Pobledlost

.......

 

Neznám nic krásnějšího,

než Tvoje pomněnkové oči,

do nichž, když se tak dívám,

cítím, že nikdo před tím

v nich nenašel to, co já…..

 

Strach, víru, naději,

neštěstí, roztřesenou touhu,

smutek a znovu strach….

 

Sílu,

podmaňujíce hrubou něhu,

vílu,

topící se u lásky břehů………

 

Nám dvěma stačí,

beze slov žít,

ta láska v slzách se smáčí,

v dotecích dál snít.

 

Potkávat strach a bolesti,

v každém svém dechu,

mramorový chlad neštěstí,

k čemuž není léku….

 

Polykat víru,

že musí se něco stát,

nalézti míru,

odpověď, proč mám Tě rád.

 

Snídat naději a upíjet rosy,

jsme sami a slané chuti,

být zlí, nudní a bosí,

k snivé bezkrevnosti nás nutí….

 

Láskou roztřesení a prochladlí,

vraceje se do bázlivých let,

jako snad ze hry bychom vypadli,

víc, než krutý byl k nám svět.

 

Rozpadlé doteky snů,

ničíme upřímným smutkem,

a pomněnky nekonečných dnů,

jsa bránit se před skutkem…….

 

A žít znovu ze strachu lásky,

že bude to silnější než my,

nešťasten hladit Tvoje vlásky,

ač budeme myslet na sebe,

                             být krutí a zlí……………

 

Jednou, možná, že budu to já,

asi však oba najednou,

ta víla, bude ďábelská a zlá,

do srdcí stíny dosednou,

pak začneme si oba hrát,

s touhou lásky rozvernou,

bezstarostně se smát,

a dál,

my dva,

beze všech nástrah světa,

zproštěni osudů,

co život vzal,

čistých srdcí,

s ústy,

jenž se neubránily,

tomu,

co nám život dal,

protože musel…………………………………………………………

 

---