Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 468 tisíc textů, miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

MUŽ
datum / id09.11.2022 / 536874Vytisknout |
autorJena1
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno165x
počet tipů9
v oblíbených0x
do výběru zařadilbixley,
MUŽ

 

MUŽ

 

    Stalo se to na jednom malém nádraží, na trati mezi městy Montpellier a Carcassone, na jihu Francie. Horká, letní noc jen nepatrně ochladila rozpálenou dlažbu do snesitelné teploty. Sotva znatelný vánek přesouval vzduch prosycený vůní opalovacích krémů od pobřeží směrem do vnitrozemí. Bylo to jen minimální vylepšení nedýchatelného, potem a výfukovými plyny prosyceného odéru, který ležel nad městem. Pokud v noci nezaprší - a žádná předpověď se o dešti nezmiňovala - očekává se další z tropických dnů smogem týraného města. Ale pro H. to mnoho neznamenalo.

    Odněkud se v prázdné hale objevili dva policisté v neprůstřelných vestách a se samopaly. Zkontrolovali mu platnost jízdenky a zase zmizeli. H. nabízel zboží po celém jihu už řadu let a prázdná vlaková nádraží mu zajišťovala bezplatný nocleh s tekoucí vodou a se záchodem. Nikdy dopředu nevěděl, kdy to bude, ale vyhýbal se místům, kde po půlnoci zřízenci vyhazovali cestující kvůli úklidu, který se často protáhl až do ranních hodin. Také se vyhýbal štětkám a Arabům, protože z takových setkání koukal jenom malér a konečně ….. H. už byl v Kristových letech (což znamená, že byl nejvyšší čas se usadit) a nádražní haly nebyly to pravé ořechové. Parkoviště před vchodem bylo prázdné až na opuštěné auto taxislužby, samotné ve svém zoufalství a z jeho karoserie se šířil žár dohasínajícího dne. Nedělejte si iluze, že po půlnoci byste k té drožce sehnali kočího. H. vždycky zarážela nelogičnost takových situací. Před liduprázdným nádražím rozpálené taxi bez řidiče! Kolem množství vajglů, zmačkaných kelímků a obalů od tyčinek, pár vytahaných prezervativů a použitých injekčních jehel.

    H. byl podsaditý muž s širokými rameny, opálenou tváří a řídnoucími vlasy. Na sobě měl propocené tričko s límečkem, protože když muž nabízí výrobky lidové tvořivosti, je nejlepší právě tričko s límečkem. A plátěné kalhoty pískové barvy. Žádný oblek s košilí a kravatou. To se hodí pro úplně jiný druh zboží. Přehodil si tašku do druhé ruky a zkušeným pohledem si vybral lavici v levém rohu čekárny, tu nejbližší k okénku, kde se prodávají lístky. Položil tašku na zem a posadil se. Chvíli jen tak seděl, ruce způsobně položené na kolenou, záda mírně ohnutá a soustředěně hleděl na špinavou dlažbu před sebou. Nedokouřená cigareta s rudým otiskem na filtru, zmačkaný, papírový kapesník, použitá jízdenka, zaschlý trus jakéhosi ptáka. Naproti stánek s nabídkou baget, sendvičů a čínského jídla. Tradiční jihofrancouzská kuchyně byla dokonale a v naprosté tichosti úplně zlikvidována. Nejenom na severu, ve velkých městech, ale dokonce i tady, na jihu se nedalo vyhnout všudypřítomným instantním polévkám s kachní, nebo vepřovou příchutí. Hodně lidí tomu ještě nevěřilo, nebo si to nechtělo přiznat ale H., který se denně pohyboval po ulicích měst a městeček po celém jihu, to znal dobře. Po chvíli se zvedl a pomalým krokem přešel zpátky ke vchodu do haly. Když se podíval nahoru, uviděl osvětlená okna měšťanských domů z devatenáctého století. Někde tam, v některém z nich, určitě ohřívá nějaká žena cosi v mikrovlnce. Rodinné balení raviol, k tomu plátky provensálské šunky, nebo zapékané brambory potažené rozteklým sýrem. Možná čínský polotovar kuřete na houbách. Nakonec proč ne! Čtyři porce čínské polévky s krevetami, zahuštěné kelímkem kyselé smetany. Ten její listuje v La Figaro. Možná mají děti, dva kluky. Jeden hraje na počítači dva roky starou verzi FIFA a ten starší se pokouší vysvětlit matce, že je totálně mimo a ničemu nerozumí. Běžný den všedního večera se odehrává za okny stovek bytů.  Ale teď je mezi H. a nejbližším oknem jenom pár desítek metrů.

