Zvuk polnice

Krajem se lehce rozléhá,

tenký, leč pevný tón,

tón, jemuž pomáhají linout se

i samotné lesy a pláně.

 

Nese se přes kopce i doliny,

jehličnany i listnaté lesy,

samotné stromy se klanějí,

a listy upadají smutkem.

 

Zní jen jediná a samotná,

polnice z kovů pevných,

mistrovsky ovládnutých,

jejíž mistr jen pláče.

 

Proč však pláče, nač ten smutek?

 

Pláče za všechny ty,

za které nikdo nesmutní,

za ty, kteří budou zapomenuti,

hrdinové, chlapci a muži,

jenž padli v nesmyslné válce.

 

Pláče dlouze, však hrdě,

nikdo ten tón nepřeslechne,

málokdo jej však pochopí,

za koho že toliko naříká,

a tak na ten tón zapomenou.

 

I přesto dále hraje,

i přesto se snaží připomenout

právě ty, jenž padli ve válce,

na kterou čas zapomene.

 

I přesto se tónu polnice

příroda klaní a nese ji dál,

aby lidem marnotratným

připomněla bratry, otce i syny,

na které nikdo nemyslí.

 

Přestane snad někdy hrát, když zapomenou všichni?

 

A zapomenou skutečně, bude si je někdo pamatovat?

 

To ví jen Bůh…

---