ty má karamelová

ležíš tu na mé košili

zatímco večer se snáší nad úbočiny tvých křivek

do majestátnosti šera tě halí 

tvé tělo barví slunce do nuancí barev karamelu

každou  vteři1nou mi mizíš víc a víc

proč večer nezůstane aspoň ještě chvíli

a hned noci propadá...

noc přichází

a s ní i únava...

ty už spíš...

já nemohu usnout v tomto tmavém šeru

zmizela jsi mi z dohledu, jsem neklidný

čekám už věčnost na první sluneční paprsek

ten vrátí ti barvu karamelu

i když jen na chvíli

jak v kavárně dobrý zákusek

pak ale den určí barvu tvojí kůže

doladí odstín tvých vlasů

počkám si na večer

uvítám tě na mé košili

vzápětí usínám...

ošklivý sen mne popadá

děsí mě svou šedí

po karamelu ani památka

jen všední den se tu roztahuje

všední, bezbarvý den

jako zbytečnost se tu povaluje

avšak má žena je krásná                                                                              foto: mě neznámý autor 

i ve  všednosti všedního dne

i bez čarovných paprsků právě vyšléhlo slunce

proti kterému jsou vidět její obrysy

byl jsem překvapen, jak slunce umí malovat

barvami i jen nárysy...

za chvíli se rozední...

loučím se s představou věčného karamelu

teď už bez spleenu...

ty má karamelová...

ty má všední nevšední...