    Představil si, jak dojde k domovním dveřím s taškou vzorků a košilí přilepenou potem, odemkne si klíčem s ozdobným přívěskem smějícího se tlustého Buddhy a v chladivé chodbě si vychutná ty dvě minuty čekání na výtah. Dalším klíčem odemkne domovní dveře od bytu, tašku odloží hned v chodbičce na zem a usměje se na přicházející manželku.

    Řekne jí “ahoj.”

    To je dnes horko jako v Indii. Ležela tam na poli mrtvola a to slunce pralo tak silně, až jí plyny ve střevech a v bachoru explodovaly. Roztrhly to tělo, jako kdyby explodoval granát. Střeva, co vyhřezla, připomínala květ nějaké tropické rostliny, co naráz vykvete a stejně tak, během pár minut uschne.

    Jako začátek konverzace to není špatné. A manželka řekne, že má pro mě v lednici studený kuskus. “Ten tě osvěží a potom to zkusím sama.” Mezitím si H. zuje boty, sundá kalhoty i s košilí a usedá ke stolu. Studený kuskus má moc rád.

    Stál tam u vchodu do nádražní haly a průvan mu přisál tričko ke kůži jako Priznitzův obklad. Nasál vzduch a ucítil vůni kuskusu. Mnohokrát si takovou scénu představoval. Toto všechno, co probíhalo jeho hlavou, už tady někdy mnohokrát bylo a tak stále jen oživoval svoji vlastní minulost. Hned vedle lavice stál automat na sušenky, větrové bonbóny a různé druhy tyčinek. Tyčinky Mars úplně dole v hnědém obalu s červeným nápisem vypadaly jako miniaturní hrobečky v zákrytu. Konce v nedohlednu, kdesi v útrobách mašiny. Obrázek pěti frankové bankovky vybízel i negramotné, aby i oni přispěli. Aby přidali svůj pětifrank na účet cizího neznámého.

    Posadil se ve stejné chvíli, kdy venku zahřmělo. Zvedl se vítr a dovnitř vmetl mračna prachu. Na lavici, vedle pokladny číslo čtyři, kde chtěl ukončit svůj život, byl vyrytý nápis. “Ježíš tě miluje.” Přejel po něm ukazováčkem a zavřel oči.

    Vybavil si tu místnost svého dětství. Obytná kuchyň. Stěna pokrytá obrázky svatých. Bohorodička i samotný Spasitel. Na dalším obraze blonďatý hošík v krátkých kalhotách vstupuje na úzkou lávku nad propastí. Na protější stěně jsou kachlová kamna a malá pec. I v létě je plotna horká a modré kachle vydávají příjemné teplo. Škvírkou mezi litinovými pláty probleskuje zář ohně.

    U okna je stůl se třemi židlemi. Poctivé, pravé thonetky z dávných dob s gumovými poduškami. Deska stolu je ohlazená s černými skvrnami popálenin. Podobají se malým broučkům, rozlezlým po stole. Několikaposchoďová hvězdice sestavená ze sirek, hlavičkami k sobě. Zábava chudobných. A potom ta vůně. Odstavený hrnec s meltou, tabák a ševcovská smůla. Mucholapka přivázaná k lampě s několika tělíčky much obalených lepidlem. To všechno je pro H. důvěrně známé. Vrací se to ve snech, včetně krabičky s pletací přízí, kde je na víčku modrobílý obrázek hradu Beckova. Není nijak těžké si ty obrázky přivolat. Jde to docela samo.

    H. vzal tašku a položil si ji na klín. Otevřel ji a chvíli se prohraboval změtí papírů, brožurek, nabídkových katalogů a starých diářů. Konečně ji nahmatal. Ležela pod kapesní Biblí v ohmataném, koženém pouzdře. Břitva značky Durex Innox s perleťovou rukojetí. Vyjmul ji a položil na lavici vpravo od sebe.

    Rozbalil lepkavou tyčinku Mars, ukousl si a znovu sáhl do tašky pro bibli. Bylo to staré, kapesní vydání v odřených deskách s pomačkanými rohy. Kdysi ji koupil, ještě ve staré vlasti, v jednom evangelickém kostele za čtyřicet korun. Na předsádce byly mapy biblických míst rozleptány vlhkem a zlatá barva, kterou byl na hřbetě vyražen název knihy, definitivně zmizela. Všechny stránky měly oslí uši, ztmavlé potem a mastnotou prstů. Ale zatím držela pohromadě. H. tu bibli měl už skoro dvacet let a vláčel ji s sebou po všech cestách, kterými mu bylo souzeno projít.

