QUIRK / QUIRKY e)

 

 

13

 

Myšlení. – > Vnímání. – > Vidění.

 

Zdánlivé pouze otravně obtěžující opakování téhož řádku, avšak třikrát totéž pokaždé jinak, však vede k rozvíjejícímu výsledku – představíme-li si ovšem z čáry o třech bodech vzniknout nekonečně rotující třístran.

Nesvedu posoudit, nakolik je v rámci regulí žánru quirk oprávněná příští představa, v níž slova Myšlení, Vnímání, Vidění započnou tvořit vrcholy rovnostranného trojúhelníka, tedy tvar čehosi, co se se všemi souvisejícími významy a významy v antických časech nazývávalo trojúhelník Platónův či platónský.

Na počest tamtoho filozofa, v téže tradici dokonce s háji a břehy určenými k rozjímání a souvisejícím meditacím – což asi na frýdeckomístecké pláži amfiteátru stupňů zdymadla betonového jezu řeky Ostravice, jak doložil můj fejsbukový anketní průzkum, a navíc s dostatečným úředním patronátem a jen tak z volné vůle místních, zřídit nepůjde.

Třebaže v městě samém se za vyznavače jogování a praktik různých druhů esoterických meditací v soukromých hovorech vyhlašují desítky, ba i možná stovky, nadšenců a příznivců.

 

Odhlédnu-li od takovéhoto nezájmu a pozůstanu i nadále v tajůplnosti chlácholivé fikce, ona slova z vrcholů trojúhelníka opět seřazena v řadě za sebou, pro ty, kterým je jasný plnotučný význam úsloví sloupy vzdělanosti, by mohla znít jako označující názvy oněch tří betonových kolosů samých, jak tu strmí na pozadí nebe po břehu postupně za sebou.

 

Kterýžto obraz nekonečně dávně trvalých sloupovitých kamenných hmot v prosluněném mořsky modrém tónu mě přivádí k podobě vizuálně rozmáchlého filmového záběru starého již dobrých 60 let – tedy scény z filmu režiséra Jean-Luc Godarda s názvem POHRDÁNÍ: filmu nikoli jen natočeného, nýbrž něco jako vykouzleného, režisérem, z jehož jiných děl s oblibou cituje, a nikoli krade, quirkový režisér Wes Anderson.

 

A co se týče dávno všemi zapomenuté tradice frýdeckomísteckých sloupů napodobujících antiku: nebudu kvůli nim připomínat interiér místní poutní barokní mariánské baziliky, a pouze se omezím na připomínku šestice takovýchto sloupů podepírajících empírový čelní balkón budovy staré frýdecké radnice vybourané před válkou.

Dávno. Třebaže přímí pamětníci téhle zkázy ještě žijí.

 

14

 

„Toto průčelí se skládá se štítu, na němž je nesprávný znak města Frýdku, pak ze 6 sloupů, jichž hlavice jsou udělány úplně neodborně a na nich spočívá balkónek s obyčejnou železnou mřížkou – což vše dokazuje, že tento portikus, který byl k budově přistavěn a nstojí na chodníku a tím překáží hojné frekvenci na náměstí, byl přistavěn neodborníkem.“

 

Dnešní kapitolku jsem začala citátem z novinové kopie vyjádření odborníků brněnského památkového úřadu pro Moravu a Slezsko, jež se týkalo povolení demolice budovy staré frýdecké radnice pocházející, s empírovou přestavbou, až z renesančních časů.

 

JEN TI, CO SE PROJEKTUJÍ DO BUDOUCNOSTI, SE MOHOU SETKAT S MINULOSTÍ.

 

S předchozí větou na úvod, která mě napadla včera před usnutím, jsem následující pojednání, den před říjnovým státním svátkem, odeslala dneska frýdeckomísteckému primátorovi:

 

Ve prospěch prodejny firmy Baťa v roce 1937 zbourali ve městě Frýdku barabiznu staré radnice se 6 sloupy ve dvou trojicích vedle vchodu – jak jsem zde na magistrátním fejsbuku o této příležitosti gifovala včera. Jenomže… Jenomže v té době místní, byť jakkoli, ještě věděli, co je to ikonografie, a hlavně: ctili ji.

