MĚSÍČNÍ POUŤ

Na krajinu se pomalu snáší tma, žhnoucí kotouč končí svou denní pouť a přenechává vládu svému bratrovi. Na sametově černou oblohu se vyhoupl pan Měsíc. Plnými hrstmi rozesévá po nebi své věrné družky s prosbou, aby mu svítily na cestu při jeho noční pouti. Pluje tiše, jen čas od času se zastaví, aby nakoukl do dětských postýlek, utišil uplakané dušičky a přinesl krásné sny.

Náhle však uvidí neznámou osůbku. Dívka sedí na mokrém písku, nohy jí omývají osamělé vlnky, kterým moře dovolí dotknout se její kůže, kolega Vítr splétá dlouhé vlasy….Měsíc ji pohladí stříbrným paprskem po tváři a chce pokračovat ve svém dlouhým putování, zaráží ho však ten zvláštní výraz, na její věk až příliš zvláštní. Usmívá se a i přesto lze z její tváře vyčíst neuvěřitelný smutek. Co je jeho příčinou? Jaký důvod má tak mladý člověk ke chmurám?

Dívka sedí a prosévá chladný písek mezi prsty….Jednotlivá zrnka písku dopadají na zem jako jednotlivé dny jejího života….Měsíc vytváří stříbřité odlesky v jejích vlasech a proniká hluboko do duše. Nečekaně však naráží na zeď, na neuvěřitelně silnou zeď, kterou kolem sebe vystavěla. Snaží se jí prolomit, cítí však, že na to ani jeho kouzelná moc nestačí. Naposledy pohlédne dívce do očí a odchází….

Smutný Měsíc vykonává své noční poslání, myšlenkami je ale neustále u neznámé dívky, vidí ten zvláštní výraz vyrytý hluboko ve tváři, cítí chlad, který vyzařoval za zdi, kterou obehnala kolem svého srdce…Nešťastný Měsíc volá na pomoc své družky a náhle dostává nápad. Jednu z hvězdiček bere do stříbrné náruče a pomalu ji posílá na zem.

Čím rychleji se hvězdička blíží k modré planetě, tím méně má svou původní podobu. S prvním dotykem na zemské půdě se z ní nadobro stává člověk. Člověk, který se vydává na podobnou pouť jako sám Měsíc…Neputuje po hvězdné obloze a i přesto má jeho cesta stejný cíl….Vede ke smutné neznámé….

Stejně jako Měsíček i on zprvu naráží na zeď. Na zeď, o které její nejbližší ani netuší, že existuje. Človíček se ale nevzdává…Pomaličku, cihlu po cihle zeď rozebírá….Když už se zdá, že se mu to nepodaří, padá sama od sebe…

Dívka už nechce být uvězněná ve své ulitě, cítí přítomnost spřízněné dušičky, doufá, že snad on ji ukáže krásy světa. Její nitro ale sužuje strach. Zažívá pocity, které ještě nikdy nepoznala…Do srdíčka se vloupává neznámý host a zaplňuje samotu. Cítí neuvěřitelné teplo kolem, které krásně hřeje u srdce…Odkrývá milému človíčkovi svou duši, své city, své sny…Poznává s ním neuvěřitelné štěstí, učí ji smát se na svět….důvěřovat sobě i ostatním.

Na tváři má opět ten zvláštní výraz. Usmívá se, ale tentokrát z jejích očí nelze vyčíst smutek, jsou zastřené zvláštní mlhovinou. Že by to byla……?

Sedím u okna a tiše hledím na sametovou čerň noční oblohy. Náhle mě na tváři zašimrá stříbrný paprsek…Oplácím Měsíci úsměv a odcházím snít o človíčkovi, který je sice daleko, ale přesto doufám, že jeho myšlenky patří také mně…..Náhle se ale zastavuji…k zemi se snáší další hvězda……Že by pan Měsíc zachraňoval další osamělou dušičku? Kdo ví….?