    Zavřel tašku a odložil ji na zem, k nohám. Pohmatem se ujistil, že břitva je tam, kde ji položil a otevřel Bibli. V rychlosti prolétl několik stránek a zastavoval se na místech označených barevnou tužkou.

    “Člověk neví co milovat, ani nenávidět, cíl všeho je před ním. Všechno je u všech stejné.” Asi ve dvou třetinách knihy, tam kde končí Starý Zákon a začíná Nový, byl na čtvrtku složený papír. Stálo tam: “Vzdej se zármutku a klamu a klidně snášej chlad a žár, neboť není vzniku pro nejsoucno a jsoucno nezaniká.” H. ten text miloval.

    Sehnul se a znovu začal prohrabávat obsah tašky, až vylovil plnicí pero. Byl nejvyšší čas něco připsat. Už několik dnů mu hlavu blokovaly dvě myšlenky, o kterých si nebyl jistý, zda je někde četl nebo jsou jeho vlastní. Obě mu připadaly dobré, a proto je chtěl nějak zužitkovat. H. shrbený nad rozevřenou Biblí a rozloženým papírem sundal těžký kovový kryt pera, vystrčil špičku jazyka mezi zuby, což bylo pro každého znamením-pozor, soustředím se a napsal: “Když zapálím jednu svíčku od druhé, je to stále tentýž oheň nebo už jiný?”

    Pohodlně usazený na lavici se narovnal a stáhl jazyk do bezpečí. Chtěl k tomu přidat nějaký dodatek, ale zaváhal. Vždycky, když si něco poznamenal a nemělo to žádný dodatek, připadalo mu takové nějaké hloupé. Jako samotný výkřik bez důvodu a bez odezvy. Je pravda, že vysvětlení obvykle ubírá na razanci holé věty, ale údernost textu pro H. nikdy nebyla na prvním místě.

    Podíval se na druhý nápis: “Jako vyšel ze života své matky, nahý zase odchází, jak přišel a za své pachtění si nic neodnese, ani co by se do ruky vešlo. A také to je zlý neduh: Každý odejde, jak přišel. Jaký užitek má z toho, že se pachtil a honil vítr?”

    Udělal na prst mezeru a připsal. “Jaký užitek mám ze svého žití?” Žádný! Jaký užitek mohu mít ze svého nežití? Minimálně stejný jako ze žití, možná větší. Tak na co čekám?”

    Zavřel pero a točil s ním mezi prsty jako kuřák s nezapálenou cigaretou. Pak ho napadlo, proč má potřebu stále něco připisovat, když zanedlouho nastane konec. Možná je grafoman nebo skrývá pedagogickou touhu poučovat a projevuje se písemným moralizováním, nabádáním, poučováním. Nebo je to prostě jenom obyčejný zvyk, tak jako si někdo mne ušní lalůček, nebo strká prsty do nosu.

    Vítr venku ještě zesílil a blesk ozářil oblohu i vnitřek haly. H. se podíval ke vchodu, kudy se dovnitř vevalil oblak prachu. Kolem projelo auto s rozsvícenými světly, ve kterém si představil muže, spěchajícího domů k ženě. Podíval se zpátky na papír a mlčky pokýval hlavou. Jasné znamení souhlasu.

    “Holubi,” řekl nahlas a zasmál se. Odložil papír vedle sebe a začal listovat v Bibli. Na každé straně, kde stačil zaregistrovat název kapitoly, se mu vybavovaly chvíle, které nad nimi strávil. Tvář ženy, běhání dětí, teplo kamen, zívání psa. Jako píseň, která evokuje vzpomínky na cosi dávno zaniklé, nebo staré fotky, oživující historii dávno zetlelou.

    “Holubičko moje v rozsedlinách skály, v úkrytu nad strží, dopřej mi zahlédnout svou tvář, dovol mi hlas tvůj slyšet. Jak lahodný je tvůj hlas, jak půvabnou máš tvář!”

    Znal celý text téměř nazpaměť a knihu používal spíš jako pomůcku. Stačilo přečíst každé desáté slovo a těch dalších devět samo vytanulo v paměti.

