Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Predátor - Óda na chlapáctví

30. 01. 2023
5
5
219
Autor
J.Rose

 

Poslední listopadové dny roku 1986. V džungli poblíž mayské archeologické oblasti Palenque začíná být chladno. Obzvláště v nočních hodinách. Uprostřed jezírka obklopeného divokou zelení probíhá závěrečný souboj dvou mužů, který má přesnou choreografickou posloupnost. Silikonová tlapa s masivními drápy prořízne vzduch a zasáhne Arnolda Schwarzeneggera rovnou do tváře. Pocit zimy je rázem pryč. Herec jde do podřepu a drží si rudnoucí tvář. Za povelem „Stop!“ následuje salva omluv od muže, který je celý navlečen do precizně zpracovaného kostýmu. Je jím vysoký herec Kevin Peter Hall. Kostým sice vypadá působivě, ale je těžký, nevyvážený a samotná maska nabízí jen minimální výhled. Úder mířil moc nízko a Arnold nestačil včas zareagovat. Bere to sportovně a omluvy přijímá s úsměvem. Všichni na place podvědomě tuší, že na konci toho všeho bude stát dobrý film, a tato skutečnost za trochu té bolesti určitě stojí.

 

Účinky testosteronu

Ve druhé polovině osmdesátých let už nikdo nepochyboval o tom, že je Arnold Schwarzenegger  nesmrtelný akční hrdina. Kult neporazitelných mužů s masivním hrudním svalstvem a bicáky o velikosti Sněžky tou dobou dosahoval absolutního vrcholu v oblíbenosti. Čím více akce, zkrvavených mrtvol, siláckých hlášek a velkých zbraní, tím více zábavy. Kdo by neznal nezničitelné alfa samce, jakými byli plukovník Matrix, Marion Cobretti, John Rambo či Jericho Jackson? Trendy, ať už módní, hudební nebo ty filmové, však bývají značně vrtkavé. Zdánlivě nedotknutelnou auru filmových polobohů poprvé výrazněji podkopal režisér John McTiernan prostřednictvím filmu Smrtonosná past (1989). Obyčejný polda od vedle, co chybuje jak v profesním, tak osobním životě, ukázal Hollywoodu novou cestu, po které začal akční žánr sebevědomě kráčet. A byl to právě režisér McTiernan, kdo již o dva roky dříve dokázal jednu nemyslitelnou věc. Raketově zvednout tepovou frekvenci všech fanoušků rakouského tanku. Svérázný hajný z vesmíru se stal totiž prvním rovnocenným soupeřem Arnolda Schwarzeneggera.

Co je to vlastně Predátor (1987)? Svaly, rozpálené hlavně kulometů a koňská dávka testosteronu. Přesně tyhle ingredience charakterizují Predátora, nelítostnou macho akci napěchovanou mužností se špetkou ženství a jedním vesmírným lovcem. Jde o ryze mužský film, kde Jesse Ventura plive žvýkací tabák na botu kolegy a označuje sám sebe za tyranosaura. Herecké výkony jsou zde osekané na dřeň a emoce se drží bodu mrazu, s výjimkou nečekaných erupcí násilí, které do té obrovské masy svalů dokážou později zasít semínko strachu. Přehnaná maskulinita je ale zároveň jedním z elementů, díky kterému je Predátor tak přitažlivý. Vnitřní autorita filmu je natolik velká, že dvě z jeho hereckých hvězd se později staly guvernéry. Arnold Schwarzenegger za Kalifornii a Jesse Ventura zase v Minnesotě. Kdoví? Možná, že rozhodování voličů podvědomě ovlivnila vzpomínka na tento film. Kdo by nechtěl, aby jeho stát řídil svalnatý borec, který si svou sílu poměřil s mimozemským zabijákem?

Akční nářez Johna McTiernana dokonale zapadl do kánonu inovativních sci-fi snímků prezentovaných divokou osmou dekádou. Jmenovitě Terminátor (1984), Vetřelci (1986) či RoboCop (1987). Když pomineme obsah, případně myšlenkový přesah, tak každý z uvedených filmů zaujal i svou nápaditou technickou stránkou. Ani zlomový sci-fi příspěvek Johna McTiernana v tomto ohledu nebyl výjimkou. Predátor si však mimořádný úspěch vybojoval také tím, že svým způsobem začíná jako Rambo II (1985) a končí stylem Vetřelce (1979). Ve své době šlo o velmi kreativní přístup, neboť drtivá většina akčně laděných hollywoodských filmů svou inspiraci čerpala buď z jednoho nebo druhého uvedeného trháku. Poodhalme tedy společně okolnosti vzniku této dnes již legendární sci-fi akce.

 

Dobře mířený vtip

Na začátku všeho stál opravdu jeden vtípek či spíše kolující historka, kterou si po Hollywoodu předávali producenti, režiséři i různí herci. Americkým vlastenectvím prošpikovaný Rocky IV (1985) zaznamenal masivní úspěch. Jelikož středobodem příběhu byl souboj „normálního“ sportovce s geneticky a moderními technologiemi „vylepšeným“ nadčlověkem, začalo se tvrdit, že v případném pátém pokračování už proti Rockymu bude muset nastoupit mimozemšťan, aby mohl být souboj vyrovnaný. Lehce ironického vtipu se ovšem zcela vážně chytla bratrská dvojice začínajících scénáristů. Jim a John Thomasovi svůj rodící se projekt pojmenovali pracovním názvem „Hunter“ a zaměřili pozornost na různé podoby možné zápletky, protože dobrá zápletka je srdcem každého kvalitního scénáře.

