Z pekla do pekla 5. kapitola

High Birch

    Jednoho dne zastavilo před domem černé úřední auto. Lucas, oblečený do pracovních modráků, právě míchal v míchačce beton a Marcus mu pilně asistoval.
    „Ne, Marcusi, teď tam vodičku dávat nebudeme, až za chvilku, ano?,“ vysvětloval zrovna Lucas malému Marcusovi, který držel v drobných ručičkách svůj kyblíček naplněný vodou a už už se ho tam chystal vylít.
    „Musíme čekat, až se to trochu víc promíchá, a pak tam zase nalijeme vodičku, ano?
    „Já ji tam naliju. Já taky umím.“
    „Já vím, ty jsi tatínkův velký pomocník. Bez tebe bych to určitě nezvládl,“ hladil hrdě Lucas chlapce po vláskách a usmíval se na něho.

    „Haló! Dobrý den! Haló, pane Hackere!“ bylo slyšet od vrátek volání.
    „Eh…“ vypnul pan Hacker míchačku a zabezpečil ji před Marcusem.
    „Halo, pane Hackere, slyšíte mě?“ neúnavně volala paní Douglová od vrátek.
    „Ano, paní Douglová, už vás slyším. Copak se děje? Pojďte dál, pojďte dál. Jen jděte opatrně tady přes to staveniště. Ukažte, já vám pomůžu.“
    „Jste moc laskav“.
    „Je to tu jak na bojišti, já vím,“ usmíval se Lucas, „ale naštěstí mám skvělého pomocníka a pracanta, jak vidíte.“
Marcus se přiřítil k tatínkovi s kyblíčkem vody, kterou úspěšně cestou vyléval ven.
    „A já mám taky modláky,“ chlubil se celý mokrý.
    „Marcusi, ty neumíš pozdravit?“
    „Doblý den. Já mám taky modláky, jako můj tatínek. Koukej,“ nedal se chlapec. Marcus zatím nekompromisně tykal každému. Neviděl žádný rozdíl v tom, jestli někomu vyká nebo tyká, nechápal to a bylo mu to naprosto ukradené.
    „No téda. To koukám. Úplně, jako tvůj tatínek! Ty jsou ale parádní! A jaký máš skvělý kšandy, téda.“
    „Ty mi vylobila maminka,“ otáčel se dokola Marcus jako na módní přehlídce tak, aby náhodou paní Douglová něco nepřehlédla. Hrdostí, že je jako jeho tatínek, se přímo čepýřil.

    „Pane Hackere, vy jste neuvěřitelný. Vy jste snad kouzelník. To, co jste z toho starého baráčku dokázal vykouzlit, nemám slov! A navíc všechno sám,“ obdivovala dům paní Douglová.
    „Ne, sám ne. To bych nemohl zvládnout. Mám ale skvělou manželku, která mimo domácnosti zvládá ještě pomáhat tady na stavbě. Ta se nebojí ničeho. A je opravdu velmi zručná. Práce se rozhodně nebojí.“ V jeho hlase byl slyšet ohromný obdiv a hrdost. Z jeho slov přímo prýštila láska.
    „Ale já vás tady nechávám stát na staveništi jako nevychovanec. Prosím, omluvte mě,“ vedl Lucas opatrně paní Douglovou do baráku. Cestou se snažil ze sebe setřást co nejvíce prachu a zaschlé malty z oblečení.
    „Žena vám udělá ihned kafe a já se v rychlosti převleču, abych ten brajgl netahal domů. Judith? Judith, zlatíčko, máme návštěvu. Můžeš sem, prosím tě, přijít? Já jsem celý umazaný, musím se nejdřív převlíknout,“ volal na ženu Lucas od vchodu.
    „Jé, dobrý den, paní Douglová. Opravdu ráda vás vidím. Snad se nic nepřihodilo?“ starostlivě se zeptala paní Hackerová a její obočí se stáhlo do do ostražitých linek.
    „Pojďte dál. A nezouvejte se, prosím“.
    „Moc vám děkuju, jste laskavá. A ne, nic se nepřihodilo. Alespoň ne zlého. Mám pro vás nabídku a myslím si…, ne, jsem přesvědčená, že se vám bude zamlouvat,“ říkala paní Douglová cestou do obývacího pokoje, který byl již hotov a byl zkrátka nádherný.