    Pořádně si začal texty pamatovat a učit ještě kdysi, ve staré vlasti, kdy se pohyboval mezi kravíny a výkrmnami prasat a staří zaměstnanci ho jako mladíka vstupujícího do života zahrnovali všemožnými moudrostmi, ke kterým dodávali tajnosnubný dovětek-to je v Bibli, víte!

    Často si pohrával s myšlenkou, že jednou o tom napíše knihu. V názvu té knihy by rozhodně neměla chybět slova “Pindy naší Mindy”. Ale bylo jasné, že takový název žádné nakladatelství nepřijme a podívá-li se na obsah, tak ani náhodou. Jak šla léta, přišel na to, že jedna kniha by nestačila a pro encyklopedické svazky není doba. Pochopil, že to, co se děje na tomto světě je závažné, důležité, nehledě k tomu, že je sám toho účastníkem. Tak se pokoušel obměňovat názvy, od biblických rčení až po verše z Koránu, ale vyšlo to nastejno jako ty Pindy. Koneckonců, co záleží na nadpisu, když je obsah společensky i čtenářsky nestravitelný. Nakonec byl jen obyčejným veterinářem, který oplodňoval krávy a očkoval prasata proti červince.

    No a teď…..teď je v jiné zemi, daleko od krav a prasat, ale…..

    Zhluboka se nadechl a s povzdechem nahmatal v kapse telefonní kartu. Pohrával si s ní mezi prsty s rutinou zkušeného karbaníka. Poté si přejel růžkem karty přes rty a šel k telefonnímu automatu. Nečekal, že by se na druhém konci ozval hlas jeho ženy nebo dětí. Taky se neozval. Naprosté ticho ve sluchátku, ticho v nádražní hale, ticho v jeho hlavě. Volával takto téměř každý den a pořád stejné ticho. Nikdy nevytočil příslušné číslo. Vždycky jen zasunul kartu a sejmul sluchátko z vidlice.

    Pak řekl: Ahoj, jak žijete. Tady jsou hrozná vedra. Co doma? Jak jde klukům škola? Co ty? Máš někoho? Hm…..tak dej za mě klukům pusu. A…..miluji tě.

    Když zavěsil, ještě chvíli fixoval pohledem to černé bakelitové pojítko s nicotou a pomalu se odšoural zpátky na lavici. Odsunul Bibli stranou a rozevřel břitvu. Na ostří tancovalo světlo, odrážející uprášenou zářivku na stropě. Zlehounka přejel bříškem palce ostří. Vyplázl jazyk a obtáhl ho druhou stranou břitvy. Byla cítit kovem, žárem a nepatrně olejem. “Vstali, aby hráli”. Napadl ho další z oblíbených biblických citátů. Ruka s břitvou mu klesla do klína a smutně se usmál. Cítil, že on už nevstane, natož aby hrál.

    Pak ho napadlo, jestli by ještě neměl zavolat rodičům, nebo bratrovi, nebo do rodné vesnice, ale komu tam? Snad na hřbitov, nebo na hráz rybníka. Nahmátl letmo přes látku kalhot telefonní kartu a znovu sáhl po břitvě. Několikrát ji naučeným pohybem rozevřel a zavřel. Jako kuřák, který si nemůže zapálit a pohrává si s cigaretou.

    Asi tak za hodinu sem zase přijede policejní hlídka, nebo ještě později první cestující a to, co upoutá jejich pozornost, bude bezpochyby jeho mrtvé tělo v zasychající a zteplalé louži krve. Ruce s podřezanými žilami, tričko upatlané krví a horkem omámené mouchy, posedávající na čerstvém škraloupu. Ale hned poté si všimnou Bible a poznámek napsaných na papíře. H. už viděl toho prvního člověka, co objeví jeho tělo. Nějaký strýc, co jede do krajského města shánět práci. Přivstal si, aby vyrazil co nejdřív, a teď tam uvidí ty poznámky. Tak nejdřív jenom v rychlosti nakoukne, ale slovo Bůh působí magicky. Podívá se pozorněji a přečte si jednu větu: “Není člověka, jenž by měl svého ducha v moci, nezadrží jej, nemá moc nade dnem smrti. Z toho boje není východiska.”

    No ten měl tedy starosti, to vám řeknu, napadne ho hned poté, co zavolá policii. Pak si to přečte ten policajt, nějaký ňouma tamhle z Malé Černé a zakroutí hlavou nad tím, jak je možné, že majitel bible a autor těchto poznámek měl tolik rozumu, že se dokázal podříznout.