Základem se stali mimozemští lovci, kteří cestují vesmírem a hledají cizí formy života, na nichž si budou moci vyzkoušet rozličné lovecké techniky. Tedy něco jako takové sci-fi safari. Ze skupiny lovců nakonec zůstal pouze jeden vybraný válečník hledající sobě rovného soupeře. Jaký druh lidí ale bude lovit? Nápadů nebylo málo a dbalo se jen na to, aby šlo bezpodmínečně o krajně nebezpečné zástupce lidské rasy. Nájemní vrazi, šéfové drogových kartelů, vysoce postavení generálové, experti na boj zblízka, špinaví žoldáci, členové zásahových jednotek. V jednu chvíli byla ve hře dokonce idea o infiltraci mimozemšťana do prostor věznice s těmi nejhoršími zločinci. Tok myšlenek se nakonec zastavil u špičkového vojáka, který v hlubokých lesích Střední Ameriky podniká sólové vojenské operace. Ten nejlepší z nejlepších proti vesmírnému zabijákovi s hypermoderní technologií.

 

Mladický ostych

Oba bratři sice netrpěli nedostatkem nápadů, ale měli nulové zkušenosti s jakýmkoliv producentem. Hotový scénář „Hunter“ byl jejich pisatelským debutem. Nakonec se k věci postavili poněkud zvláštním způsobem. Zjistili si adresu producenta společnosti 20th Century Fox Joela Silvera a scénář mu v nočních hodinách podstrčili škvírou pod vchodovými dveřmi. Možná to zní jako zoufalý pokus o získání pozornosti od dvou naivních mladíků, ale kupodivu to zabralo! Scénář měl v sobě jednoznačně potenciál a producenta zaujal. Silver produkoval úspěšný akční film Komando (1985) a jeho první volbou pro roli elitního vojáka byl tudíž Arnold Schwarzenegger. Ještě než mu scénář odeslal, spojil se s Johnem Davisem a Lawrencem Gordonem, kterým svěřil úlohu koproducentů. Tedy lidí, co zajišťují vhodné lokace, dopravu, řídí přesuny štábu, dohlížejí na denní práce režiséra a vůbec se velkou měrou podílejí na tom, aby připravovaný projekt běžel podle plánu. Během následné bojové porady došli producenti k jednomyslnému rozhodnutí. Půjde o vysokorozpočtový film.

 

Obrovo zaváhání

Ačkoliv měl tou dobou Schwarzenegger plnou hlavu plánů na budoucí svatbu, udělal si čas a scénář si poctivě přečetl. Psal se ještě stále rok 1985 a Arnold po dlouhých měsících randění požádal svou vyvolenou Marii Shriver o ruku. Rozhodně ale nechtěl zanedbávat výborně rozjetou hereckou kariéru. Od scénáře navíc nedokázal odlepit zrak a podvědomě tušil, že půjde o budoucí hit. Jedna věc mu však velmi vadila a čím více si scénář pročítal, tím se utvrzoval ve správnosti svého úsudku. Sešel se s producenty a vyložil jim karty na stůl. Nápad s mimozemským lovcem byl dle Arnolda super, ale nemohl překousnout fakt, že by měl zabiják z vesmíru lovit pouze jeho. Představa dvouhodinového filmu, kde se v hluboké buši honí dvě postavy, mu přišla z diváckého hlediska nezáživná. Film musí přeci také něco vydělat. Arnold byl šikovný obchodník a jeho slovo mělo rozhodně váhu. 

Bratři Thomasovi ve scénáři ponechali základní premisu, ale zakomponovali do něj rovnou celou jednotku elitních vojáků, kterým bude samozřejmě velet Arnold Schwarzenegger. Teprve teď dostal příběh potřebný šmrnc. Napůl akční dobrodružství, napůl boj o přežití s prvky sci-fi. Jakmile do sebe ozubená kola zapadla, mohlo se začít s přípravou nákladné produkce. A věřte, že nešlo o snadnou záležitost. Jednak bylo zapotřebí sehnat bandu osvalených chlapáků, kteří vedle Arnolda nebudou vyvolávat dojem dětí z letního tábora, a poté musela být urgentně vyřešena patrně nejzásadnější záležitost. Kdo bude film, který byl oficiálně překřtěn na Predátora, vlastně režírovat? 

