Snad popošel jsem dál

o míru dálky

a dálka je lék,

na lásku jenž bolí……

se stíny monumentů krásy,

tvrdosti kamenů….

s nimiž krutý je svět

Proč líbat Tě smím,

snad více než jindy,

proč mohu si hrát s láskou,

jíž síla bere dech

Proč nemohu bez tebe žít,

bez perleti Tvých rtů,

a jediné, co mohu chtít,

je smutek beze snů……

Dnes vím,

že ač veršů těch bylo tisíce,

nebylo k ničemu,

ač pocitů celá směsice,

já pochopil jsem rád,

ač smuten a vesel,

jak šílené zároveň,

s Tebou je si hrát….

a jako bleskem zahžhlá pochodeň,

jako cigareta bílá,

jíž dým,

je láskou snů růžových……..

Nemám slov pro to, co vzalo mi dech,

a co měl jsem ho málo,

však zdá se,

trním, co mne ubodá……………..

Žádným rýmem

nedá se vyjádřit má láska k Tvé duši,

vím, že jsem posledním,

co v srdci plném iluzí,

čeká v noci plné zázraků,

na kousek chleba,

cos chtěla kdys…..

a raději,

ač ve slabém průměru,

pokračování příběhu smutně trvá….

Možná,

že se Ti podaří,

najít lásku na smetišti bolesti,

v pozdních plamenech ztrouchnivělého já,

snad tehdy najdeš místo pro své srdce……

a v naději, cos měla kdys,

ve vlasech vítr a sníh,

budeš tu stát dál….

A já,

s rozkoší budu se ptát,

nač mám Tebe,

nač mám dech,

když dávno nedýchám,

nač je mi srdce,

když nebije,

nač všechen ten spěch a závrať,

když rosou chtěl bych smýt,

lásku, jenž nežije a je zlá…….

A ač se Ti to zdá,

umírám v dešti,

na rtech

slova krátká a dlouhá,

co budeš je znát,

vždyť slyšíce je tolikrát,

když spíš a usínáš,

a já stokrát pochopil,

jak marnotratný jsem byl

žijíce láskou k Tobě………………………………