    Hlavně věta: “A stane se, že bude namísto balzámu hnis a místo pásu smyčka, místo pracných účesů lysina, místo skvostného roucha žíněný pás a vypálené znamení na místě krásy.” Jediným normálním argumentem byla ta břitva. Tak přece jen to nebyl úplný vypatlanec.

    H. byl vychovaný podle zvráceného hesla “žij tak, aby si o tobě okolí nemyslelo nic špatného.” A teď, když ho to napadlo, že jak strejda, tak ti policajti ho budou považovat za cvoka, na základě pár poznámek, trochu znejistěl. Nebyl magor (to říkají všichni, pane doktore) a všechny ty poznámky byly výsledkem dlouhého studia. Nemusel mít vždycky pravdu. Samozřejmě, že se mnohokrát spletl. Ale nikdo nemohl říct, že se flinkal, podváděl nebo že si to dokonce všechno vymyslel. Co ví ten strejda o genitivu plurálu ve staré perštině? Co dělal ten chytrolín v uniformě, když se H. mořil s hebrejským subjunktivem? Sjížděl televizní programy a lemtal stolní, červené víno. Tak ať je ani nenapadne si teď myslet, že ten mrtvý byl cvok.

    Možná by bylo nejlepší tu Bibli i s poznámkami spláchnout na záchodě. Ale kdo hodí Bibli do záchodu jenom proto, aby si lidi nemysleli, že byl blázen? Představil si tu hrůzu, jak cigaretový papír svatého textu saje vodu a bobtná jak houba mezi hovnama. Dveře od záchodu s ulomenou klikou jsou počmárané sprostými nápisy a vedle mísy je nablito. Měl ji tolik let, byla s ním všude, v manželství, v rozvodu, ve válkách, v emigraci, v horku i v zimě, o hladu i žízni a teď by ji měl jenom tak spláchnout? Tak na to zapomeňte!

    V uších mu znovu rezonovaly věty nesoucí se vesnicí. “Vždycky to byl magor. Už jako kluk byl divnej. Ještě že se neodpálil někde v kině nebo v autobusu, jak je to teď moderní. To měl z těch knížek. Pamatujte, že pýcha předchází pád. Je psáno, že čtení mnohé oslabuje ducha.”

    Ale to že čtu, přece neznamená, že jsem cvok, řekl si a pak se tomu sám zasmál. Přece se nebudu obhajovat před vesnickými burany tady, na liduprázdném nádraží! Složil volné listy a vsunul je do Bible. Knihu zavřel, dál seděl na lavici a prsty bubnoval na desky plné škrábanců. Teď babo raď.

    Jenže žádná baba nebyla v dosahu. Vrtalo mu hlavou, jak celou situaci vyřešit a ne a ne na to přijít. Stejně jako mu leželo v hlavě kdysi dávno doma, jestli udělal dobře, když utekl od vesnických drben do anonymity velkoměsta. Často vyndaval krabici s kolorovanými pohledy rodné vesnice. Klidná hladina rybníka, na které se pohupuje lodička s párem ve svátečních šatech. On prostovlasý, ona v objemném klobouku a růžových šatech. Řada chalup až k horizontu a na kopci kostel s červenou věží. Jenomže teď byla situace vážnější než kdykoliv před tím. Analýza hebrejského textu, skrytý smysl biblických příběhů, to bylo to, co nazýval opravdovou prací. Ne nabídka dárkových předmětů nebo očkování prasat. Vystřídal mnoho zaměstnání a na některá si už nedokázal vzpomenout. Byla to pouze existenční nutnost, nic víc. Ale skutečná práce, to bylo hledání smyslu.

    A co tak to někde venku zahrabat. To by nemusel nikdo najít a časem to všechno zetlí. Prach jsi a v prach se obrátíš. Byl by to vlastně takový klasický pohřeb. Mohl by i zanotovat oblíbenou pohřební píseň. “Zasviť mi ty slunko zlaté na poslední z vlasti krok.” V duchu si ji broukal, když opouštěl palubu letadla, což byl poslední kousek jeho rodné země. Ale to by musel zase odjet z centra města někam na venkov, protože tady kromě veřejných parků plných vajglů a psích exkrementů, není kousek volné půdy. Instituce to mají vyřešené. Nepotřebné nebo nečitelné texty pohřbí v místnostech k tomu určených, v genízách. Každá pořádná synagoga měla a má svou genízu. Vchod se pak zazdí a celá století to nikdo nenajde.