 

První studiový film

Jak se rozhodnout? Buď film dostane na starost nějaké ostřílené režijní eso, čímž přirozeně vzroste rozpočet filmu, nebo šanci dostane talentovaný nováček na startovní čáře. Představy hlavní hvězdy a Joela Silvera měly celkem jasné kontury. Potřebovali, aby měli diváci strach, i když se mimozemský dravec bude nacházet mimo zorné pole objektivu. Přáli si spoustu znepokojivých záběrů džungle, mlžných oparů a pomalých kamerových nájezdů. Po dlouhých diskusích mezi Arnoldem a trojicí producentů padlo rozhodnutí. Bude se riskovat. Psal se březen roku 1986 a do kin vstoupil nízkorozpočtový horor Kočovníci smrti. V zásadě nic moc. Obyčejná rutina s děravým scénářem, až na jednu věc. Výbornou atmosféru s permanentním pocitem napětí! Film natočil debutující americký režisér John McTiernan. Tvůrčí tým si položil logickou otázku. Pokud tohle McTiernan dokáže na malém prostoru, co asi vznikne, když dostane k dispozici desetkrát vyšší rozpočet a pořádný scénář? Taková nabídka se pochopitelně neodmítá. McTiernan bez váhání souhlasil a castingové oddělení mezitím začalo kompletovat zbytek hereckého obsazení.

První vedlejší úlohu si uzmul výborný Carl Weathers, který se proslavil rolí rivala a později přítele Rockyho, Apollo Creeda. Tou dobou se Weathers nacházel ve skvělé fyzické kondici a pro postavu někdejšího vojáka a nyní agenta CIA Ala Dillona ještě pár kilo svalové hmoty nabral. Blain Cooper měl být tvrdý voják, co během akce používá speciálně upravený rotační kulomet M-136. Speciálně, neboť běžně je tento nástroj zkázy součástí bojových vrtulníků. Takového tvrďáka mohl hrát jedině muž odpovídající velikosti, a tím se stal wrestlingový profi zápasník, vášnivý motorkář a bývalý člen jednotek Navy SEAL Jesse Ventura. Tento vietnamský veterán si už s Arnoldem dávno potykal, protože se oba měli zanedlouho sejít v připravovaném sci-fi béčku Běžící muž (1987), kde ovšem budou stát na opačných stranách barikády. Další známou tváří byl mohutný herec Bill Duke, s nimž si Arnold zahrál ve zmiňovaném Komandu. Zde si střihl seržanta Maca Eliota, nejlepšího kamaráda kulometčíka Blaina Coopera.

Expert na výbušniny Jorge „Poncho“ Ramírez připadl neokoukanému Richardu Chavesovi a radistu Ricka Hawkinse si zahrál talentovaný scénárista, režisér a příležitostný herec Shane Black. Stopař Billy Sole měl mít v představách producentů indiánský původ a musela z něj vyzařovat tichá soustředěnost. Bývalý pornoherec a bouřlivák Sonny Landham byl všechno možné, jen ne kliďas. Nicméně měl v sobě čerokíjské a seminolské geny, což bylo rozhodující. Asi netřeba zdůrazňovat, že vůdcem tohoto soukromého vojenského týmu je major Alan ‚Dutch‘ Schaefer, kterého ztvárnil samotný Arnold Schwarzenegger. Ještě dodejme, že jediný ženský element ve filmu zastoupila uznávaná mexická herečka Elpidia Carrillo jako povstalkyně Anna Gonsalves.

 

Muž na svém místě

John McTiernan měl na kontě sice pouze jediný film, rozhodně ale nebyl žádným režijním otloukánkem. Jakmile získal veškeré pravomoci pramenící z funkce režiséra, začal neúnavně jednat. Prosadil si angažování nadaného kameramana Donalda McAlpina, neboť správně tušil, že jeho schopnosti pomohou zdůraznit plastičnost hluboké džungle, kde se měl odehrávat prakticky veškerý děj. McTiernan si pro natáčení vybral různá místa v Mexiku. Konkrétně jižně položený stát Chiapas nebo rybářskou vesničku Mismaloya ve státě Jalisco. Několik záběrů mělo být pořízeno i poblíž mayské archeologické oblasti Palenque, ale jinak se režisér soustředil hlavně na hluboké oblasti uvnitř Lacandonské džungle. Jakmile si Arnold vyřešil jisté soukromé a pracovní závazky, mohlo začátkem dubna roku 1986 vypuknout natáčení naplno. Nikdo ze štábu a herců si ani náznakem nevšiml, že by McTiernan kdykoliv zaváhal nebo snad nevěděl, co dělá.

 

Arnold se žení

Podmínky v deštném pralese byly vskutku unikátní. Nesnesitelné vedro, stoprocentní vlhkost vzduchu, otravný hmyz. Milovníci doutníků Schwarzenegger a Ventura brzy zjistili, že štiplavý kouř je účinnější než jakýkoliv repelent na světě. Pokud herci nemuseli stanovat přímo v terénu, vraceli se do hotelu, kde Arnold nechal zřídit plně vybavenou posilovnu. Každé brzké ráno se tým „vojáků“ scházel v království železa a pod tíhou závaží mučili svá potem pokrytá těla. Jen Carl Weathers si dopřával soukromí, aby si v rámci své filmové postavy od ostatních udržoval požadovaný odstup. Zatímco všichni chlapci se tvrdým tréninkem snažili nějakou tu hmotu ještě nabrat, Arnie naopak pár kilo shodil. Jeho postava měla působit spíše pružně a nevyvolávat dojem mohutného kulturisty. Jeden ze scenáristů, Jim Thomas, navštívil plac a ze zvědavosti nahlédl i do hotelové posilovny. Ohromen silným závanem potu, hlubokými vzdechy a krví napumpovaných žil, které se urputně snažily prodrat ven skrze napnutou kůži, musel konstatovat, že větší koncentraci čiré mužnosti ještě nikdy neviděl.

Koncem dubna musel Arnold kvůli své svatbě na pár dní přerušit spolupráci. Do Hyannis Port odletěl pronajatým letadlem. Někteří hosté se sice podivovali, proč má ženich na hlavě vojenský sestřih, ale jinak šlo o jeden z nejšťastnějších dnů Arnoldova života. Po třídenních líbánkách doprovodila Maria manžela zpět na plac do horkem rozpáleného Mexika. Po romantické večeři se Arnoldovi neblaze vrátilo jeho hravé záškodnictví. Producent Joe Silver našel před pár dny ve svém batohu klubko hadů, a tak se rozhodl oplatit Arnoldovi stejnou mincí. S pomocí kaskadérů nanosil do sprchy uvnitř hotelového pokoje novomanželů hromadu žab. Od malých rosniček, po masité ropuchy. Jakmile se po odhrnutí sprchového závěsu nečekaně ozval srdceryvný řev novomanželky, věděl Arnold prakticky hned, oč běží. Tedy lidově řečeno: Arnold zasel vítr, ale bouři sklidila novomanželka. Jelikož má Maria panickou hrůzu z hmyzu i drobných obratlovců (což Silver netušil), zabral kanadský žertík více než účinně. K žádným intimnostem tu noc již nedošlo.

 

„Ty máš ale pěknou držku!“

V otázce, kdo vytvoří podobu predátora, neměl Arnold Schwarzenegger nejmenší pochybnosti. Automaticky producentům doporučil tvůrce speciálních efektů Stana Winstona, s nímž se poznal během natáčení Terminátora. Od té doby však renomé Winstona, i díky famózní práci pro akční nářez Vetřelci, rapidně vzrostlo. Za vytvoření monstra si žádal jeden a půl milionu dolarů. Silver byl ochoten jednat, ale vedení 20th Century Fox okamžitě couvlo. Natáčení jelo na plné obrátky a čas začínal trochu tlačit. I proto dostala šanci konkurenční společnost Boss Film Studios, která kostým vytvořila za poloviční cenu. Jenže! Finální podoba připomínala bizarního ještěřího může s hlavou ptakopyska. Testovací denní záběry obavy režiséra i herců jen potvrdily. Vypadalo to jednoduše směšně. Do kostýmu byl navíc navlečen sám Mr. Roznožka Jean-Claude van Damme, který měl tendenci neustále si na vše stěžovat. Od nepohodlí uvnitř kostýmu (což naprosto chápu), přes stravu až po ubytování.

Sen o gymnasticky nadaném monstru, ovládajícím druh nějakého bojového umění, se s odchodem belgické mlátičky rozplynul a vedení studia muselo urychleně změnit své prvotní rozhodnutí. Původní kostým v součtu s financemi určenými pro Stana Winstona navýšil celkový rozpočet o necelé tři miliony. Takhle se točí s penězi! Tlak byl enormní, takřka nesnesitelný. Winston a jeho lidé dostali na výrobu kostýmu pouhých pět týdnů. Práce přesčas, spánková deprivace, stres. Mistr speciálních efektů svým lidem promlouval do duše, udržoval zdravou morálku a podporoval pracovní zápal. Časově neférovou nabídku přijal jednak z laskavosti vůči Arnoldovi, ale také z toho důvodu, že bezmezně věřil v úspěch samotného filmu. Vzhled mimozemského lovce byl inspirován starodávnými válečníky, mořskými korýši a živočišnými zástupci z říše plazů. Velký důraz byl kladen především na děsivý vzhled a funkčnost hlavy. Predátor musel působit zlověstně, nebezpečně a maximálně nasraně. Hluboko vpadlé hmyzí oči a krabovitá, elektronicky ovládaná kusadla splnila náročná očekávání celého uměleckého týmu. Monstrum, které se později stalo součástí světové popkultury dostalo svou definitivní podobu.

 

Peklo uprostřed ráje

S příchodem druhé poloviny května již natáčení nabralo ničím nepřerušovaný rytmus. Strasti spojené s podmínkami uprostřed deštného pralesa se ale ještě více prohloubily. Agresivní mravenci, krvechtivé pijavice žijící v tekutém bahně, komáři a jedovatí hadi. Do toho extrémně členitý terén bez jediného rovného místečka. Jakoby to nestačilo, značnou část štábu včetně herců potrápila i gastroenteritida, hovorově označovaná termínem „Montezumova pomsta“. Příčinu infekce nebylo třeba hledat nějak dlouho. Ukázalo se, že za střevními potížemi stála voda v hotelu, která nepatřila zrovna mezi nejčistší. Koproducenti tedy obratem zajistili desítky litrů vody balené. Úmorné vedro a neuvěřitelná vlhkost vzduchu ztěžovaly dýchání. Každá scéna navíc potřebovala patřičně nasvítit, což s sebou neslo další nepříjemná úskalí, jelikož rozpálené filmařské reflektory mířící na herce okolní teplotu ještě zvyšovaly.

