Sebepoznání

Sebepoznání

Sedím. Sedím a pozoruji nekonečné nebe.,

Pozoruji unavené slunce, co chystá se jít spát,

Vnímám jeho vlídný úsměv,

Jeho paprsky mě hladí a snaží se mě hřát.

Odchází a mně hrnou se slzy do očí,

Odchází a říká: „Ráno snad,“

Naposledy se na mě otočí a já vím,

Co znamená mít rád.

Paprsky blednou a rudne i nebe, jako krev,

Jako neúnavné zlo, co nezná chlad,

Ztrácí se, odchází, ztrácím i Tebe,

Ten pocit, pocit osamělosti nechci znát.

Neúprosné šero zahaluje vše ve svůj stín

A paní tma se ujímá své moci,

Na všechno padá smutný splín,

Bez jakékoli naděje, bez pomoci.

Ten pocit samoty a opuštění,

Ten chlad, co dává se mi do rukou,

Ten pocit konce rozloučení,

Konce všeho…………..

Sedím. Sedím a pozoruji nekonečné nebe,

Neúnavný měsíc, co září jako zlatý míč,

Pozoruji temné velké mraky,

Co kradou mu záři…….pryč.

Odchází a mně hrnou se slzy do očí,

Odchází a říká: „Večer snad,“

Zhasíná, odvrací svou tvář,

Cítím úlevu, ale hlavu mám plnou otázek a zrad,

Otázek bez odpovědí…….,

Co znamená mít rád?

Sedím. Sedím a pozoruji nekonečné nebe,

Rozespalé slunce, co hlásí nový den,

Sedím a sleduji, jak záře paprsky vede,

Zaháním svůj krásný sen.

Proseděla bych tu hodiny i roky,

Snad i konec světa by naplnil svůj čas,

Z dáli však slyším kroky,

Z dáli však slyším hlas.

Sedím. Stále doufám, že najdu odpověď,

Ale na co vlastně?

Slunce hřeje tak krásně