    Anebo oheň. Spálit to a popel roznese vítr. Okamžitě naskočilo magické slovo “holokaust.” Šoa, zápalná oběť bohu. Ale tou obětí by měl být v tomto případě on a ne kniha! Zase si představil toho policajta, jak čte: “Uprchni můj milý, podoben gazele nebo kolouškovi na balzámových horách.”  Kroutí nad tím hlavou, dloube se rozpaky v nose. Asi by to přece jenom skončilo u toho cvoka. To co bylo v knize podtrhané barevnými pastelkami a napsáno úhledným rukopisem na volných listech k chápání nebylo. Nebylo to dokonce ani k životu, alespoň ne k tomu pozemskému. Bylo to ke smrti. K umírání a ke smrti. H. to už věděl dávno, ale komu se s tím měl svěřit? Farářům, co se zabydlují na farách a obdělávají květinové zahrady? Věřící, co nikdy nepřečetli ani epištolu? Obchodním partnerům s dárkovými předměty, spolucestujícím ve vlaku, milenkám…? Takže spálit.

    Venku vítr zesílil a někde v dálce zarachotil hrom. H. stál před vchodem nádražní haly a horký vzduch mu vháněl do obličeje mračna prachu. Okna v protějších domech potemněla a místo žlutých, teplých barev se v nich objevovala studená bílá světla televizních obrazovek. Našel si okno té “své” televizní rodiny a přemýšlel, na co tak by se asi díval. Nádobí už je dávno v myčce, snad jen sklenice od vína nebo miska se salátem zůstaly pro další užití. V bývalé rodině teď bývalá manželka s dětmi přepíná programy a společně nadávají na to, že tam nic není. Jeho bývalá žila ve světě, kde nikdy a nikde nic nebylo, navzdory tomu, že všeho si dokázala užívat s apetitem bohatýra. Věčná nespokojenost s nadměrnou konzumací. Někde blízko bylo slyšet pištění pneumatik. Tady fungovaly semafory i v noci, když byl provoz minimální.

    Stál tam, na tom rozhraní mezi budovou a venkem a připomínalo mu to rozhraní života a smrti. Nárazy větru byly tak silné, že občas zalapal po vzduchu. V pravé ruce křečovitě svíral Bibli a levou měl zastrčenou v kapse. Prsty se dotýkaly břitvy a plastikového zapalovače. Bude ji muset spálit i s těmi papíry. Nebude to snadné v tom větru, ale chtěl, aby i popel byl rozprášen a fízlové nenašli vůbec nic. Ohořelé kousíčky černé hmoty se rychle smísí s prachem a dalším odpadem. Vítr to rozfouká a ranní slunce nepozná, že mikrosoučástky té knihy se staly součástí půdy nebo vody v kašně. A bude to tak i potom, co jeho tělo spálí na náklady města, protože jeho totožnost zůstane i po měsíci neznámá. Podzim bude teplý, s nadprůměrnými teplotami, a tak si ještě hodně žen a dívek stihne osvěžit tvář vodou v kašně, ve které budou i jeho myšlenky a text oné knihy. Ještě podpoří podzimní růst platanů a napojí i množství ptáků, kteří spolykají ta bývalá slova a věty. Vrátí se tak všechno do řádu věcí, kam to odedávna patřilo a jen řízením osudu to bylo na krátkou dobu vytrženo a uvedeno v chaos.

    “Ze všech stran ho přepadají hrůzy, ženou se mu v patách. Ať vychrtne jeho síla, bědy ať mu připraví pád! Ať po kusech sžírá jeho kůži, ať mu Kníže smrti pozře údy.” Jak je dosud ještě napsáno v knize Job: “Vytržen z bezpečí svého stanu, musí kráčet v náruč Krále hrůzy.”

    H. poklekl na zem a zády se opřel o zeď nádražní budovy. Vyndal zapalovač a rozevřel knihu. Papíry vypadly na zem a než stačil zareagovat, vítr je nesl přes ulici směrem k domům. Několikrát škrtl zapalovačem, ale vítr byl silnější.

    Opět ho napadla myšlenka, jestli to není znamení. Palec vztyčený nahoru-žij. Ale jak a proč, to už znamení neříkalo. Jeho život stál za starou belu. Nenašel v něm jedinou hodnotu kromě hodnoty umírání. A to bylo teprve před ním. Znovu škrtl zapalovačem a plamen opět zhasl.