Zatímco Arnold pár kil shodil dobrovolně v rámci tréninku, režisér McTiernan přišel o deset kilogramů docela nedobrovolně. Natolik se bál zdejší stravy. Střevní infekce se mu sice zázrakem vyhnula, ale prohloubila jeho obavy. Jedl málo, pracoval nad rámec povinností. Takový zápřah se holt někde projevit musel. A své si bezesporu užil i 220 centimetrů dlouhý herec Kevin Peter Hall. Nasoukán do nového kostýmu Predátora cedil pot po litrech. Skrze masku prakticky nebylo nic vidět, což v kombinaci s tíhou a nevyvážeností celého kostýmu vedlo k řadě nepříjemností. Nějaké to uklouznutí po mokrých kamenech, občasný pád, náraz do stromu, do skály. Zásadním způsobem se musela upravit strategie. Komparzisté z masky sundali hledí a Peter Hall si požadovanou trasu prošel nanečisto, klidně i desetkrát po sobě. Můžeme bez nadsázky konstatovat, že v ostrých záběrech chodil herec po paměti a řídil se instinktem. I když fenomenální zpracování kostýmu a jeho nepopiratelná fotogeničnost odvedla svou práci takřka automaticky, herecký vklad Petera Halla je neoddiskutovatelný. Dal Predátorovi duši.

S koncem hlavního natáčení mohla většina herců odcestovat a konečně si odpočinout. To však neplatilo pro hlavní hvězdu filmu ani mimozemského lovce. Po krátké přestávce se štáb musel vrátit do Palenque a zhotovit klíčovou noční sekvenci. Část závěrečného souboje už byla bohužel natočena s původním kostýmem, a tak nezbývalo, než celé finále udělat znovu a lépe. Tou dobou se ale přiblížil listopad a v noční džungli začala být pořádná kosa. Scénář hovořil jasně. Major Dutch přišel vlivem předchozího děje téměř o všechno vybavení včetně oblečení. Predátor spoléhal při lovu na termovizi a major musel svou kůži potřít bahnem, aby snížil tělesnou teplotu. Herec byl od hlavy až k patě natřen hrnčířskou hlínou, která mu tělesnou teplotu reálně o pár stupňů snížila. Od té doby se neustále třásl zimou. Koprodukce sice zajistila speciální ohřívací lampy, ale ty se musely používat s citem, neboť hlínu vysoušely a ta začala pochopitelně praskat. 

Arnold mezi scénami popíjel lovecký čaj obohacený o alkohol, který jej alespoň trochu zahříval. Nesměl to však přehánět, aby zbytečně nekazil nadcházející záběry. Kdykoliv to kamera umožnila, například když se točil polodetail, chytl se Arnold pevně větve, liány či stromu, čímž třes těla dokázal snížit na minimum. Závěrečný souboj tváří v tvář měl přesně rozfázovanou choreografii, ale i tak jednou napůl slepý Peter Hall neodhadl výšku a obří tlapou zasáhl Arnolda rovnou do tváře. Bitva na život a na smrt představovala vyvrcholení celého filmu a preciznost zde hrála velkou roli. Spoustu záběrů bylo nutné opakovat a Peter Hall dělal vše proto, aby v těžkém kostýmu působil mrštně a nebezpečně. Jakmile padla poslední klapka a natočený materiál se koncem roku 1986 přesunul do postprodukce, zalil celý štáb pocit úlevy a především dobře odvedené práce.

 

Predátor a jeho čáry

Za úvodní sekvencí s mimozemským korábem plujícím vesmírem stála společnost Quest Images. Veškeré doprovodné vizuální efekty včetně elektrických výbojů, jisker, termovize a zářící zelené krve vytvořila společnost R/Greenberg Associates. A ano, tato společnost má na svědomí i efekt specifického maskování nebo též neviditelnosti. Jak chcete.

Za tímto působivým vizuálním trikem nestojí raná počítačová animace, jak si mnozí dodnes myslí, ale rafinovaný nápad. Pro docílení efektu musel štáb se společností R/Greenberg Associates kooperovat již během natáčení. Na place byl přítomen sekundární, podstatně jednodušší kostým Predátora, který byl kompletně červený. Důvod byl prostý. Červená je z hlediska kontrastu nejvzdálenější barvou zelené. Natočila se například scéna, v níž Predátor běží lesem, aby mohl dostihnout a zabít Ala Dillona. Tedy v daném záběru běžel herec v rudém kostýmu. Ten samý záběr byl okamžitě natočen znovu, ovšem nyní již bez herce. Pohyb kamery musel být naprosto totožný. Jediný rozdíl spočíval ve vyměněné čočce objektivu, která byla o pár procent širší. První natočený záběr byl ve studiu upraven technikou chroma key (též barevné klíčování, greenscreen či bluescreen). Zjednodušeně řečeno, červená barva se v počítači zcela odstranila a vznikla černočerná silueta běžícího muže. Tento materiál se opticky překryl s druhým pořízeným záběrem a onen mírně rozostřený obraz pořízený širší čočkou vyplnil černou díru. Iluze obrysu mimozemšťana, jehož tělo je maskováno džunglí, byla kompletní!

