La Tusa

Byla vlahá černá noc a Lilja stála uprostřed města, které neznala, jeho ulice byly prázdné, vylidněné. Teplý vzduch jí rozcuchával vlasy, připadala si jako očarovaná, nemohla se pořádně nadechnout. V tom uslyšela zvuk, něco jí připomínal, znala ho, tak ho následovala. Prošla tmavou a nehostinnou uličkou a ocitla se uprostřed náměstí. To, co slyšela, byl dusot koní, projížděl kolem zrovna kočár. Snažila se do něj nahlédnout, ale nic neviděla, chtěla se tedy zeptat kočího kde je, ale koně jeli sami. Přeběhl jí mráz po zádech, měla hlavu plnou otázek. Kde jsem, co se děje, proč tu jsem? Přepadl ji divný pocit, jako by ji někdo sledoval, rozhlédla se kolem sebe, ale všude bylo prázdno. Všimla si kostela, který stál uprostřed toho podivného náměstí, byl jediným stavením, kde se svítilo. Světlo ji přitahovalo, měla strach vejít, ale její zvědavost byla větší. Vyšla po dlouhých kamenných schodech. Dveře do kostela byly pootevřeny jen trochu. Zabušila, ale nikdo se neozval. Zkusila to tedy znovu, ale opět žádná odezva. Otočila se a scházela dolů. Ještě jednou se chtěla podívat na ten obrovský kostel, jehož věže sahaly snad až do nebes. Vchodové dveře se začaly otvírat. Jak jsou obrovské, říkala si Lilja. Bála se a nemohla se pohnout. Dveře se pozvolna otevíraly, ostré světlo jí oslepovalo oči. Když po chvíli zesláblo, Lilja začala rozeznávat postavu, která v nich stála. Byla zvláštní, oblečená v černé dlouhé kápi, kolem pasu obvázané provazem. Měla sepnuté ruce k nebi a mluvila velmi hlubokým sytým hlasem. Lilja si uvědomila, že nerozumí její řeči, znělo to podivně, jako by se modlila. Stála jako přikovaná, hledíce na tu divnou postavu, neměla z ní strach a přesto se jít trochu bála. Podivná modlitba skončila, postava ještě více sepjala ruce a začala opakovat stále dokola slovo "la tusa". Ta postava nemá žádnou tvář, uvědomila si Lilja. Náhle k ní postava začala mluvit, snažila se jí naznačit, že nerozumí. Ptala se "Kdo to jsem, co tu dělám?!" ale žádné odpovědi se jí nedostalo. Postava se otočila a poodešla dále od vchodu Lilja ztuhla, pohled který se jí naskytl, byl strašlivý. Viděla oltář, malý kamenný oltář. Na něm leželo dítě, nemluvňátko. Chtěla se k němu rozeběhnout, vzít ho do náručí, nohy ji však neposlouchaly. Postava se opět začala modlit, ze své kápi vytáhla nůž a opakovala stále dokola to děsivé slovo "la tusa" Nůž se leskl v záři svící a směřoval k srdci nemluvněte, Lilja chtěla křičet, chtěla mu pomoci. Nemohla a nůž se blížil a blížil.......

V tom se Lilja probudila a zjistila, že leží ve svém pokoji. Kolem bylo ticho a klid, její polštář byl mokrý od slz. Rozsvítila světlo a pomalu se šla podívat do vedlejšího pokoje na hodiny, ukazovaly půlnoc. Bála se vrátit do postele a znovu usnout. Po chvíli ji ale opět přemohla únava a znovu tedy se strachem zavřela oči. Ráno se probudila a uvědomila si svou noční můru, v uších jí znělo to děsivé slovo "la tusa" a její sny už nikdy více nebyly jako dřív.....

Poznámka autorky: slovo "la tusa" znamená v latině "v těsném spojení".