Vše tu vonělo novotou a čistotou. Nově udělané podlahy pokrýval krásný, do hněda zbarvený koberec, jednu celou stěnu zakrývala obývací stěna ze světlého dřeva a naproti ní stála krásná zrenovovaná pohovka v bledě kávové barvě. Bílé polštářky, pestře vyšívané květinovém vzorem, byly dílem paní Hackerové, která je vyšívala po dlouhých nocích. Kuchyň, zatím střídmě vybavená, byla čerstvě vybílená a šedá kuchyňská linka v ní nenásilně dominovala.

    „Máte to tu opravdu krásné,“ hodnotila paní Douglová a obdivně se rozhlížela kolem sebe.
    „Moc děkujeme. Stálo to hodně dřiny a odříkání, ale výsledek stojí za to,“.usmívala se paní Hackerová.
    „Posaďte se, prosím. Já postavím na kávu a dám děti vedle do pokojíku, kde si spolu budou hrát a my si můžeme v klidu pohovořit. Á, Lucasi. Už jsi tady. Postavíš prosím tě vodu na kávu? Já dám mezi tím děcka vedle do pokojíku. Hned jsem u vás, paní Douglová,“ a vedla děti do pokoje.
    „Ták, tady máte kafíčko. Mléko je zde a cukr hned vedle. Obslužte se dle libosti.“ Usmíval se pan Hacker a sedl si na vedlejší křeslo se šálkem čaje v ruce. Pro svou manželku přichystal její oblíbený ovocný a ten již na ní čekal na konferenčním stolku.

Paní Hackerová se se smíchem vracela k nim.
    „Marcus mi právě vysvětlil, že tu s námi taky už může být a poslouchat, co si dospělí povídají, protože má už také modráky jako taťka a už staví barák jako taťka. No… podařilo se mi mu to vymluvit s tím, že teď jako velký chlap, který tak tvrdě pracoval, si musí odpočinout a podstrčila jsem mu jeho oblíbenou tatru. Zabralo to.“ Smála se Judith.
    „Tak, už jsem vám plně k dispozici. Cože to máte pro nás za nabídku?“ Vyzvídala Judith a chytila manžela za ruku.

Paní Douglová si na pohovce poposedla, usrkla ze svého šálku a na oba se zkoumavě zadívala.
    „Jak již víte, nějakou dobu pracujeme na projektu lepších zázemí pro adoptivní rodiny. Podařilo se nám dosáhnout jistého, pro nás ohromného, výsledku. Nedaleko Okresního města se právě staví moderní dům právě pro tyto účely. A já jsem vám přijela nabídnout, zda byste byli ochotní se po nějakém čase do novostavby přestěhovat. Vybavení, včetně všech nákladů na dům bude po celou dobu bude v naší režii. Dům a veškeré námi dodané vybavení bude samozřejmě majetkem Okresní sociální správy, ale ve smlouvě bude uvedeno, že pokud budete mít zájem, dům bude prioritně prodán vám za velmi přátelskou cenu. Dům je určen pro adoptivní rodinu a s tím je tedy spojena podmínka mít v péči nezletilé adoptivní dítě. Až poslední dítě dosáhne 18 let svého života, smlouva bude ukončena. Ale všichni samozřejmě počítáme s tím, že vám dům bude sloužit nadále.“

Paní Douglová se lehce předklonila, jako by jim právě chtěla svěřit velké tajemství.
    „Podívejte se, do velkého města to budete mít necelou půlhodinku, je tam výborné autobusové a vlakové připojení, je tam i lékařské zázemí a několik obchodů. Budete tam mít školku, ale i základní školu. Vaše děti nikam nebudou muset dojíždět. Lehce si v High Birch, tak se to malé městečko jmenuje, vše obstaráte. Dům je u lesa, před ním je menší louka a provoz tam není skoro žádný. Budete tam mít své soukromí jako máte tady, ale zároveň budete mít všechno lehce dostupné a po ruce. A tenhle krásně opravený domek můžete mít na rekreaci a jako víkendový dům.“