 

Vojenský rytmus

Nejeden hudební teoretik měl v pozdějších letech tendenci obviňovat Alana Silvestriho ze sebevykrádání. Co já vím? Možná oprávněně. Zrovna tak ale určitě vím, že v osmdesátých letech byl tento hudební skladatel v neuvěřitelném tvůrčím rozmachu. Když se řekne Predátor, automaticky se mi vybaví ikonické monstrum, major Dutch, „bezbolestná“ a vojenským maršem nasáklé partitury. Alan Silvestri si účast na filmu Predátor zajistil díky parádní práci, jakou odvedl na sci-fi komedii Návrat do budoucnosti (1985). Predátor je ideální ukázkou jeho typických hudebních postupů. Ostré smyčce, hluboké tóny lesních rohů a rychlé údery do tympánů, které zvyšují napětí a odrážejí animální podstatu džungle. Film využívá výhradně autorskou hudbu tohoto legendárního hudebního skladatele s výjimkou klasické skladby „Long Tall Sally“ od Little Richarda. Ještě dodejme, že Silvestri komponoval hudbu i pro druhý díl Predátora (1990). Nejvyšší čas, podívat se na film pěkně zblízka!

 

Podvracení maskulinity

Major Dutch (Arnold Schwarzenegger) a skupina jeho věrných žoldáků jsou najati vládou, aby uprostřed latinskoamerické džungle provedli záchrannou akci. Američtí vládní úředníci omylem přeletěli hranici a pravděpodobně padli do nepřátelského zajetí. Vojenskou jednotku doprovází i manipulativní loutka CIA Dillon (Carl Weathers). Po masivním střetu s nepřáteli si Dutch i jeho muži uvědomí, že byli zneužiti a degradováni na úroveň vražedného komanda, které za někoho odvedlo špinavou práci.

Tento příběhový balast, jehož jediný účel spočívá ve zvýraznění zdánlivé neporazitelnosti komanda, je odsunut do pozadí, jakmile do záběrů vstoupí pohled z perspektivy Predátora (Kevin Peter Hall). Mimozemský lovec si jednotku vojáků vybere pro ukojení své vášně, což je „sportovní“ lov a sběr trofejí. Je vybaven neviditelností, termovizí, laserovým dělem, ostrými čepelemi a impozantní fyzickou silou. Akční žánr začne postupně ustupovat krvavému thrilleru, neboť vojáci si plně uvědomují, že jsou pronásledováni a loveni, jen netuší čím nebo kým. Systematické oklešťování jednotky způsobí, že na konci proti sobě stanou dvě nejsilnější postavy. Člověk a mimozemšťan, přičemž Dutch se pokusí prohodit role a udělat z lovce svou kořist.

Oslnivý produkt režiséra Johna McTiernana je jedním z mála pokrokových akčních filmů stvořených pod záštitou Hollywoodu osmdesátých let. Pro Schwarzeneggera šlo o vzácný úkrok stranou od komerčně sice úspěšných, ale mysl otupujících filmů plných přestřelek a siláckých gest. Je nutné uznat, že i Predátor nabízí jeho typické výrazové propriety, jako třeba hod obřího nože, jenž nepřátelského partyzána přišpendlí ke zdi. Celý výjev doplní usmívající se Dutch obligátní hláškou: „Jen tu zůstaň.“ Jde samozřejmě o trademark herce, nutný rozpoznávací symbol. Film však vyniká dokonalou harmonií, která dává akční ikonu a stvoření z vesmíru do rovnováhy. Ani jedna z postav není upřednostňována před tou druhou. Predátor i Dutch jsou vyrovnaní protivníci. Legendární silák obtěžkaný velkými svaly a mimozemšťan s velkými kusadly. Dva impozantní titáni bojující o přežití. Oba využívají svou sílu a instinkty k tomu, aby se navzájem zabili, a i když je výsledek v důsledku předvídatelný, dokáže vyvolat příjemný pocit zadostiučinění.

Pomalu se dostáváme k tomu, proč je Predátor tak výjimečný a co jej pozvedá na úroveň nadčasových filmů. Jde o způsob, jakým snímek kope do přehnané maskulinity, což je prvek, který McTiernan dotáhl k dokonalosti ve svém následujícím filmu. Úvodní přepálená třetina je zde nezbytná. Začíná to, když si Dutch a Dillon přátelsky podají své obří pracky. Detail na obrovské, krví napumpované bicepsy je téměř groteskní. V tuto chvíli stačí dát pod televizi prázdný lavor a zachytávat do něj odkapávající testosteron. Predátor s touto hrou ještě notnou chvíli pokračuje. Diskuse chlapů uvnitř vrtulníků připomíná verbální soutěž o největšího alfa samce na světě: „Vy jste ale banda teplejch kreténů. Tohle z vás v posteli udělá pořádný tyranosaury. Jako jsem já!“ V okamžiku, kdy naše malá skupina žoldáků vypálí do základu celý partyzánský tábor, už nikdo nepochybuje o jejich neporazitelnosti.

