Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 464 tisíc textů, miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Černá díra - 13. Temnota
datum / id05.08.2022 / 534033Vytisknout |
autorMayava
kategorieOstatní nezařaditelnéDalší dílo autora
zobrazeno33x
počet tipů0
v oblíbených0x
Černá díra - 13. Temnota

 

Temnota

Přítmí žaláře ho obklopovalo a svíralo jako tlustý řetěz. Arm pozoroval navlhlé kamenné stěny. Ve snaze vzpomenout si, co se stalo, ho začala bolet hlava. Překulil se na záda. Ostrá bodavá bolest mu vše připomněla. Doufal, že se Imirisovi a Kvenlie podařilo uniknout. Vyhlédl z malého okna svého vězení. Na chodbě se zaleskla zbroj. Začal bušit do dveří. Pěsti se mu odrážely od tlusté vrstvy železa, ale hluk byl tlumený. Stáže za dveřmi se ani nehnuli. Rozezleně začal přecházet po cele.

Rysvir zaklepal na pokoj svého pána. Držel se vzpřímeně. Byl pyšný, že splnil, oč ho Fryn žádal.

Zpoza dveří se ozval tlumený hlas. „Dále.“

Rysvir vzal za chladnou kliku a vstoupil. Do nosu ho udeřil známý zápach. Přítomnost ženy byla téměř hmatatelná. Cukly mu koutky při pomyšlení na druh zábavy, kterou si jeho pán evidentně dopřál. Sám na to dostal chuť. Potom bude času dost.  Začal se rozhlížet, ale dívku nikde nezahlédl. Fryn stál jako stín u zataženého okna.

„Podej hlášení!“

Rysvir popošel blíže. „Našli jsme je na přesném místě, jak se očekávalo. Zafungovalo to. Bránili ji, oba dva, ale podařilo se ho zajmout. Je v nejvzdálenější cele, jak jste si přál.“

Fryn se pomalu otočil. Na tváři mu pohrával spokojený úsměv.

Rysvir využil jeho příznivého rozpoložení. Chtěl vědět, jaké jsou jeho záměry. „Můj pane, mohl bych vědět, jaké jsou s ním plány? Proč jste nechtěl rovnou tu holku?“

Frynovi se nebezpečně zaleskly oči. Vychutnával si napětí v místnosti, než se rozhodl odpovědět. „Začínáš být troufalý, Rysvire. Ale jelikož jsi splnil, oč jsem tě žádal, myslím, že tě mohu odměnit. Elfí bojovník je pro mě speciální. Je mi něčím důležitým, více se dozvíš časem, spolu s ním.“

Rysvir kývl a čekal, zda dostane nový příkaz.

Fryn se usadil do tmavě modrého křesla. Rozvalil se a propaloval elfa pohledem. „Vím, po čem toužíš. Vidím to na tobě. V poslední době jsi mi byl hodně nápomocný.“

Místnost naplnilo napětí. Dokonce i vzduch se oteplil. Rysvir zatajil dech. Srdce mu tlouklo jako o závod a byl celý rozpálený. „Pane?“ vyrazil ze sebe.

„Nikdy se o dívku nedělím, ale dnes je tvůj šťastný den. Pošlu ji za tebou do komnaty, na dnešní noc je celá tvá. Ale varuji tě, budeme ji ještě potřebovat, to si pamatuj. Já si udělám výlet do mé laboratoře a za naším drahým hostem. Můžeš jít.“

Rysvir se snažil popadnout dech. Byl tak poctěný, že nevěděl, jak má poděkovat. Uklonil se a odešel z pokoje. Ještě než za sebou zabouchl dveře, zaslechl ponurý smích svého pána. Do své ložnice téměř utíkal. Chtěl se připravit, než přijde.

Dopřál si dlouhou koupel, aby se osvěžil po dlouhé cestě. Rozčesal si tmavé vlasy a zabalil se do ručníku. Vyhnal svou služebnou s tím, že ji dnes nebude potřebovat. Pobavilo ho, jak uspěchaně opustila místnost. Byla pěkná, ale ne jedinečná. Zabouchl dveře od koupelny. Kroužil po pokoji a při té příležitosti zatáhl záclony. Jediným zdrojem světla byly hořící svíce na nočních stolcích. Jejich záře se odrážela od bíle ustrojené postele. Služebná se divila, když ji nakázal použít světlé povlečení. Nenáviděl světlé barvy, ale pro tuto příležitost byla dokonalá.

Znenadání se ozvalo zaklepání na dveře. Rysvir na nic nečekal a šel otevřít. Elf ztuhl, když viděl, že má jen ručník kolem pasu. Chtěl něco říct, ale Rysvir mu ulehčil práci. Odstrčil ho stranou, přitáhl k sobě dívku, která stála za ním, a zabouchl dveře. Vypadala jinak, než si ji pamatoval. Světlé vlasy měla kratší vlasy a výraz prázdný.

„Víš, proč jsi přišla?” zeptal se, zatím co ji začal obcházet.

„Pán mě poslal. Prý jsem vaše odměna,” odpověděla hlasem, který se nepatrně třásl.

„Správně. Dnešní večer patří jen nám.” Jen co to dořekl, přistoupil blíže. Zastrčil Miiny neposedné vlasy za ucho a přičichl k nim. Její vůně ho naplnila. Zbavila ho všech smyslů.

Mia sebou výrazně cukla, když ji chytil pod krkem. Zalapala po dechu, ale neudělala nic na svou obranu. Její duše už byla stejně ztracená.

Rysvir z ní strhl šaty a hodil ji na postel. Ručník se mu v místě rozkroku odlepil od těla. Spokojeně si mlaskl. Dívka se před ním snažila schovat do peřin, což ho popudilo. Ze zásuvky v nočním stolku vytáhl provaz. Klekl si nad Miou a přisedl jí nohy. Obratně vytvořil smyčku kolem jejích zápěstí a přivázal je k čelu postele. Naklonil se nad ní. Začal ji líbat po nahém těle. K jeho překvapení se moc nesnažila bránit. Natáhl se do druhé zásuvky a vytáhl podivně vyhlížející nástroj.

„Uvidíme, jak se ti bude líbit tohle.”

Mia tupě zírala na břitvu, která se vyloupla ze zvláštního obalu. Podvědomě sebou začala házet. Její tělo se chtělo bránit.

Když Rysvir viděl, že břitva splnila své účely tak brzy, musel se usmát. Ten děsivý zvuk se mu vydral z hloubi hrdla. Rozhodl se svou oběť plně znehybnit, než ukojí narůstající touhu v rozkroku. Rozřízl zbytek lana na dvě části. Každý kus obtočil kolem jejích kotníku a silně je utáhl, až se zařízli do bílé kůže. Mie se prodral z úst výkřik. Jednou rukou se opíral o matraci a do druhé vzal břitvu. Všiml si Frynova označení na jejím hrudníku. Věděl, že ho nemůže ohrozit, ale přesto to potřeboval udělat. Začal ledabyle řezat do Miina břicha.

Mie se dělalo černo před očima. Křičela z plných plic, i když věděla, že jí nikdo nepomůže. Mysl se jí vrátila k hrůzám žaláře a mučírny.

Rysvir už se třásl napětím. Odložil tedy břitvu na noční stolek. Bílé povlečení se začalo v horní části zbarvovat do karmínově rudé. Začal jí olizovat řezné rány. Krev se mu rozprostřela v ústech a působila jako opojné víno. Posouval se níž a níž, až k jejím stehnům. Nadechl se a zavedl do ní svůj úd. Užíval si její křik. Dostával se hlouběji a hlouběji, až se i prostěradlo v dolní pasáži zbarvilo do ruda. Prsty ji mačkal prsa. Když se začal blížit k vyvrcholení, dívka už byla v bezvědomí. Zrychlil tempo a vzdychal tak hlasitě, že ho musela slyšet celá pevnost. Najednou vybuchl. Zaklel a hlasitě zavrčel. Zůstal v ní a čekal, protože  na ni měl celou noc a hodlal ji plně využít.

?

Fryn si nechal přinést večeři. Spořádal na posezení plný tác masa a vypil pohár červeného vína. Bledé rty měl smáčené. Otřel si je cípem kapesníku. Když dojedl, nazul si vysoké kožené boty. Vyměnil si košili a dal si přes ni černý plášť. Vše ponechal na svém místě a zamířil pryč. Cestou do sklepení se stavil v laboratoři, jak řekl Rysvirovi. Alchymista se urychleně poklonil a dal mu obvyklou sadu, kterou brával do podzemí. Nyní si vyžádal i něco navíc. Alchymista se na nic nevyptával, ale vypadal zaraženě. Chodby, kterými postupoval, byly liduprázdné. Jeho narůstající moc zastrašovala všechny živé bytosti. Vše bude brzy mé. Věk pošetilců se blíží ke svému konci. První, které potkal, byly stráži u Armovi cely.

„Je vzhůru?” Neobtěžoval se je pozdravit. Neměl ve zvyku zdržovat se takovými zbytečnostmi.

Elfové se na sebe vystrašeně podívali. Nakonec opověděl menší z nich. „Ano, před chvílí se probral a bušil na dveře. Teď chodí po cele sem a tam.” Najednou se zarazil. „Pane,” dodal téměř vzápětí.

„Dobře. Půjdu dovnitř a vy ho připoutáte. Nechci, aby se moc vzpouzel.“ Fryn naznačil, aby odemkli celu.

Arm uslyšel cvaknutí zámku vteřinu předtím, než mu do hrudi narazil nával moci. Trvalo to jen pár okamžiků, ale když se rozkoukal, byl už připoutaný ke stěně. Rozezleně sebou zacloumal. Nevzmohl nic, a tak pouze vycenil zuby. Z hloubi hrdla se mu ozvalo zavrčení určené Frynovi, který se mu vysmíval přímo do tváře. Nemusel dlouho přemýšlet, aby mu došlo, s kým má tu čest. Tentokrát asi nevyváznu. Je konec.

„Co chceš!“ plivl Frynovo směrem. „Nikdy nevyhraješ! Nikdy!“

Fryn poslal mávnutím ruky stráže na chodbu. Když osaměli, otevřel brašnu a vytáhl stříkačku s černou tekutinou. Oči se mu nebezpečně zaleskly.

„Nebudu chodit okolo horké kaše. Musíš si ujasnit pár věcí, Arme. Co víš o své minulosti?“

Arm hypnotizoval stříkačku a snažil se rozpoznat, o jakou látku by se mohlo jednat. Frynova otázka ho lehce vyvedla z míry. Proč se zajímá o mou minulost?

„Co je ti po tom!“

Frynův hlas zaburácel celou. „Odpovídej na otázky, když se ptám! Takže znovu, jaká je tvá minulost?“

Armovi se zježily chlupy na zátylku. Síla toho hlasu ho překvapila. „Jsem nalezené dítě, které se dostalo spolu s královnou do Liquendiru. Můj život je království zavázán,“ vysoukal ze sebe, během toho, co se s napjatými svaly zažil vyprostit z uvěznění.

„Mýlíš se. Nejsi jen ztracené dítě“ Šest slov, která zůstala viset ve vzduchu. Fryn se přiblížil k Armovi a chytil ho pod krkem. Zraněním oslabený a svázaný Arm se nedokázal ubránit, když mu kůži proťala jehla. Látka jím projela jako rozžhavený oheň. Začal křičet z plných plic. Jeho vnitřní já se vzpouzelo, ale jeho tělo bylo uvězněné na místě.

Fryn detailně pozoroval svého vězně. Vychutnával si zmatení v jeho očích. Nasával jeho bolest a utrpení.

Arma začala polévat temnota, ale nehodlal se jen tak vzdát. Jeho tělo se dalo konečně do pohybu. Zachrastil řetězy a povedlo se mu vytrhnout pravou ruku. Zařval a chňapl po Frynovi. Minul ho jen o kousíček. Napřahoval se k dalšímu výpadu, ale nenadálá bolest ho ochromila. Fryn se natáhl a udeřil do zraněných zad. Po špinavé košili se spustila čerstvá krev. Arm padl na kolena a ztěžka dýchal. Zaslechl bodavý smích. Vzhlédl vzhůru a sledoval tvář temného pána.

Fryn se posadil na bobek, pár centimetrů od svého vězně. Zhluboka se nadechl a řekl: „Jsi můj syn.“ Chytil Arma za bradu a sledoval, jak z něj mizí odhodlání, vlídnost a vzdor. Byl si jistý, že to zaslechl, než upadl do bezvědomí. Otřel si ruce od kapiček krve.

„Převlečte ho. Až se probere, vezměte ho ke mně. Nebude se vzpouzet,“ řekl rázně, když opouštěl nejvzdálenější celu.

?

Zděšené služebné ji odvlekly brzy nad ránem. Rysvir odešel do koupelny. Zakázal jim převléct postel, chtěl jen, aby ji odnesly. Bylo to dávno, kdy si dopřál takovou zábavu. Tělem se mu rozléval podivný klid. Naplnil vanu. Vklouzl do vody a se zacpaným nosem ponořil hlavu. Po hladině se brzy začala rozpouštět zaschlá krev.

Zůstal by tam mnohem déle, ale někdo zaklepal na dveře. S klením se spěšně zabalil do ručníku a šel otevřít.

„Co chceš?“ obořil se na mladíka.

„Pro-promiňte, pán vás volá. Máte přijít do trůnní síně.“ Mladý elf se klepal od hlavy až k patě. Nervózně přešlapoval na místě.

Rysvir se neobtěžoval s odpovědí a zabouchl mu dveře před nosem. Nasoukal se do prvních kalhot a košile, které našel. Přemítal o tom, co mu Fryn může chtít. Musel nějak pokročit s Armem. Dychtil po odpovědích na své otázky. Ještě než opustil pokoj, naposledy pohlédl na zarudlou postel. Ušklíbl se a odešel.

Fryn na něj čekal uvelebený na kostěném trůnu. Rysvir už z dálky viděl jeho úsměv. Spěšným krokem došel k trůnu a poklonil se.

„Žádal jste mě, pane?“ Sebral odvahu a vzhlédl do šťastné tváře svého pána. Nepamatoval si, že by ho někdy viděl tak veselého.

„Jak jsi si užil noc? V jakém je stavu?” 

Temný pán obešel jeho otázku a Rysvir se musel ptát, co ho k tomu vedlo.

„Skvěle, pane, děkuji. Možná bude potřebovat pár dní na zotavení, ale bude v pořádku.”

Fryn nedokázal skrýt pobavení ve své tváři, když odvětil: „Dobře.” Přehodil si nohu přes nohu. Rukou naznačil Rysvirovi, že má přijít blíž.

„Pokud by tě to zajímalo, také se mi vedlo dobře. Víc než dobře, pokud mohu být troufalý. Náš nový přítel by s námi měl ochotně spolupracovat,” odmlčel se. Provrtával svého služebníka pohledem.

Rysvir měl pocit, jakoby ho jeho pán zaživa svlékal očima. Nevěděl, co na to má říct. Tiše vyčkával. Připadalo mu, že se stěny trůnní síně stahují, jakoby se ho chystaly pohřbít. Přinutil se myslet na noc, kterou prožil. Dodalo mu to potřebnou odvahu k tomu, aby se zeptal: „Jaké budou další kroky a co se vám podařilo zjistit?”

„Nejdříve bych ti rád odhalil skutečnost, která mi dlouho unikala. Před nedávnem jsem totiž zjistil, že ten bojovník, Arm, je mým ztraceným synem.”

Rysvirovi nadobro klesla čelist. Čekal hodně věcí, ale tohle opravdu ne. „Jak jste to zjistil, pane?”

„V hloubi duše jsem cítil, že mi něco chybí, část mého já. Celé dny, kdy jsem byl zavřený ve své komnatě, jsem pátral ve svých vzpomínkách. Zavítal jsem i do mysli jiných a spojil jsem ty střípky dohromady. Když jsi ho přivedl, došlo mi, že to je pravda. Zarazila mě barva jeho vlasů, ale pak jsem vycítil tu podivnou magii. Kdyby stál proti nám, Rysvire, mohlo by nás to vážně ohrozit.”

Rysvir se snažil nedat najevo své rozrušení. On, že by nás mohl porazit? Čas v místnosti zamrzl. Nepochyboval, že kolem nich jeho pán vykouzlil vzduchovou bublinu, aby zabránil nechtěným uším, aby ho slyšely. Přistihl se, jak troufalý klade dotaz, ale už se nedokázal zarazit. „A teď je naše výhra v kapse?”

