špatný konec? Ne, ne, chlapče, takové milování není. Tak si chyť toho svého člověka stojícího na mostě a hledícího do kalné řeky pod sebou a řekni mu, že nepoznal milování, ať těch hloupých myšlenek nechá a dívá se kolem sebe dál. Třeba už za prvním rohem ucítí to, co marně hledal v té kalné šedivé vodě!“

      „Jsi naivní starý blázen, když myslíš, že milování nebolí,“ pronesl do tmy ten druhý.

      Nepřel se s ním. Ležel, oči přivřené a na pozadí si promítal příběhy té pomněnkové dívky. Příběhy o křehkosti a kráse, příběhy ostychu a obav, neustálých obav ze selhání, příběhy o těšení se, o důvěře i nedůvěře, příběhy o vině a nevině. Příběhy z léta i příběhy ze zimy, tak bolestivě ledové, že až mrazí. Viděl tu slabost, kterou se jí podlamují kolena, až padá. Viděl, jak je schoulená, jak chce být neviditelná, jak ji bolí duše, jak se trápí a utápí v nejistotě, kdo vlastně je, co vlastně cítí, jak má milovat, jak se věci dělají dobře a jak neselhat. Viděl slzy stékající po jejích tvářích a představoval si, že jí je stírá nataženou rukou. Ó bože, jak jí rozuměl v té její nejistotě. Jak moc dobře rozuměl jejím obavám.

     Byla v jeho snění tak křehká a byla tak krásná...

     „Pomněnkový květ,“ pomyslel si a usmál se tomu.

      Na druhé straně místnosti i ten druhý přemýšlel o náhodném setkání.  O houževnaté síle, kterou ta dívka vyzařovala. O síle, se kterou odolávala proudu řeky. Odolávala také síle větru ve své usilovné snaze udržet směr cesty a převést všechny své blízké bezpečně na druhý břeh. O její statečnosti, o kterou se dá opřít, a o houževnatosti, se kterou nikoho nenechá padnout.

„Je trochu pobledlá, je jako bříza vzrostlá uprostřed statných dubů. Musí být houževnatá, musí být silná, když ji ty velké stromy zastiňují,“ pomyslel si a usmál se tomu.

      „Myslíš, že si nás všimla?“ zeptal se ze tmy jeden z hlasů.

Chvíli bylo ticho. „Myslím, že ne,“ odpověděl ten druhý. „ Proč by taky měla?!“ Znělo to smutně.

      „Ale stejně byla neskutečně krásná.“

„Ano, konečně máš pravdu. Krásná byla,“ vrátila se ze tmy odpověď.

      „Byla jako pomněnkový květ, křehká, že bys měl strach na ni sáhnout, abys ji tím dotekem nespálil,“ řekl ten první.

„Ano, byla. Byla jako vzrostlá bříza, trochu bledá, to připouštím, ale silná a houževnatá, jak jen břízy musí být,“ řekl ten druhý.

      „Tak dobrou noc a už spi!“ ozvalo se do tmy.

„Tak dobrou noc a nech si o ní zdát!“ vrátila se odpověď jako odražená ozvěna.

      „Tak tedy dobrou noc,“ dodávám já. „Dobrou noc křehká, pomněnková krásko s houževnatostí vzrostlých bříz.“


4 názory

Hýčkat pomněnku, ale opřít se o břízu. To by bylo ideální.


Aru
26. 04. 2022
Dát tip

umíš vtáhnout do textu, super


bixley
26. 04. 2022
Dát tip

Hezká přirovnání ženy ke květině a stromu, zprostředkované dialogem dvou pozorovatelů. Možná mohlo být dotaženo někam dál. Třeba že ji společně potkají...


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru