Seděl jsem si takhle na počítači a psal  báseň na Písmáka, když vtom mi tělem projela ostrá bolest. Mé vědomí se oddělilo od těla a mířilo kamsi vzhůru. Svištěl jsem světelným tunelem... a pak se probral v místnosti, která vypadala jako něco na způsob knihovny křížené s muzeem:
Byly tam police knih, táhnoucí se bůhvíkam, pak také stěna plná obrazů, rovněž nekonečná, spoustu CDček s hudebními nahrávkami, sochy, fotografie, počítačové hry...
Promluvil hlas. Ani mužský, ani ženský, zněl moudře a láskyplně:
"Díla. Říkám ti jako umělec umělci, že kvůli nim jsem stvořil váš svět."
Nějak jsem nevěděl, co odpovědět, nakonec jsem se zeptal: "Jak to myslíš?"
"Vy lidé v něm zažíváte všelijaké příhody, které slouží umělcům mezi vámi jako inspirace k tvorbě. Umělci jsou nadaní svobodnou vůlí, mohou tvořit, co budou chtít. No: a na to, aby mohli poté, po smrti, tato díla pochopit, stejně musí prožít lidský život: čili proto má cenu život prožít, i když člověk zrovna umělec není. Poté, co si člověk odžije svoje, se už tu může jak dlouho chce těšit z uměleckých výtvorů: a nebo jít zpět na Zemi a trochu se posunout. Tím, že nejste při tvorbě vlastně ničím, kromě odporu materiálu nebo hranic jazyka, limitováni, můžete vlastně stvořit daleko lepší, smysluplnější světy, kterými tato díla vlastně jsou. A samozřejmě se můžete setkat s ostatními, kteří zemřeli před vámi, a vyměňovat si zkušenosti a doporučení na díla."
"Říkám ti jako umělec umělci, tvé vysvětlení se mi líbí," vydechl jsem. Rozhlédl jsem se po "knihovně" a už se těšil, jak budu objevovat její krásy.