„Moc se ptáš, ale ano. Nemyslím si, že by nás ta dívka dokázala zastavit. Svět bude brzy patřit jen nám.”

Vyrušilo je zaklepání na dveře sálu.

„Hádám, že náš host přišel,” prohlásil Fryn předtím, že se dveře otevřely.

Rysvir sledoval každou maličkost, když Arm vešel do trůnního sálu. Čas kolem začal opět plynout, přesto vycítil změnu, která se u elfského bojovníka objevila. Kdyby nebyl temnotě tak nakloněn, zježily by se mu chloupky na zátylku. Černota okolí doslova pohltila. Když ho unesl, nevycítil žádné zvláštní nadání, ale teď z něj přímo sálalo. Stíny ho ovíjely a zas a znova ho pohlcovaly. Ať s ním Fryn provedl cokoliv, bylo to jeho nejzdařilejší dílo. Vyklouzl mu obdivný vzdech. Po očku sledoval své pána, který se na syna široce usmíval. Ustoupil ze středu sálu, aby mu uvolnil místo.

Fryn vstal a vyšel vstříc Armovi. Tomu se ve tváři neobjevila ani náznak emoce. V mysli si spokojeně zamručel, protože nedoufal, že nejnovější látka zabere tak rychle. Všechno mu vycházelo podle plánu. Rozevřel svou náruč a objal svého syna. Když se jejich těla přitiskla, cítil jen nekonečný chlad. Po očku sledoval ohromeného Rysvira, než se odtáhl.

„Vítej, můj synu. Jak se ti líbí tvá komnata? Nechal jsem ji vybavit přesně pro tebe.”

Arm nepohl jediným svalem v obličeji. „Děkuji za přivítání, otče. Pokoj je naprosto vyhovující, nemusel jsi si dělat škodu,” pronesl hlasem ledovějším, než samotný sníh.

„Pro tebe jen to nejlepší,” usmál se Fryn. I když úsměv, na jeho sinalé tváři působil jako jed. Znovu se usadil na trůn. Posunkem naznačil, aby mu Rysvir podal starou koženou brašnu, kterou si přinesl. Její paměť sahala až do dávných, neznámých věků.

„Je poslední věc, kterou bych ti rád nabídl. Nemusíš mi na tuto nabídku odpovídat hned, ale chtěl bys mi být zavázán tak, jak nejvíce to jde?” Poslední věc, která ověří účinnost té látky. Nepatrně se zavrtěl.

„Beze slova ano. Vše, čím jsem, patří jen a pouze tobě, otče.” Jeho tělo pokleslo na kolena. O duši, která byla ztracená, se nedalo mluvit.

„Má nabídka se týká složení krevního slibu. Je to starý pakt, který potvrzuje oddanost toho, jež se ho rozhodl dobrovolně složit. Není z něho cesty ven, nebo to zatím nikdo, kdo se o to pokusil, nepřežil. Přistupuješ tedy na mou nabídku?” Černé oči se mu leskly v očekávání. Cítil na sobě Rysvirův pohled, který byl plný překvapení a nespoutané zvědavosti.

Arm zvedl hlavu a opětoval otcův chladný pohled, když řekl: „Ano.”

Fryn si nepatrně oddechl. Otevřel brašnu, jež mu spočívala na klíně. Nacházela se v ní jediná dýka. Její rukojeť i čepel pokrývaly pokroucené znaky zanesené černí věků. Přistoupil k Armovi. Natáhl ruku s dlaní vzhůru a podal mu dýku.

„Prones slova slibu a řízni mě do dlaně,” nařídil synovi.

Arm ji převzal. „Slibuji věrnost a oddanost ve všech aspektech svému otci, jakožto mému pánovi. Budu mu sloužit, dokud budu živ.” Po zaznění posledního slova řízl otce do dlaně, v celé její délce.

Frynem projela ostrá bolest, ale přesto se usmíval. Poté si vzal od syna dýku.

„Přijímám syna, jakožto mého služebníka. Tímto jsou naše životy spojeny.” Rovněž řízl do Armovi nastavené dlaně. Ten ji sevřel v pěst. Krev, která z rány vytékala, nechal dopadnout na Frynovu otevřenou dlaň. Tím byla jejich dohoda zpečetěna. Naplnilo ho štětí a úleva. Mám vyhráno.

„Běž si odpočinout, synu. Brzy se společně vrhneme do příprav. Když budeš něco potřebovat, mé komnaty jsou úplně nahoře.” S těmito slovy propustil oba muže a sám zamířil do ložnice.

?

Miino já se po té noci nadobro vytratilo. Když ji služebné ráno odvlekly z jeho komnaty, samou bolestí pomalu nevěděla o světě. Den mezi tím pokročil, ale jí to bylo dočista jedno. Prázdno bylo to jediné, co v ní zůstalo. Setmělý pokoj, který připomínal spíše komůrku, naplňovala uklidňující vůně levandule. Ona přesto cítila jeho. Ty odporné a věčně trvající doteky. Služebná, která jí pokaždé věnovala veškerou možnou péči, byla zděšená více, než obvykle. Přesto nic neřekla, když jí pečovala o ránu na břiše. Věděla to, protože když se vzbudila, nebyla bolest tak neúprosná, jako si jí pamatovala.

Seděla schoulená na posteli, utopená v prázdnotě. Při zaťukání na dveře sebou škubla. Stáhla se do sebe ještě víc.

Dovnitř vkročil muž, oděný do koženého obleku. Mia před ním ucukla a on se pouze pobaveně zašklebil.

„Nejsem tu, proč si myslíš. Poslal mě můj pán. Máš se ihned dostavit do jeho komnat. Předpokládám, že víš, kde se nacházejí.” Když strnule kývla, beze slova odešel.

Mia se zhluboka nadechla a postavila se na roztřesené nohy. Kolena o sebe tupě cvakaly. Přehodila přes sebe plášť, první, který měla po ruce. Vklouzla do zateplených pantoflů a spěšně opustila své útočiště.

Stoupala po spirálách schodiště. V půlce se cítila naprosto vyčerpaná. Její na kost vyhublé nohy nedokázaly dlouho nést váhu celého těla. Dovolila si na chvíli posadit na odpočívadlo. Tupě koukala na protější zeď. 

Ticho proťaly rázné kroky. Mia vykoukla z výklenku u schodiště. V žlutém světle lamp spatřila vysokého urostlého elfa. Světlé vlasy, u nichž díky osvětlení nedokázala určit barvu, lemovaly pohlednou tvář bez výrazu. V mysli se jí mihl plamínek naděje. Už ho jednou viděla. V tu ránu jí vkanula na mysl vzpomínka. Zahlédla ho, jak ho jako zajatce vlečou do žaláře. Nyní se tu volně pohyboval. Mohli bychom se společně dostat ven.

Arm té vyhublé dívce s vlasy po ramena oplácel pohled. Ve vzduchu cítil její strach. Ovíjel mu smysly a nutil ho být spokojený. Ne, nenutil ho. On se tak cítil, od té doby, kdy se probudil. Byl tu spokojený.

„Pomoz mi,” vzlykla Mia, „dostaneme se společně pryč. Viděla jsem, jak tě přivlekli.” Oči se jí zaleskly.

Rozesmál se. Byl to srdečný zvuk, přesto od srdce nepřicházel. Nevěděl, co to je. „Děvče, jsem tu doma. Nebuď bláhová. Zmiz, než stihneš litovat, že jsi se se mnou pustila do křížku.” Jeho ústa se o to víc roztáhla, když jí vyhrkly slzy na tvář. Mlčky sledoval, jak se zvedla a vyrazila dál po schodišti, do komnat jeho otce.

Mia nechápala, co s ním provedli, ale když promluvil, poznala, že sem patří. Poslední naděje se jí zhroutila před očima. 

Ocitla se přede dveřmi v nejvyšším patře. Přerývavě dýchala. Zaklepala, načež se jí otevřely dveře. Fryn na ni čekal. Vklouzla do ponuré místnosti, kterou proti své libosti už dobře znala. Posadila se, jak jí naznačil. Byla jako stroj. Její tělo nic nevnímalo, když se na ní usmál.

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

K tomuto dílu není zatím žádný komentář.

Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2022, provozuje Dobrý spolek, pravidla Pickup lines Letní dětský tábor