Prázdný

Ten pocit.

Znovu slyšet slovo, jenž bylo zapomenuto, ale jeho barva zůstala někde v myšlenkách. Na jaké vzpomínky se váže ? 

Je zvláštní ho vyslovovat. Ač podruhé vyslovené už nemá takovou sílu.

Slyším píseň kovu. Je to ta správná myšlenka ? Ostny a podivná šeď. 

Marně hledám onen tvar.

Smyslů zbaven mě přepadne strach. Temnota.

To slovo náhle těžkne v krku. 

Cítím ten čpavý odér rzi a skřípot. To slovo je hnus a nepokoj.

Světlo.

Prach jím proplouvá. 

Nemyslel jsem teď na něco ? Srdce mi bije tak hlasitě. 

Jak dlouho už tu jsem ? 

Každé slovo které řeknu ztrácí význam. Zůstává jen povědomý zvuk. 

Kdy sem naposledy dosáhlo světlo ? Bylo tu vůbec někdy ? Jako bych ho viděl poprvé. Je tak jemné na omak.

,,Jaké slovo ?’’ 

Zaslechl jsem, jakoby šepotem tady z té malé dírky ve zdi.

,,To slovo, mluvil jsi o něm.’’

Zašeptala znovu ta zeď.

Měl jsem odpověď na jazyku, první hláska, jen… Měl bych odpovídat ?

Bude lepší zůstat zticha. Mám strach, horký, dusný strach.

Sotva bych mrknul, zaslechl jsem zas…

,,Řekni mi to slovo. Chci ho slyšet.’’

Slabým šepotem, sotva slyšitelným, sotva srozumitelným.

Já ale nevím o čem ta zeď mluví, jaké slovo ? Já nechci… ,,Nechci s tebou mluvit.’’

Nechci mluvit s něčím co nemá mluvit a to zeď rozhodně nemá.

,,Já to slovo potřebuju. Řekni mi ho ! Řekni mi ho !’’ Ozvěna se oddělila ode všech směrů mojí čtyřstěnné kopky. Píchnutí v hlavě, ostrá bolest.  Hned však pominula. Nebo ji jen možná vystřídal strach. ,,Já to slovo neznám !’’ Nebo… Znám ? Mám ho někde v zadu v hlavě ono… Ano. To je zvláštní. Já ho znám. Ten pocit. Znovu slyšet slovo, jenž bylo zapomenuto, ale jeho barva zůstala někde v myšlenkách. Na jaké vzpomínky se váže ?