Proto, když před rokem 1920 stavěli na dohled ještě stojící staré radnice novxou funkcionalistickou budovu dnešního magistrátu (která vypadá bytelně jako mauzoleum), přenesli z průčelí starého na nové zjevné vnější znaky. Jako nějaký klon, štěp, gen, mem, semení.

Tympanon sice trojúhelníkový namísto původního obloukového, balkónek nad vchodovými dveřmi, vedle nichž ve dvou trojicích tentýž počet šesti antikizujících sloupů. Jak bylo i postaru.

 

A pro zdejší místní nácky, kteří při pouhé fejsbukové představě iluze tří sloupů do břehu řeky krvelačně tvrdí, že ve Frýdku nikdy žádná antika nebyla, jen pouze připíšu, že opodál ulicí dolů opět na dohled stojí budova školy, s obdobně báječnou pseudoantickou ikonografií průčelí.

Dokonce se secesní sloupovou alegorií, ale to jenom pro ty vidoucí.

 

15

 

V pokračování minulého pohledu tentokrát míjím po stranách vchodu stojící sloupy 4 – tvořící tedy alegorii Času známou už v antice.

Jaro, léto, podzim, zima, čili celý rok.

Z nichž se skládá moudrého život – a nikoli z okamžiků vyhlížených vakantních míst na neplacených veřejných sídlištních parkovištích.

A že k moudrosti by měla vychovávat škola – tak tu má v místě/městě dávno zapomenutou alegorii stát hned v jejím nejčelnějším vchodu.

 

Poněvadž vstřícnost domorodci obývající zdejší mravní roklinu považují za slabost, nezbývá, nežli se zatáhnout z jejich zméněceňujícího teritoria s těmi všemi mými předchozími odvozováními a dokládáními důvodů, příkladů, ba i jen pouhých asociací, opravňujících obraz představy trojice pseudoantických sloupů tyčících se na břehu říční navigace nad travnatou pláží. V létě zaplněnou nejenom zrovna těmi, kterým i letos nevybylo na cestu do krajů pravé antiky – aniž by však pojímali ona svislá tělesa, jež vrhají trojí stín, za cosi významově neplnohodnotného, a tedy jen za náhražku. Ne-li dokonce schválnost, přepjatost, nebo exhibující se kýč.

Ve stejném smyslu jako přijetí triády bych marně vyhlížela odpověď na moje áčtyřky podbízející se možnými náznaky divadelního textu, přičemž už více aspoň trochu quarkového nemám prozatím cokoli nabídnout…

 

Avšak i ze stavu takovéto beznadějně hlubinně vyhlížející nouze je ovšem možné vydolovat rozvíjející související analogii.

Bohutice jsou jenom pouhá vesnice k nalezení nedaleko města Znojma.

A za touto vsí, po pravotočivé zatáčce kamenité cesty stoupající setrvale do mírného kopečka, se od roku 1928, tedy už málem 100 let, nachází areál umělé lurdské jeskyně, jak jej vymyslel a vybudoval místní, tedy rovněž venkovský, kněz Antonín Prášek.

Součástí místa je i zde trojice tesaných pseudoantických sloupů tyčících se bezprostředně opodál umělé jeskyně vykutané do nízkého návrší, když musí být ihned dodáno, že antické atributy v reálném příběhu lurdského zázraku nemají žádné zastoupení, a že i dávné oddíly antického římského vojska na jejich výplazech z nedaleké válečné pevnosti starolatinsky zvané Vindobona dotyčným dnešním místem asi nikdy neprošly.

V každém případě však bohutické sloupy nemohou být považovány za záměrné realizace v žánru quirk, takže pokud bych je vřazovala podle pravidel akademických – tak nejspíše artbrut. Anebo jen naivní umění.

 

 

---