V nastalém tichu jste mohli slyšet i dopad špendlíku na koberec. Lucas se zmohl pouze na pečlivě kontrolovanou kamennou tvář, ze které nevěstilo nic dobrého. Bylo vidět, jak se jeho čelistní svaly stahují a uvolňují a jak se všemožně snaží ovládat.   
    „E-hm,“ odkašlala si Judith, „za nabídku vám oba samozřejmě moc děkujeme, paní Douglová. My ji pečlivě promyslíme a dáme vám vědět. Teď… ehm… samozřejmě nemůžeme nijak reagovat. To jistě chápete. Je to velké a zásadní rozhodnutí, na které jsme rozhodně nebyli připraveni.“ Snažila se zachránit trapnou situaci Judith.
    „Ale samozřejmě, paní Hackerová, to by po vás snad ani nikdo nemohl chtít, abyste učinili tak závažné rozhodnutí okamžitě. To potřebuje čas, samozřejmě. A ten dům samozřejmě také nejdříve potřebujete vidět. Projít si ho, vše si prohlédnout a uvidíte, že k němu získáte krásný vztah. Věřte mi. A má to jen samé výhody. Tady rozhodně nemůžete tratit. A vše pro vás bude mnohem jednodušší. Tady pan Hacker by měl jistou práci ve svém oboru 20 minut od domu a vy byste se mohla plně věnovat dětem, jelikož byste od nás pobírala výplatu. Opravdu nám moc záleží na tom, abyste tu nabídku přijali. Udělali byste nám obrovskou radost. Koukněte, vždyť tady odsud to máte do nejbližšího většího města přes 40 km a to nemluvím o kvalitní lékařské péči a plnohodnotné škole.“
Paní Douglová naštěstí sama pochopila, že je namístě změnit téma hovoru. V duchu byla zklamaná z tak odtažité rekce. Na druhou stranu ale zase chápala, že svůj vypiplaný baráček, na kterém se tak nadřeli, nechtějí opouštět.
    „Dobře, tak já vás nechám v klidu si to rozmyslet a pojedu. Ještě se chci zeptat: jak se daří dětem? Nejsou nějaké problémy či trable, s kterými byste potřebovali pomoct? Můžeme pro vás něco udělat?“
    „Děkujeme za optání, ale ne, všechno jde skvěle, žádné problémy nemáme a nic nám nechybí.“
    „Fajn. Tak já se s vámi nyní rozloučím a pojedu. Děkuji vám za váš čas a za pohoštění. Mějte se krásně a samozřejmě, kdybyste něco potřebovali, tak se ozvěte. Stejně tak s možnými dotazy na nové bydlení.“ Paní Douglová si potřásla rukou na rozloučenou a vykročila ven k autu. Její osobní řidič určený na tyto typy obchůzek si četl v autě noviny a hned jak ji spatřil, nastartoval auto.

    „Já se nikam nestěhuju. Nikdy. Já jsem se tu narodil a do žádnýho pošahanýho města nejdu. Nenadřel jsem se tady na tom baráku jako vůl pro to, abych se pak odstěhoval pryč.“ Vyrážel ze sebe Lucas jednotlivé slabiky a jeho hlas byl plný napětí a ovládaného vzteku. Otočil se a šel se uklidnit do své dílny.

Následující dny plynuly v duchu krátkých konverzací a tichého přemýšlení. Paní Hackerová se snažila hledat pro a proti a pan Hacker vše zarytě odmítal. Uplynulo mnoho týdnů a domácnost se vrátila do starých kolejí. Děti rostly jako z vody a byly stále a stále více zvídavé.

Jednoho sobotního odpoledne se ze zahrady najednou ozval strašný křik a hlasitý dětský pláč. Judith s hrůzou v očích odhodila nůž na krájení zeleniny a vyřítila se plna strachu ven. Tam křičela Miriam a Marcus hlasitě plakal a naříkal. Ležel na písku a držel si pravou ručičku.
    „Marcusi! Marcusi, zlatíčko, co se stalo? Ukaž. Ručička tě bolí?“ Judith opatrně odtáhla zdravou ručičku pryč, aby se mohla podívat na jeho zranění. V mžiku věděla, že to není dobré. Ručička začala modrat a velmi rychle otékat.
    „Ach ne, ne,“ zašeptala nepřítomně Judith. Ruka byla určitě zlomená.
    „Marcusi, podívej se na mě. Ták, miláčku, tak je to správně. Neboj se, maminka ti pomůže a už tě to nebude bolet, ano? Musíme teď jet k panu doktorovi a ten ti dá ručičku do takové krásné bílé sádry, aby se ti mohla zahojit, ano? A uvidíš, jak rychle budeš zase fit! Věř mi, zlatíčko.“ Uklidňovala ho Judith a dala mu pusinku.
    „Tak a teď se zkusíme pomalu zvednout, vidíš jak je na tebe Miriam hodná a jak tě má moc ráda? Ta je ale hodná, že ti pomáhá, viď? Koukni, Miriam už taky nepláče, tak už nebudeme plakat, co ty na to?“
    