    Klečel tam, v tom prachu města, v jedné ruce zapalovač, v druhé Bibli a chtělo se mu plakat. Kolem vítr roznášel vajgly a písek a jeho rukou psané poznámky už byly kdoví kde. Najednou mu bylo jasné, že tohle všechno, to s tou Biblí a tak, že to je jenom hra. Hra slabé vůle, strachu z neznáma, lpění na životě, tak jako malé dítě drží za ruku svou mámu. Věděl také, že tak už žít nemůže. Už žádné další ráno a další den. Věděl, že několik řezů přes zápěstí má mnohem větší smysl, než se starat, co si o mně po mém vykrvácení bude myslet nějaký policajt nebo dědek co jede do práce. Znovu zvedl ruku se zapalovačem a snažil se soustředit na palec, který tlačil na škrtátko. Obrátil se čelem ke stěně, aby bránil větru a zkroutil se, jako když zvrací opilec, kterému došly síly. Pak ho něco napadlo.

    Počká ještě pět minut. Když do pěti minut začne pršet, bude potvrzeno znamení větru. Nemá se to stát. Když do pěti minut nepřijde déšť, přestane s tou hrou se zapalovačem a skončí to bez ohledu na to, co si nad jeho mrtvolou budou říkat ti nebo oni. Přece jen ho někde ve skrytu duše lákalo napsat tu knihu, a to znamená žít. Psát o lidské ubohosti, o písku pouště a hnilobném rozkladu pralesa, o starých knihách s ještě staršími božstvy, o hlasu ticha, který je tak silný, že tahá mrtvé zpět do života. Nebo o dětství, kdy všechno bylo velké a tajemné a za každým kamenem čekalo dobrodružství. O hlasech těch dávno umlčených, kteří ale mluví skrze své náhrobky, skrze zpuchřelé rodné listy a díky tradici domnělých vyprávění.

    Bylo mu zle a začal hlasitě plakat. Ale když do pěti minut začne pršet, pustí se hned a tady do psaní poznámek k té knize. A odjede kamkoliv prvním vlakem.

    Pokud pršet nezačne, nechá Bibli Biblí, vrátí se do nádražní haly, na dřevěnou lavici, kde zústala jeho taška a otevře si žíly břitvou značky Durex Innox.

    Seděl tam zhroucený na chodníku a sledoval svítící, vteřinovou ručičku svých hodinek. V duchu odpočítal prvních šedesát vteřin a čekal na déšť.

 

    

    

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

23.11.2022 20:53:36dát kritice tipK3

Nějak mě to odradilo hned zkraje. Taky mi vadí; to asi jenom mě; nazývat někoho pan H. Asi máš k tomu důvod, nevím.

18.11.2022 23:25:19dát kritice tipJena1

Děkuji za přečtení a názor.

18.11.2022 11:33:43dát kritice tipBiskup z Bath a Wells
redaktor prózy

A je tam chybka, noviny jsou LE Figaro.

18.11.2022 11:32:03dát kritice tipBiskup z Bath a Wells
redaktor prózy

Vykreslení atmosféry, to nádraží na začátku, je luxusní a člověka úplně nadchne.

Ten "zbytek" povídky už je rozpačitější; je jasné, co nám chtěl autor říct, je to jasné autorovi; neztrácí ke konci dech? Místy je to takový pel-mel; určitě bych text víc členil a zdůraznil v něm, co je opravdu důležité. Povídka má opravdu velký potenciál, takže je to trochu škoda...

15.11.2022 20:40:33dát kritice tipJena1

Děkuji za upozornění. Ale co s tím?

15.11.2022 17:41:19dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Souhlasím s Janinou - začátky tvých povídek jsou perfektní, způsob, který píšeš, pro mne zajímavý - vypsaný autor, což je znát. Přibližně v polovině textu se v něm bohužel začínám ztrácet, zbude rozpačitý pocit, JAK bezvadné čtení to CELÉ mohlo být. Bez příběhu a souvislostí, jak jsem ti taky psala již víckrát, pro mne povídka ztrácí na "hodnotě" - ne způsob tvého psaní, ale obsah.

15.11.2022 17:19:01dát kritice tipJena1

Děkuji za pozornost.

 

15.11.2022 15:26:46dát kritice tipProsecký

Dont tell. Show!

