Výprask pro dobro člověka

    Chvíli před večerem jsem odepnul pásek.
    Chtěl jsem se seřezat.
    Pamatuji radu, že je škoda každé rány, která padne vedle.
    Měl jsem pocit, že jsem k tomu právě dozrál.
    Jenže sám bych se šetřil.
    Vyšel jsem na ulici, kde si hrály děti a opodál paní Morková řezala růže.

    „Nemohla byste mi napráskat?“ zeptal jsem se ji.
    „Co tím myslíte?“
    „Potřeboval bych prostě napráskat,“ řekl jsem slušně.
    „Netušila jsem, že máte takové sklony,“ řekla paní Morková a šla pro svého muže, který byl okamžitě venku.
    „Jestli chceš napráskat, tak nemusíš chodit daleko,“ křičel na mě.
    „To by bylo fajn,“ řekl jsem.
    „Vždycky jsem si myslel, že jsi padlej na hlavu, ale všeho moc škodí. Tamhle jsou děti a ty tady…hnuse,“ ušklíbl se znechuceně.
    „Potřebuji jenom napráskat,“ bránil jsem se.
    „Jsi zvrhlý.“
    „Dětem přece taky sem tam zmalujete zadek.“
    „U dětí je to něco jiného.“
    „Proč?“
    „Co?“ Musel jsem ho tou otázkou značně zaskočit, protože strčil do paní Morkové až ji málem povalil.
    „Co blázníš?“ lekla se.
    „Já blázním?“
    „Strkáš do mě.“
    „V televizi dávají kopanou,“ vykřikl a zmizel.

    „Běžte pryč nebo zavolám policii,“ řekla paní Morková s pohledem zavěšeným ve veřejích dveří, jimiž se vypařil její muž.
    „A ty by mě napráskali?“
    „Nepochybně,“ řekla.
    „Tak je zavolejte.“
    „Tak si je zavolejte sám,“ řekla po chvíli nerozhodného hledění.
    „Jak jim mám říci, aby mně napráskali?“
    „Když jste to chtěl po mě, tak jste si také nebral žádné servítky.“
    „S vámi jsem to bral, že by mohlo jít o sousedskou výpomoc, ale policie to je něco jiného,“ řekl jsem.
    „Tak si zajděte do nějakého podniku, kde to dělají,“ říkala mi skoro šeptem a udělala nepatrný krok kupředu, abych ji slyšel.
    „Takové podniky existují?“
    „Copak to nevíte?“
    „Ne.“
    „Já to taky tak úplně nevím,“ udělala další spiklenecký krok směrem ke mně, „ale slyšela jsem o tom.“
    „To by pro mě asi nebylo,“ řekl jsem.
    „Pro mě taky ne,“ řekla s úlekem, abych si o ní něco nemyslel a pro změnu o dva kroky poskočila ode mne.
    „I když,“ zamyslela se, „někdy bych toho svého chlapa ztřískala s velkou chutí.“ Po obličeji ji přeběhl zasněný výraz, který vzápětí vymazala.
    „Pro mě to není otázka sexu, ale morálky,“ řekl jsem paní Morkové.
    „Mám pocit, že bych potřeboval pár vrazit, abych nedělal voloviny.“
    „Myslíte, že by to pomohlo?“
    „Dětem přece...“
    „U dětí je to něco jiného,“ usekla mojí větu. „Ty mají ještě šanci,“ řekla paní Morková poměrně s definitivou.
    „Zdá se, že já ji tedy už nemám.“
    „Tak jsem to zase nemyslela.“
    „Já bych řekl, že ano.“
    „No já si jenom myslím, že ve vašem věku už facky nepomůžou, že na to budete muset jít jinak.“
    „Sama jste říkala, že byste měla někdy chuť vašeho manžela spráskat.“
    „To je ale jenom taková představa.“
    „To neplatí?“
    „Představa?“ Paní Morková mávla rukou jako se zahání nepříjemný hmyz a já její gesto pochopil.

    JSEM VYŘÍZENEJ.