Jakmile ze zadní zahrady uslyšel Lucas řev, rychle běžel zjistit, co se stalo. Okamžitě pochopil, že se musí s Marcusem do nemocnice a běžel se rychle převléct a přichystat auto. Mezitím Judith v mžiku převlékla obě děti, v rychlosti na sebe hodila kalhoty a svetr a nesla Marcuse v náruči do auta. Miriam si sama poslušně bez řečí sedla na zadní sedadlo a ani nedutala. V jejích velkých tmavých očičkách se zračil strach o jejího brášku, potichounku vzlykala a nenápadně si utírala slzičky, aby to Marcus neviděl a nezačal také plakat.

Hned jak vyjeli, nastal problém. Kam jet? Byla sobota a všude bylo zavřeno. Jediná dostupná byla pohotovost. A ta byla až v okresním městě. Přes 40 km daleko. Cestou se oběma honily hlavou všechny možné scénáře, co vše by se mohlo stát a oba ve svých myšlenkách dospěli ke stejnému: kdyby bydleli blíž, děti při potřebě rychlé lékařské pomoci by byly zabezpečeni. Takhle to není možné. Ne 40 km daleko.

    „Paní Douglová? Dobrý den, tady je Judith Hackerová. Hodně jsme o vaši nabídce přemýšleli. Nechceme ji jen tak zahodit a chtěli bychom se s vám domluvit, zda bychom mohli někdy přijet a prohlédnout si dům?“
    „Dobrý den, jsem moc ráda, že voláte. Ano samozřejmě můžeme se domluvit. Kdy by se vám to nejlépe hodilo?“

A tak jednoho dne se stalo, že s pomocí objednaných pracovníků přiváželi poslední várku věcí a některého nábytku k nastěhování do domu v High Birch.

Byla to moderní třípatrová stavba s velkou zahradou obklopenou ze dvou stran lesem a na zadní straně domu vysokým náspem s kolejemi pro vlak. V přízemí si Lucas vytvořil dílnu, další místnosti si zařídili jako kotelnu se šatnou a botníkem, prádelnu, sušárnu, ve které byl dokonce i velký moderní mandl a poslední místnost využili jako sklad potravina sezónních věcí. Celému přízemí dominovala dlouhá prostorná chodba, která spojovala přední a zadní vchod. V prvním patře již byla kuchyň chytře propojená zatahovacím okénkem s obývákem, dále jeden menší a jeden větší dětský pokoj, ložnice, koupena se záchodem a další toaleta se nacházela blízko schodům do druhého patra. Tam se nalézaly dva velké pokoje a opět koupelna s toaletou. Ano. Byl to opravdu velký dům a navíc již plně vybavený. Působil svěže a vzdušně. Měl ale jednu drobnou nevýhodu. Jeho zdi byly z tenkých desek, které neizolovaly v podstatě žádný zvuk. Později se mu začalo říkat papírový dům.

Manželé se s dětmi postupně zabydlovali a zvykali si na nové prostředí i nové město. Jelikož oba působili velmi mile a byli přátelští, rychle si získali přátele a byli známi jako mladý milý pár, který si vzal děti z dětského domova a přímo vzorově se o ně stará. Lucas dostal práci v místní továrně a ihned si ho oblíbili pro svou mírnou a trpělivou povahu, ale i jako velmi talentovaného a spolehlivého pracovníka. Brzy mu začali dávat na starosti učně na praxi a věděli, že budou mít toho nejlepšího možného mistra pro jejich výuku. Navíc se i tam brzy rozneslo, že je to ten chlapík, co si vzal s manželkou děti z dětského domova. Judith se starala o děti na plný úvazek, zvelebovala bydlení a zahradu a starala se o domácnost. Věnovala se dětem, chodila s nimi na procházky do lesa, hráli si spolu na zahradě a když to šlo, pomalu je zapojovala do drobných prací, které mohly zvládnout.