Jenže záhadný lovec používá kromě stejné míry mužnosti i pokročilé technologie a chladnokrevný styl zabíjení. Hrubou sílu a přehnaný macho útok, který fungoval na partyzány, Predátor zdatně obchází a postupným zabíjením lidských cílů vyvolává u vojáků pocity strachu a paranoii. Posledním zoufalým pokusem o přežití maskulinity je frenetická palba od boku proti maskovanému nepříteli. Štěkot zbraní natřásá svalstvo vojáků, prázdné nábojnice se kupí na zemi a několik metrů zeleného království je nenávratně zničeno. Výsledkem je malý škrábanec a pár kapek fosforeskující zelené krve. Primitivní druh síly na Predátora zkrátka neplatí. Musím podotknout, že mezi tímto filmem a hororovým subžánrem slasher vidím jistou analogii. Místo mužných vojáků si dosaďme namyšlené teenagery, maskovanému Predátorovi dejme do rukou mačetu a máme tu akční variaci na Pátek třináctého (1980). Teenagery v těchto filmech zrazuje většinou arogance a rebelství. Vojáci ve filmu Predátor zase dojíždějí na přehnanou maskulinitu. Naproti tomu hlavní hrdinka v hororech poráží zlo s pomocí rozumu, což vlastně platí i pro majora Dutche.

Pokud u této analogie ještě chvilku zůstaneme, tak hlavní rozdíl spočívá v tom, že Predátor nezabíjí pro nic za nic. Predátor není zhmotněním neuchopitelného zla. V lovu spatřuje životní styl, filozofii, sport, a nachází v něm potěšení i výzvu. Své vysoce pokročilé technologie používá, protože ví, že jeho budoucí oběti mají vlastní arzenál nebezpečných zbraní. Z jeho pohledu je nutné zachovat jistou míru férovosti. Dutch je na konci téměř nahý a dokonce se mu povede Predátora na okamžik zahnat do kouta. Toho si vesmírný lovec cení a proto jej vyzve na duel muže proti muži. Aby Dutch zvítězil, musí odložit maskulinitu stranou a zapojit důvtip i inteligenci. Mazaně využívá animálního vzrušení smrtonosného dravce a vláká jej do pasti. Dutch vyhraje nikoliv díky svalům, ale rozumu, zatímco Predátorova sázka na fyzickou sílu ho přivede do záhuby.

Režie McTiernana je stejně precizní jako rafinovaná. Po vzoru Čelistí (1975) ukazuje do jisté doby z hlavní atrakce filmu absolutní minimum. Znepokojivé pohledy z očí tajemného mimozemšťana a výborné zvukové efekty podobné tlukotu srdce navozují intenzivní pocit napětí. Film se těmito sekvencemi dotýká samotných hranic hororového žánru. Při první projekci zde strach pramení z diváckého očekávání. Tušíme, že monstrum je tam venku, ale jinak o něm vlastně nic nevíme. Kdy udeří, co všechno umí, jak asi vypadá? A když už je výtvor Stana Winstona ukázán v celé své kráse, McTiernanova režie a dynamická partitura Alana Silvestriho z něj učiní impozantní zvíře, které umí vyděsit, kdykoliv se přiblíží k objektivu kamery. Nápad s postupným odhalováním je korunován závěrečným duelem, kdy Predátor odloží masku a ukáže finální vrstvu monstrozity. Možná, že šlo v důsledku jen o osobní potřebu Winstona dokázat světu, kdo je opravdovým mistrem speciálních efektů, ale kdo by mu ten pocit nedopřál? Obzvláště, když má výsledek tak mohutný dopad. 

Za sebe musím ještě říct, že jde do dnešních dní o nejlépe nasnímanou džungli, jakou jsem ve filmu kdy viděl. Ani legendární Fitzcarraldo (1985) od Wernera Herzoga mě nedokázalo do přírodních krás vtáhnout tolik jako režie Johna McTiernana a kamera Donalda McAlpina.

O kolika akčních filmech z osmdesátých let můžeme prohlásit, že zestárly se ctí? Moc jich nebude. Hodně těchto reliktů obsahuje zvláštní detaily, které dnes přitahují naší pozornost více než příběh samotný. Syntetický hudební doprovod, styl oblékání, žánrová klišé, průhledné efekty. Predátor zestárl extrémně dobře. Skoro se dá říci, že mu ty roky sluší. Originálně pojatý nepřítel a příběh zasazený do prostředí, které se vůbec nemuselo opírat o signifikátory tehdejší doby, bylo skvělým tahem. Džungle zkrátka vypadá stejně dnes jako tehdy a univerzálnost vojenské výstroje je rovněž téměř neměnná. Řemeslně skvěle odvedená režijní práce, přehledné akční scény, působivé vizuální a speciální efekty. Při poměru kvality a kvantity si jen málokterý film Arnolda Schwarzeneggera zaslouží hluboké uznání. Pokud odstraníme sentiment, pak nezbývá než konstatovat, že Predátor je jedna z těch výjimek, kdy se nezničitelná akční hvězda objevila v po všech stránkách skvělém filmu.

