Bez dechu si někdy přijdu,

když vidím ty miliardy střepů

a vakuí času,

ta kvanta prostoru i nedochvilnost hmoty,

když vidím jak přes proudy entropie

proplétá se čas,

jak to, co neumírá, žije

od dávných roků v nás.

Kolik hmoty se přeměnílo?

Kolik tvorů z našich atomů už žilo?

Kolik myslí překročilo hráz?

Kolik tónů zní od věků v nás?

A nad tím vším a také v tom

já slyším hlas mohutný jak hrom

a přitom tichý k neslyšení,

jako život, který byl a není,

jako démant uzavřený v zdech,

jak plamenu udušený dech.

Bez dechu si někdy připadám

v tom času běsnění a prolévání hmot

a připadám si sám, jak nehmotný bod.

Pak je lepší poslouchat a do mraků se smát

a vůbec není pravda, že nic nedělat.

Bez dechu si někdy připadám...