Bílý gentleman

Na snídani jsem vyrazil do Mc Donalds. Jako doma. Mělo mi být hned podezřelé, že se obsluha tváří zaraženě, když jsem si objednal prachsprostý cheeseburger. Vzal jsem si stojánek s číslem, usedl a čekal. Je to přece fast food!

Mezitím přišla Ria a s ní kamarádka. O něco menší, štíhlá, s vlasy černými jak uhel do půli zad a s postavou Barbíny. V tropickém horku mi už ani nepřišlo vzrušující, že má jen úzký a tenký top a roztrháče bermudy, kde bylo děr více než látky, a tak jsem mohl nespolečensky pozorovat, že je skutečně dokonale snědá po celém těle. 

„To je Star,“ představila ji Ria. Bylo mi jasné, že přítomnost Star nějak souvisí s mými penězi, ale na to už jsem si zvykl. Počkám, co z nich vypadne.

Objednaly si a obratem jim na stole přistál tác s kuřecím, rýží, rýžovým vývarem a rýžovými chipsy. Pustily se do toho a já stále neměl nic.

„Co sis objednal?“

„Cheeseburger.“

„Hm,“ nevzrušeně jedly holky dál svou rýži a já se rozhlédl kolem. Byl jsem tam jediný běloch, a tak se na mě hezká obsluhující holka v roušce ode dveří usmála a uklízeč přiskočil:

„Can I help you, Sir?“

Nevěděl jsem jak, ale pak jsem se zaměřil na to, co mají ostatní. Neviděl jsem ani jeden hamburger. Všichni měli kopeček rýže s něčím. Objednávkou cheeseburgeru jsem zdejší Mc Donalds zcela zaskočil.

„Já musím do práce. Na ten čtyřdenní výlet s tebou jet nemůžu,“ poznamenala Ria, ačkoli odjezd na ten výlet měl být už za půl hodiny.

„Cestovka bere jen dvojice,“ pokračovala po další hromádce rýže, kterou si nabrala rukou v plastové rukavici. Pochyboval jsem, že je to pravda.

Nedala na sobě nic znát: „Ale neboj se, už jsem to vyřešila. Star pojede s tebou. Líbí se ti?“

„Jo,“ bylo jediné, na co jsem se zmohl a bylo to velmi slabé hodnocení té fakt hezké holky. Ria, kuplířka, spiklenecky dodala: „Je se vším srozuměná.“ „Všechno“ je třeba brát s rezervou, to už jsem pochopil i já, ačkoli jinak jsem důkazem tvrzení, že vyšší věk neznamená automaticky i vyšší moudrost.

Ria to načasovala výborně. Nemohl jsem nic změnit. Zálohu 8000 pesos už jsem zaplatil. Provokativně vytáhla účtenku za tu jejich rýži a položila ji přede mě. Pak zmizela.

Následující tři hodiny jsme strávili se Star před McDonaldem čekáním na mikrobus cestovky. Čas jsme si krátili telefonováním s řidičem. Pokaždé jsme se dověděli, že už jede, ale že se nečekaně zdržel.

Další zábavou byla diskuse s místními žebrajícími holčičkami, obvykle doprovázenými nějakým mnohem menším ušmudlaným sourozencem. Z peněženky mi rychle mizely pětipesové mince.

Se samotnou Star jsem se zmohl jen na obdiv k její zaručeně pravé kabelce Louis Vuitton. Je jí 25 let, je bez práce a má osmiletou dceru Marii. Občas jsem od ní nemohl odtrhnout pohled. To jsem ještě netušil, že její obří černé oči mohou zabíjet.

Konečně mikrobus dorazil. Kromě mě tam byl jediný běloch, Američan. 62 let. Florida. Doprovázela ho asi čtyřicetiletá Filipínka a její dcera. Dcera byla bledší. Nejprve jsem myslel, že je to jejich společné dítě. Později se ukázalo, že je z předchozího Filipínčina vztahu. Když mě viděli nastupovat se Star, dílem mi ji záviděli, dílem si jistě mysleli, že jsem další arogantní foreigner, který si myslí, že si za peníze může kupovat pel nevinných, ale chudých filipínských dívek.

Mizivý počet cizinců v kolektivu měl za následek, že domorodci často upadali do hovoru ve své mateřštině, ať už to byla cebuánština pro místní, nebo tagalog, pokud byli z Luzonu. Protože však Filipínci přimíchávají do hovoru čtvrtinu a více anglických slov a mnoho jejich vlastních výrazů pochází ze španělštiny, dá se leccos pochopit. 

Z toho, kolikrát Star použila v hovoru s nimi slovo „foreigner“, jsem porozuměl, že jim popisuje svou úlohu v mém doprovodu. Zdálo se mi, že to není nic hezkého.

