Boxer-Roby
Roku 1977 jsme byli již čtyři. Pepa, Alenka a dva synci, Marek a Jiří. Starost o střechu nad hlavou nás zavála do malé restaurace kousek od Prahy. Když se mladší syn narodil, bolela mě týden hlava. Jak se Jiří pustil kočárku a začal chodit, přišel za mnou Petr, jeden z účastníků oslavy s neobvyklou prosbou. "mohli by jste se na nějaký čas postarat o našeho pejska", než jsem se stačil nadechnout, vyndal z tašky štěně boxera, jménem Roby. Roztomilost sama. Na mou otázku na jak dlouho, odpověděl, neurčitě, že než jeho žena porodí a pár měsíců poté. Nechce mít psa v této době doma.
Ošíval jsem se, vzdálená vzpomínka na jeden rok s mým prvním čtyřnohým kamarádem Lukym mě varovala. Bohužel, do prázdného odpoledního lokálu přišla z procházky Alena se synky. Roby je uvítal vřele a bylo nás pět. Stal se miláčkem nejen naší rodiny ale i hostů restaurace.
Míjely měsíce. Trápilo mě pomyšlení že Roby nás jednoho dne opustí. S batolete Roby vyrostl v
krasavce. Prsa mu zdobila bílá skvrna, u krku uzounká, pomalu se rozšiřující, jak velká kapka vody.
Pokud jsem se ženě zmínil o blížící se chvíli kdy nás Roby opustí, její odpověď mi dělala starost o to větší.
"Roby nikam nepůjde, Roby je náš a s Petrem to nějak vyřiď. " a ještě se u toho bezstarostně usmívala.
Měl jsem za sebou několik neúspěšných jednání s majitelem Robyho, vždy mou nabídku odmítl.
V pondělí, den volna, čekala Alenka na autobus směr Praha. Jela se zkrášlit ke kadeřníkovi. Nějaký Matuška, prý genius. Bylo krátce po poledni a náš tým Marek, Jiří, Roby a já jsme byli soustředěni před restaurací a odhodláni pročesat místní les a úspěšně přinést něco na houbovou smaženici.
Chlapci mamince mávali, já se přidal. Když z čekárny autobusu bylo mávání opětováno, Roby se rozběhl rozloučit osobně. V okamžik, kdy jedoucí nákladní automobil zastávku s Alenkou schovával byl Roby uprostřed silnice. Hlavou mi proletěla prosba jež používají i nevěřící. Pane Bože, jen to ne".
Když kamion odkryl čekárnu, nemohl jsem uvěřit co vidím. Roby poskakoval po třech k Alence a naříkal. Já radostí obejmul kluky a pelášil k zastávce. Zázrak se stal. Roby žije.
Za necelou hodinu jsem byl u veterináře. Přeražená stehenní kost na pravá straně. Když jsem Robyho po několika dnech vyzvedával, doktor mě ukázal rentgenový snímek. Do stehenní kosti byl vsazen mohutný hřeb a doktor mne uspokojil že Roby bude zase OK. Měl pravdu po dvou měsících Roby poskakoval jako by se nic nestalo, Vyholené místo pěkně zarostlo a ani dlouhá jizva nebyla vidět.
Ani po tomto smutném incidentu Petr nezměnil své rozhodnutí a Robyho si odvedl. Dlužen nezůstal nic, jen zanechal smutek v naší rodině. Šéfoval velkému řeznictví a po celou dobu nás štědře zásoboval. Nad jeho paličatostí zůstával rozum stát. Nemělo to žádnou logiku. Ráno odjel do práce a vracel se pozdě odpoledne. Petrovo žena si Robyho nevšímala, ten byl zavřený za domem na zahradě. Jak se naskytla sebemenší příležitost tak z vesnice vzdálené jen kilometr utek za námi. Dařili se mu to i několikrát týdně.
Bohužel, při jednou útěku z domácího vězení, setkání a automobilem tentokrát nepřežil.
Písmák