15.11.2022 15:21:47dát kritice tipJanina6

Máš hodně dobrý styl, je poznat "vypsaná ruka", jak se říká. Sem tam nějaké chyby ve větné interpunkci, ale to jsou maličkosti. V prvním odstavci mi trochu vadilo dvojí opakování "prosycený, prosyceného", podobně v části psané kurzívou ("To je dnes horko...") mě uhodila do očí dvojice explodovaly, explodoval. Nemám pocit, že by to bylo záměrné opakování kvůli zdůraznění. Taky bych doporučovala změnit formulaci "domovní dveře od bytu". Jinak se mi četlo dobře, plynule. Podobně jako u jiné tvojí povídky mě zaujal začátek, byla jsem zvědavá, kam se děj bude vyvíjet. Jenže tady se bohužel zárodky příběhu "rozpustily" v obrovském přílivu abstraktna. A příběh já potřebuju. Nestačí mi říkat, že někdo nenašel žádný smysl života - chci "vidět" ten jeho život, jeho realitu, aspoň kousíčky reality, potřebuju "uvěřitelného" hlavního hrdinu, jinak těm obecným myšlenkám, i když hlubokým, nebudu správně rozumět... nedotknou se mě.

14.11.2022 06:45:21dát kritice tipJena1

Děkuji za názor. Já jsem tehdy, pokud si pamatuji, skutečně řešil jen tu Bibli.

13.11.2022 14:20:35dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Prostředí je perfektně pocitově popsané, jak působí na smysly. Domnívám se, že úvahy hlavního hrdiny hodně vypovídají o tom, co prožil, že měl ženu, několik zaměstnání, nic z toho ho neoslovilo, hledá jiný smysl života. Odpovědi hledá v Bibli a je dost vzdělaný. Je ovšem pravda, že ve chvíli, kdy vytahuje břitvu a přemýšlí, co s Biblí, se děj dost zpomalí, možná by to chtělo víc akce, třeba že uslyší něčí kroky apod. Pro mě výborná povídka.

11.11.2022 19:18:121 tipů dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Tak je samozřejmě tvá věc, jestli se v tvorbě dotkneš  letmo faktů kolem vojenského veterána /aspoň v mé představě to tak je/anebo píšeš o něčem jiném, třeba o jeho loučení se světem - jen je to vše na mne  depresivní, i když chápu, že někteří lidé takoví jsou a těžko budou jiní.

Sama taky většinou nepíšu veselé povídky, ale nějaká ta světélka naděje tam jiskří.

Zajímal by mne tvůj názor na zdejší prozaiky, také oni si jistě přečtou tvé povídky v hojnějším počtu,  když ty si počteš jejich, okomentuješ a tak...

11.11.2022 17:03:18dát kritice tipJena1

Dětství a Kristova léta jsou pro moje psaní stěžejní. To je fakt. Ale i když jsem už ve věku, rozkročený mezi Skyllou a Charybdou, tedy mezi kremační pecí a vesnickým hřbitovem, pořád se nedokáži přimět, abych psal o příčinách a důvodech, které vedou k takovému bilancování (a psaní).

A děkuji všem za odezvu.

11.11.2022 11:05:03dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Píšeš osobitě, také příběh MUŽ je dobře napsaný. I když - je to povídka anebo svým způsobem vytříbené bilancování člověka před zamýšlenou sebevraždou?

Možná by čtenář uvítal spíš než takové smutné a bezvýchodné uvažování, i když skvěle napsané, něco o důvodech, které jej k němu vedou, něco ze zajímavého života hrdiny. 

10.11.2022 16:01:18dát kritice tipZajíc Březňák

Vida, opět Kristova léta! Zdá se, že hrdina této povídky toho má na svůj věk dost za sebou. Atmosféra je vykreslena sugestivně a uvěřitelně, všechny ty vajgly, zvratky na záchodě... Povídka má otevřený konec, čímž je opět velmi působivá. Je v ní na Tvůj styl docela málo představ a halucinogenních stavů, přesto se v ní projevuje pero zkušeného autora.

10.11.2022 09:08:14dát kritice tipJamardi

Vole! (Můj profesor ze střední by řekl, že tohle může udělat jen ženská s mužem, ne naopak. On byl zaujatý proti ženám.)

Je pravda, že člověk,  který je znechucený konzumním myšlením, se může snažit o opačný extrém. A zase je na krajnici. V tomto případě se mu to nelíbí. Dokážu pochopit, že se to může stát.

Nechápu, co to je tradice domnělých vyprávění.

Bibli jsem nečetla. Nechce se mi to louskat.  Právě proto, že ty texty jsou krkolomné.

 



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2022, provozuje Dobrý spolek, pravidla Pickup lines Letní dětský tábor