Američanova Filipínka se o potenciálního chlebodárce pečlivě starala. Protože kulhal, musela mu nazouvat i potápěčské ploutve předtím, než jsme se jali pronásledovat houf sardinek v Moalboalu. Star mě víceméně ignorovala a nejvíce se se mnou bavila právě ta bezprizorní dcera. Bylo vidět, že její otec byl běloch, protože si jako jediná z nás na slunci spálila kůži.

Obvyklými radovánkami, jako je potápění se za želvami, krmení žraloků velrybích, poskakování ve vodopádu, canyonering nebo jízda na čtyřkolkách jsme strávili celý den. Jedli jsme v těch chatrčích, kde ukážete na nějaké hromádky masa, vejce, zeleninu, uzené rybičky a rýži a oni vám nandají, kolik chcete. Lžíci a vidličku jsem si vytáhl z plecháčku plného horké vody. Určitě byla dezinfikovaná. Kdo jednou jedl street food v Asii, ten už se nemusí bát salmonely. Platí se až po jídle, a tak největším problémem pro mě bylo pojmenovat, co jsem vlastně jedl. Naštěstí mi ostatní pomohli a nějaká částka z toho vznikla.

Odpoledne jsme dorazili do Buwakan di Alejandra, květinové zahrady ve svahu s výhledem  na rýžové terasy hluboko pod námi. Star se zastavila u můstku z růží a zapálila si cigaretu. Procházel jsem se mezi květinovými záhony sám. Bylo období dešťů, cestičky byly vlhké od prudkého ranního lijáku a květy zářily v mnoha barvách.  Uprostřed byla vyvýšenina, aby se tam mohli návštěvníci vyfotografovat. Posunul jsem si roušku z úst, abych se mohl nadechnout a přemýšlel o nesmrtelnosti chrousta.

„Sir, are you single?“ zeptala se mě pěkná žena středních let.

„Of course!“ a opravdu jsem byl v tu chvíli na světě docela sám.

„Vyfoťte se s námi,“ a všechny se shromáždily kolem mě. Jako obvykle jsem trčel vysoko nad nimi. Byl to celý houf učitelek z Elementary School Cagayan Regiton Valley 2. Pak se jich několik vyfotilo se mnou po jedné zvlášť. Říkaly si při tom mezi sebou něco veselého, protože se smály na celé kolo.

„Sir, are you divorced?“ tomu jsem ještě porozuměl. Když se rozcházely, zaznělo od několika z nich:

„Do you give me your phone number?“

Na to už jsem byl zvyklý. Prostě jsem ukázal svoje číslo na displeji a několik z nich si ho opsalo. Rozloučili jsme se a dál jsem tomu nepřikládal pozornost. Když učitelky vycházely na horním konci zahrady, všiml jsem si, že musejí projít kolem Star. To už nekouřila a něco jim důrazně vysvětlovala. Nesmála se při tom.

Přiblížil se tropický večer, na pokoji byla jediná velká postel a já byl skutečně zvědavý, jak to Star vyřeší. Bylo to prosté:

„Nevím, co ti Ria slíbila, ale já s tebou nebudu spát! Mám kluka …“

„To mi je jasné už od rána, Star. Ba co víc: Nejsme tak daleko, aby ses nemohla vrátit domů. Jestli chceš, seber se a odjeď hned!“

To jí zase bylo asi líto přijít o výlet a ještě by musela zaplatit nějaký odvoz:

„Ne. Vysvětlila jsem všem v mikrobuse, jak to s námi je.“

„Myslíš, že ti věří?“ pousmál jsem se, nevěděv, co tím způsobím. 

Ráno mě čekal další čistě filipínský zájezd. Snídaně spočívala v tom, že jsem si oloupal v recepci dvě vařená vejce, rýži jsem vynechal a do hrníčku s horkou vodou nasypal kávu „tři v jednom“ od Nestlé. Filipínci se neopalují, ani neplavou, do vody skáčou oblečení a řidič to vyřeší tak, že na sedadla dá nějaké igelity. Zato se neustále fotí, natáčejí a něčemu smějí.

Přiblížil se večer a my se shromáždili v recepci hotelu. Star se přihlásila o slovo a požadovala něco v cebuánštině. Pochopil jsem z toho to hlavní: „Separated beds“ – oddělené postele. Tak mi v očích ostatních dokázala:

-         - že skutečně spolu nic nemáme,

-         - že i ten kulhavý Američan je na tom lépe než já a

-      - že když strávím 20 hodin v letadle a v zemi, kde jsem neviděl ani jednoho bělocha bez Filipínky, to musím být právě já, kdo je takovým ubožákem, že neuspěje ani mezi běloškami, ba ani mezi Filipínkami.

Taky jsem jí na pokoji řekl, že to byl můj nejhorší zážitek. Byla se mnou ale rychle hotová:

„You like Ria, dont you? A já jsem tu proto, abych odblokovala takové, jako byly ty učitelky v zahradě.“