 

Zdrženlivý úspěch

Horký 12. červen roku 1987. Přesně ten den měl Predátor svou americkou premiéru. Během zahajovacího víkendu se stal číslem jedna v amerických kinech a téměř okamžitě vydělal dvanáct milionů dolarů. S dalšími týdny se tržby nezadržitelně přiblížily ke stomilionové hranici. Byl tu nový trhák, který fanoušci vzali bez výhrad. Dokonce ani relativně vysoký rating „R“ udělený radou pro klasifikaci filmů (MPAA) neohrozil vítězné tažení Predátora. Ovšem kritické reakce byly až nezvykle protichůdné. Jakoby recenzenti nevěděli, jak s filmem naložit. Jistě, úžasné efekty sebraly dech absolutně každému, ale příběh a především podstata toho, o co se v něm McTiernan snažil, jaksi unikala většině novinářů. Michael Wilmington z Los Angeles Times označil scénář za prázdný blábol, který nezachrání ani speciální efekty. Podobně se k celé věci stavěl deník The New York Times. Ten film popisoval jako krajně nudný thriller s nečekaně vysokou technickou úrovní. Snad jen světoznámý kritik Roger Ebert byl ochoten Predátora výrazným způsobem pochválit.

Pokud jde o tržby, tak filmem Smrtonosná past dokázal McTiernan potvrdit, že úspěch Predátora nebyl pouhou náhodou. Tou dobou se Schwarzenegger dostal do menšího konfliktu s manažery 20th Century Fox. Ti herce mermomocí tlačili do dalšího pokračování, ale jejich podmínky zaváněly od počátku průšvihem. Chtěli pokračování natočit za stejné peníze a navíc s jiným režisérem, který nebude tak drahý, protože cena McTiernana zcela přirozeně vzrostla. Pokračování měl točit rutinér Stephen Hopkins, jehož jediným studiovým filmem byla Noční můra v Elm Street 5: Dítě snu (1989). Marně se Joel Silver snažil přimět Arnolda ke spolupráci. Přitom řešení bylo nasnadě. Větší rozpočet, pořádný režisér a zajímavý scénář. Šlo ještě o časy, kdy Arnold důsledně přemýšlel o každém projektu, do něhož měl vstoupit. Vadil mu režisér i příběh zasazený do městského prostředí: „Koho bude zajímat koukat na Predátora v ulicích, když ve městech máme skutečných predátorů více než dost?“ Herec tak narážel na války gangů, při kterých umírají lidé každou chvíli. Tím spolupráce mezi Arnoldem a Joelem navždy skončila.

 

Ten druhý slavný mimozemšťan

Čas hrál jednoznačně ve prospěch Predátora. Postupně se z něj stala oceňovaná klasika akčního a sci-fi žánru. Jistě není obtížné pochopit, proč. Plynulá, jistá a klaustrofobická režie Johna McTiernana pomohla filmu zajistit nesmrtelnost stejně jako ikonické monstrum z dílny Stana Winstona. Z postavy Predátora se stal globální fenomén, který pronikl do literatury, komiksů i videoherního průmyslu. Časem byla prohloubena jeho fascinující mytologie a poté, co díky náhodě a fantasii fanoušků stanul tváří v tvář proti Vetřelci, rozrostla se celá franšíza do dalších směrů. Kvalitu následujících filmů s mimozemským lovcem asi nemá cenu příliš rozebírat. Přiznám se, že mám celkem slabost pro druhý díl, ale s naprostou jistotou budu vždy tvrdit, že originál je jen jeden. Predátorem od Johna McTiernana si vždy spolehlivě zpříjemníte necelé dvě hodiny života. Je to vzrušující film nabitý adrenalinem a živočišnou akcí. S důvtipem sobě vlastním zpochybňuje kult o neporazitelných chlapcích s obřími svaly a přinesl do akčního žánru neokoukané prvky, které mu zajistily trvalou hodnotu.


5 názorů

Janina6
před rokem
Dát tip Gora, K3

Dnes jsem "objevila" tvé zdejší recenze, procházím je postupně a tahle mě opravdu nadchla. Film znám a patří k mým oblíbeným, o to víc mě příjemně překvapilo, co všechno a jak poutavě a přímo zasvěceně jsi o něm dokázal napsat. Bravo! Už vím, ke komu si mám chodit číst nejen pro zábavu.


Predátora jsem viděla v letním kině v neuvěřitelné mlze a málem jsem se postrachovala ;)) Ať si říká o svalovcích generace Sly nebo Am Schwarzeneggera co chce, ti chlapy jsou ve svém věku v neuvěřitelný formě a třeba na film Demolition man nedám dopustit ;). 


K3
31. 01. 2023
Dát tip

Predátora jsem viděl poprvé dřív než Terminátora ještě za totality v práci na pirátském disku jenom se simultáním překladem. Už tenkrát měl věhlas. Nadchnul mě svou výbušností a napětím. Od té doby si ho nenechám ujít. Dík za dobré čtení.


Gora
30. 01. 2023
Dát tip

Díky za přiblížení, některý film - jeden, dva - s Arnoldem jsem kdysi viděla a nenadchlo mne to /Aljašku v plamenech a Komando, tuším.../- ale Predátora zrovna ne. 

Je dobré, že pracuješ se všemi možnými souvislostmi, to mne baví. Bezvadný text!

 


Jednapoetka
30. 01. 2023
Dát tip

Díky za skvělé počtení! 


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru